Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nejtěžší je to nejdůležitější

Mistr uvádí, že usilující má čas od času zrevidovat svou snahu. Snad aby pochopil, odkud a kam se ubírá a zdali vůbec. Jelikož patřím ke generaci „zavolaných knihami“, tedy hned jak vyšla Přímá Stezka, dozrál zřejmě čas k zhodnocení tohoto úseku Cesty a předání svého vhledu k užitku všem, kdo touží po ní kráčet.

Mystika by bezesporu byla doménou doktorů, inženýrů či profesorů, píše Květoslav, pokud by se jednalo pouze o záležitost rozvinutého intelektu. Pak pouhé studium a vysvětlení Nauky, muselo by zákonitě vést k jejímu dokonalému pochopení a uskutečnění. Toto se však nedělo ani za Jeho života, ani za života Josefova a neděje se dosud, ač dle Mistra by to byl vlastně ideální postup – dokonale jeho systém pochopit, pak teprve přistoupit k praxi a v plném rozsahu Nauku uskutečnit.

Pro současného intelektuálně rozvinutého člověka západního typu vskutku není obtížné pohybovat se v oblasti tzv. mystických výšek a myslí navštěvovat nebesa i tvůrčí božské oblasti, či chápat časoprostorovou multidimenzionalitu jsoucnosti všehomíra snadno přijímaje skutečnost, že vesmír je velice hustě a beze zbytku osídlen, jak uvádí Květoslav. Koneckonců dnes i malé děti ve svých fantaziích, v jistém záměru mocně podporovaných soudobou literaturou a kinematografií, se bez problémů v dobrodružných výpravách dostávají do minulosti i budoucnosti a s mezihvězdnými křižníky pronikají až do sousedních galaxií, aby se setkávali s nesčetnými druhy vysoce i méně vyvinutých mimozemských bytostí a tvorů a řešili rébusy přírody i složité filozofické otázky bytí. A ač mystik snílkem být nesmí, ze snílků se mystikové často stávají, praví Mistr.

Přes tuto zdánlivou snadnost mentálního rozletu a intelektuálního obsáhnutí Květoslavova naukového systému je však možno konstatovat, že úspěch na mystické cestě nepřináší zprvu intelekt, ani snění a už vůbec ne extravagantní duševní založení, idealismus a extatičnost usilujících, jak píše Mistr, ale spíše samotná jejich povaha či charakter. Zde pak platí, že úměrně s mírou sobeckosti, egoismu či dokonce egocentrismu, je lidské vědomí úzkoprsými zájmy zužováno natolik, že vytváří jakousi temnotu nepoznání účinně zabraňující na Cestu vůbec vkročit. Zámek i klíč k Cestě tedy tkví v člověku samotném a ani bohové ani démoni, jak říkají posvátné texty, nemají s tím nic dočinění, když se náš mystický vývoj a duchovní růst zdárně nevyvíjejí.

Tímto se tedy dostáváme k postulátu, že říše mystiky se všemi slibovanými nadpřirozenými schopnostmi, zázraky a věděním, je velmi dobře chráněnou sférou neboť to nejdůležitější, tedy vstoupit do ní, je zároveň tím nejtěžším krokem či krokem z výše uvedeného důvodu ze všeho nejméně chápaným. Jinými slovy řečeno, na tu největší překážku narazí každý zájemce o Nauku hned na počátku Cesty – a je to on sám. V povaze člověka je zakletý celý jeho osud, praví Mistr a tento osud si zpečetí, aby se mohl naplnit, svým vlastním nepochopením, že všechny zosobňující tendence, na nichž si tak mnoho zakládá, jsou primární překážkou v jeho postupu vpřed. Proto jóga hovoří o nezbytnosti odosobnění. Tím se samozřejmě nemyslí nějaké povšechné "vygumování se", ale především změna své povahy k lepšímu - jenom takto bude starý svět uviděn novýma očima, jak uvádí Mistr. 

Staré, neproměněné bytostné tendence tedy způsobují, že se usilující nechávají svádět na scestí už na samotném počátku svého mystického snažení a buď přímo zamítají nebo ignorují nezbytnou posloupnost jógického systému, kde není dovoleno přeskakovat, dodává k tomu Květoslav. Člověk by se totiž, a to zejména na úrovni svých emocí jež považuje za své pravé jáství, jen velmi nerad změnil, ale zato moc rád by se ověnčil kouzelnými schopnostmi a silami, které by pak mohl předvádět ostatním či je s nimi přímo bít po jejich "neosvícených" hlavách, sloužíce choutkám a záměrům právě onoho jáství. 

Aby to bylo zřejmější stačí si představit, že naše bytost, dle Mistrovy definice "neintelektualizovaná nižší citová přirozenost", je divoký tygr, v němž je opravdu pramálo soucitu a vychování, zato však mnoho chuti k zabíjení a jiných špatných vlastností a sklonů, řekněme třeba teritoriality. Takto většina zájemců o Nauku pochopitelně zprvu o sobě neuvažuje, protože se ještě nepoznala v atavismech svého bytí. A tak pokud se opravdu cvičením začnou věnovat, napadne je nejprve se soustřeďovat, aby takové "bestii" opatřili větší intelektuální a duševní schopnosti, dále provádět dechová cvičení, aby ji dali ještě větší sílu a v nešikovné snaze ji ovládnout špatně pochopenou a prováděnou askezí, aby ji případně vydráždili k ještě větší zuřivosti a chtivosti. A to jsou ty lepší případy "výsledků cvičení". Pro zatemnění vědomí či úsudku to tedy často v mystice nedopadá dobře, i když je snaha upřímná.

V čem je tedy onen bludný kruh a jak z něho ven: bez nezbytné očisty vědomí, o níž bude pojednáno níže, se nikdy nedojde k pochopení Nauky natolik, aby mohla být ve svých cílech realizována. Člověk, ač v současnosti mentálně velmi rozvinutý a založený, je ve skutečnosti bytostí pocitovou, což je dokázáno tím, že i ten největší racionalista pokládá za skutečnost pouze své vlastní pocity, říká Květoslav. Proto jeho intelektuální či mentální snahy na jeho faktickém prožívání a tedy i osudu máloco dokáží změnit. Jediným účinným zásahem do své přirozenosti a tím i do osudových dispozic, proto zůstává přímé modelování vlastního pociťování podle směrnic prvního stupně jógického systému nazývaného jama.

Obecný člověk vždy doufá a očekává, že se něco stane, ať již vlastními počiny či osudovou nahodilostí, co jej učiní šťastným a spokojeným. To na světě ale prakticky nikomu nevychází skrze permanentní ovlivňování člověka zevním prostředím, jež pro svůj charakter nikdy nemůže být s jedincem v dokonalé harmonii. Pro tento blud se veškerý potenciál lidstva nevyhnutelně obrací k masívnímu zbrojení pohlcujícího v důsledku na 90% materiálních statků i duševní energie, jak uvádí Mistr a ať jde o celky či jednotlivce, snaží se většina lidstva ovlivňovat své okolí za účelem svého prospěchu a bezpečí, jsouc tak spolehlivě pozorností odváděni od sebe samých, kde jedině tento problém šťastného či nešťastného života lze vyřešit - nikdy ne podmaněním, zotročením či likvidací svého okolí, jehož odporová síla je vždy větší, než síla jednotlivce a překážek a domnělých nepřátel tak vyvstává početně i časově bez konce. A je proto úkolem buddhů, úkolem vpravdě nadlidským, aby lidstvo uchránili před sebezničením zaváděním nových tendencí a zakládáním lepších osudů v běžně neviděné jeho duševní oblasti zvané "říše příčin".

Mystická nauka coby hlubinná psychologie, jak o ní sám Mistr hovoří, nevznikla včera a staví na poznatcích starých jako lidstvo samo. Zde si zájemce bude muset vypomoci trochou víry, kterou překvapivě mnichům doporučoval i samotný Buddha Gautama, stejně jako když nemocný uvěří v lékaře a jeho léky. Slovo "muset" je však pro moderního člověka Okcidentu nestravitelné neboť je vychován k tomu, aby nekázeň považoval za nezbytný projev osobní svobody, za projev dobře vyvinuté individuality. "S ohledem na to nemůžeme s úspěchem dělat jinou jógu než jógu přizpůsobenou evropské mentalitě. Nemůže být založena na "musíš" a "nesmíš", nýbrž na vlastní odpovědnosti na cestě k duševnímu ozdravění" (Jóga v životě současného člověka, str. 23).

Přes všechnu studovanost a znalost Mistrova díla i jiných duchovních nauk, je tedy dobré pojmout onu špetku víry a neustále se vracet k samotnému počátku a základu mystické cesty, kterou jóga uvádí jako jamu a v úsilí nepřestat, dokud nebude dosaženo úspěchu v této snaze. Jama zejména přikazuje, aby člověk neubližoval - a to dokáže jenom ten, kdo je šťastný. Pokud je však usilující pokažen pesimismem, nevlídnou myslí a špatnými náladami, pocit štěstí se nechce dostavit. Musí tedy jít proti své bytosti a přes nepříznivé okolnosti rozvíjet míruplnou mysl, šťastnou náladu, důvěřivost a optimismus, píše Mistr. 

Proto Květoslav ve svých knihách nesčetněkrát uvádí, že tím základním lékem vedoucím k očistě vědomí a prvním dobrým krokem na Cestě, je snaha o bezpříčinnou radost, jak ji znají třeba malé děti, radost nezatíženou smyslovou chtivostí ani mentálním či duševním rozvojem. Vždyť nebudete-li jako děti, nevejdete do království nebeského, pravil už Ježíš. A nejenom moudrý analytik, jak uvádí Mistr, ale každý, kdo se pokusí v sobě prosazovat bezpříčinnou radostivost proti všem jiným stavům a náladám, které se jej zmocňují, "pozná, že se přímo i jeho tělo této radostivosti vzpírá. Je mu totiž milejší klid lenocha, jenž pro svou lenost souhlasí s upadáním do strastí za několik celkem zřídka se vyskytujících téměř absolutních momentů smyslových slastí. Tím je předzvěděna a stanovena cesta nezbytného a tvrdého uplatňování bezpříčinné radostivosti v procesu běžného prožívání" (Jóga v životě současného člověka, str. 30). "Tomu, kdo trvale usiluje o dobré duševní a mentální stavy, přinese žádoucí výsledek, to jest štěstí, jenom čas. A když se to stane, dosáhne člověk úspěchu v nejdůležitější části jógické kázně, v jamě" (tamtéž, str.12).

"Žák mystiky se nezbytně musí radovat, protože to znamená dostat se z cesty stoupající k radostivosti a pak zase klesající do mnohých útrap na cestu stále stoupající, nejprve k upevnění radostných nálad a později do stavů nebeských a posléze nadnebeských" (tamtéž, str. 32)

"Ale radostivost není jen stav pocitový. Je to tingující činitel, jenž se chopí lidského bytí jako předmětu, jejž přetvoří. A o to přetvoření bytosti vlastně jde. Neboť ať existují jakékoli filozofie o řešení životních, duševních a filozofických problémů, zůstává neměnitelným faktem, že mysl a vědomí je vždy naplněno jenom tím, čím je naplňují kvality těla. Vzhledem k tomu pak bezpříčinná radostivost, jíž vůle naplnila tělo, začne působit zpětně. Odpovídá-li tato radostivost kvalitativně nebesům nebo nebeským stavům jakkoli vysokým, vždy člověka duševně naplní. Toto je základní předpoklad evidentní jistoty, že je člověk už vyproštěn z duševních náplní příslušejících lidství a často doslova zavalen duševní náplní kvalitativně odpovídající nebesům" (tamtéž, str. 33).

"Proto je nezbytné se radovat. Právě radostivost, především bezpříčinná, je oním duchovním šípem, jímž lze skolit zdánlivě neovladatelnou přirozenost, která se chce jednou radovat a po nasycení radostivostí zase trápit, aby kolísavá cesta nebyla opuštěna a aby člověk nikdy s konečnou platností neunikl strasti" (tamtéž, str. 34).

Lidský život je však proces, praví Mistr, jímž je člověk unášen často na bouřlivých vlnách, v nichž ztrácí víru i orientaci a smysl pro správnost věcí. To, bohužel, mnohokrát dokazují i samotní přívrženci různých duchovních nauk včetně Květoslavovy, kterým při difusním charakteru jejich mysli vyhovují pouze fantastické záležitosti, jaké obecná neinformovanost považuje za mystiku v jejím pravém pojetí.

"Správně použitá bezpříčinná radostivost vede k poznání, z něhož teprve vyrůstá filozofie známá jako duchovní. Když tato filozofie nevytryskne z této radostivosti, je to vždy jen řada spekulací, jež jejího nositele přivedou k duchovnímu a často všeobecnému ztroskotání" (tamtéž, str. 34) - čehož jsme mnohokrát zde na stránkách i v životě Obce mohli být svědky. Proto je nutno nejprve získat onen pevný pevný bod ve vesmíru, vůči němuž se může usilující zorientovat a započít proces sebekontroly. 

Po třiceti letech studia a praktikování tak mohu každého zájemce o Květoslavovu nauku ubezpečit, že v mystice tím zcela nejpodstatnějším cvičením je sebepozorování, které má vést k sebekontrole a sebeovládání. Tato sebevýchova, kterou buddhismus uvádí jako jamu a dále nijamu, musí bezpodmínečně začít pozorováním vlastního těla, a to zprvu zejména povrchu nohou představujících objekt, na nějž se upíná mysl respektive vědomí coby subjekt. Toto Mistr definuje jako základ každého soustřeďování, tedy objekt versus subjekt, kdy je nutno zamezit jejich slučování, aby mohlo dojít k procesu poznávání.

Cílem pozorováním nohou, respektive permanentním vytvářením duchovně-hmatových vjemů co do jejich povrchu jakožto objektů reálných v jejich skutečných proporcích a tvarech, což je čas od času nutno konfrontovat se zrakovými vjemy, je zprvu jen dosažení duševní stability, již každý mentálně těkavý člověk postrádá. Z roztěkaného člověka totiž mystik nikdy nebude, uvádí Květoslav a proto ani kýženého stavu zvaného Spása nelze dosáhnout bez odstranění nepozornosti a duševní roztříštěnosti, které jsou pravou příčinou nevědomosti plodící neštěstí.


"Oblast nohou se tedy musí stát oblastí nejpřednějšího zájmu mystika... Na "zemi života", na spodku bytí, v mase nohou, je brána do transcendentna, která může být překročena pouze odstraněním těkavosti, již nohy jakožto symbol nehnutosti velmi účinně tlumí" (Jóga v životě současného člověka, str.46,48). Je však paradoxem, že kdo touží po Spáse, ten jí nedosáhne, píše Mistr. Radí proto nevytyčovat si zprvu nejvyšší cíl, ale třeba jen dosažení osvícení a blaženosti, jako jednoho z dobrých výsledků jógy. Prožije-li pak všechny radosti jak je nezbytné a pochopí-li ono "nic nechtít" jak říkával guru Josef, pak mu jistě cesta ke Spáse zůstane otevřenou.

Žádné vědění vás nespasí, praví Mistr, proto počátek všeho toho nadpomyslného dobra a štěstí, k němuž mystika a jóga vedou či vésti mají, nalezne každý jen u sebe sama ve správném pozorování vlastního těla, kdy ani okolí neuniká jeho pozornosti - toto je v buddhismu známé jako "pohraniční soustředění".

Odpor nižší přirozenosti usilujícího může být značný a duchovní nepřítel lidství kdesi v neviditelnu bdělý a zarputilý, nechtěje za žádnou cenu připustit, aby se člověk vymanil z otroctví bludu vlastního pekelným bytostem, že nelze žít bezpříčinné pocitové stavy, jak o tom Mistr hovoří, čímž jsou jejich nešťastné osudy formovány a v podlidských sférách, do nichž je jakožto "nejvyšší peklo" zasazena i naše Země, tímto bludem pevně ukotveny.

Země je však také i "nejnižším rájem" ze všech jsoucích. Je proto nutno o vzestup jednotlivce, stejně jako celého lidstva a zachování lidských hodnot na tomto světě bojovat. Mystik nikdy s jedním cvičením nevystačí a posvátné texty správné úsilí popisují jako dobývání pevnosti ze všech směrů a všemi prostředky. Začíná se zachycením se pevného bodu ve vesmíru, kterým jsou naše vlastní nohy, jejich povrchu, jakožto symbolu země. Z tohoto pevného bodu, který svou myslí již nikdy nemá opustit, se má začít dovolávat božství nad svou hlavou, které mu je vstřícné a nápomocné skrze nepochopitelnou a zcela bezpříčinnou milost Bělostné Dynastie guruů neboť setkání s Naukou nesmí být pokládáno za nějakou životní nahodilost, varuje Mistr. A když ještě není tak tísněn okolnostmi, aby se božství aktivně dovolával, má v něj alespoň věřit neboť i víra v dobro (Bůh je Dobro a Jeho podstatou je Světlo, praví texty) je postojem morálním a samotná snaha o umravnění je umravněním samotným, píše Květoslav.

Když už usilující má vytvořeny tyto dva základní póly a je tedy zorientován, začíná jamou, tou nejtěžší a nejméně chápanou částí jógy, která mu ukládá, aby se stal šťastným optimistou i když pro to nejsou žádné objektivní důvody, kdy použitím radostivosti přebuduje celou niternou bytost. "Vymění její prožitkové stavy a radostivostí kvalitativně zlepšovanou ji v objektivním smyslu pozvedne ze smyslna do transcendentna. Kdo tuto radostivost, především bezpříčinnou (na rozdíl od té bláznivé světské bývá tichá a vnitřní, zcela bez potřeby ohromovat ostatní svým vtipem a ohlušovat výbuchy smíchu, záhy střídaného kocovinou a depresí - pozn. autora) neuplatňuje, protože se domnívá, že není tím pravým účinným prostředkem v řádu duševních věcí, nebude mít úspěch v povznášení se do světa transcendentního, byť se uchýlí k jakémukoliv filozofickému systému duchovní výchovy" (Jóga v životě současného člověka, str. 34).

Nechť jsou tyto poznámky z průběhu Cesty k užitku všem poutníkům. Nechť jsou všechny bytosti šťastny!

                                                     -čéla-

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji

(Jitka, 12. 9. 2021 14:06)

...za velmi přehledné a obsažné zpracování základů Nauky.
Při čtení u mě vyvstala otázka, zda události, které kolem sebe vidíme signalizují onu propast před lidstvem, o které se Mistr zmiňuje ve svém životopise.
Jak to vnímáte?
Jitka

Re: Děkuji

(Tom, 13. 9. 2021 18:53)

Když se kolem sebe dívám, tak vidím, že lidstvo už samo nezvládne zastavit pád do propasti. Čili podle mě se slepě jako lidstvo řítíme do .....
Co bude dál? Kdo ví.
Pokud to člověk dokáže, musí proti všemu stejně působit dobrou náladou a věřit v dobrý příběh všech událostí :-)
Snad se stane zázrak a vše pro nějakou menší část lidstva dopadne "dobře"

Re: Děkuji

(Robert, 14. 9. 2021 6:53)

Dobré ráno, Jitko.
Dění ve světě v posledním roce si na lidech vynucuje, aby se vnitřně přiklonili a obhajovali buď starý způsob života, který do oné Mistrem Květoslavem zmiňované propasti mravní zkázy vede mechanicky samospádně z nevyhnutelné logiky věcí (ještě více smrtonosných zbraní zajišťujících dnešní globální "mír" = ještě více budoucího masového vraždění), a nebo nitrem přilnuli k napětí nového věku Vodnáře měnícího duševní orientaci lidstva návratem člověka k sobě samému, tedy moudře odkládajíce onu povšechně dekadentní fascinaci zevním světem a další stupňování požadavků na smyslové senzace, jež jsou pravou příčinou oné propasti, v níž skončily všechny nám známé civilizace před námi i ty, o jejichž existenci nemáme ani tušení, jak říkával guru Josef.
S pozdravem Robert

Poděkování

(Karel, 31. 5. 2021 14:56)

Dobrý den Miloslave
Tak Vám pan Robert splnil přání a napsal samostatný článek shrnující podstatná praktická cvičení.
- Jaký je Váš náhled na to, co je v něm napsané?
Mne osobně velmi inspiroval neboť shledávám, že i já si v duchu kladu podobné otázky, které z článku vyvstávají.
Tímto Robertovi velice děkuji za příspěvek.
Štěstí všem
Karel

Re: Poděkování

(Miloslav, 1. 6. 2021 19:02)

Dobrý večer.

Veľmi inšpiratívny a praktický článok vynikajúco zhrňujúci podstatné cvičenia. Z článku vidieť, že autor má veľké množstvo praktických životných skúseností a vie ich pretaviť do zrozumiteľnej podoby vo forme článku.
Taktiež by som rád poďakoval Robertovi za daný príspevok a ochotu ho napísať.
Nech sú všetky bytosti šťastné.
Miloslav