Jdi na obsah Jdi na menu
 


Horní Jelení 2004

Setkání s Josefem Studeným na Horním Jelení 19.6.2004

 

Josef: Přemýšlel jsem, jaký program zvolím pro toto naše setkání. Tomáš mi poslal dopis, že by navrhoval, aby se diskutovalo o „Tlučte a bude vám otevřeno“. To je citát z Bible. Nevěděl jsem si s tím vůbec rady. Co s tím? Co mám k tomuto říct? Ani jsem to dál neřešil a domnívám se, že by mi k tomu mohl Jan něco říci, co si pod tímto tématem představuje. Já si s tím nevím v našem prostředí rady. Protože to je křesťanská záležitost, kdežto my jsme buddhisti. Řekni nám k tomu něco Jane, co si pod tím představuješ?

J.T.: Jednou tak za tři roky chodím do gymplu, mám tam známého. A tak jsem stál před těmi osmnáctiletými lidmi a měl jsem jim říci něco o horoskopech atd. Ale ten výsledný dojem z toho byl, když jsem odešel, že mluvit k těmto lidem o astrologii, to je jiný „schůdek“, než je gymnázium. Já jsem se tam nazlobil, jak jsem viděl tu pasivitu a měl jsem tam okamžitou inspiraci a ukázal jsem jim tam takové jedno „tlučte“. Říkal jsem: „Podívejte, mám na sobě síť akupunktury, naši doktoři ji nenajdou zaživa, ani po smrti. Čili jsem „přivázán" ještě někam jinam. To není všechno. Je tady homeopatie, kde se něco rozředí tak, že tam už není nic a ono to léčí. A čím více se to rozředí, tím je to účinnější. Tak to už je vyložená blbost. To už nemám na to žádné spojení. A je tady také film Matrix. A tak já se ptám: Kdo jsem?!! Kdo jsem?!! (silně křičí). Že ano, kdo jsem. Že na mě působí homeopatie, co jsem to za člověka.

Josef: Ale co to má co dělat s tím „tlučením“?

J.T.: No, to je tlučení jak hrom, toto.

Josef: No, Květoslav také mluví o nějakém tlučení. Napsal mně v jednom dopise, většina z vás ho četla: „Tluč je pěstí mezi oči. A když je budeš hodně dlouho tlouct, snad někdo pochopí!“ (smích)

To, cos říkal, co to má co dělat s tím citátem s Bible: „Tlučte a bude vám otevřeno“. Co má být otevřeno? Na co máme tlouct, proč tlouct? V naší, Květoslavové nauce, co mi doporučil, se o nějakém tlučení nemluví. Každý sám musí pochopit dle toho, jakou si přinesl sebou karmu. A Květoslavova nauka nám ukazuje, jak máme vytvářet svou karmu, přetvářet ji do příštích životů. My si nemáme někam otevřít cestu tlučením, do žádných jiných oblastí nebo stavů, máme zůstat tady na zemi. A změnit se. Naprosto! Ve svých kvalitách, lidských i duchovních. V první řadě ve svých kvalitách lidských. O to Kvétoslavovi šlo.

Já jsem k tomu třicátému výročí od jeho úmrtí vytáhl rozhovory z let 1971 až 1973.To byly pohovory, které Květoslav vedl výlučně jen se mnou a doktorem Kovářem. Někdy tam byl ještě Bajer nebo Ledrová. Z těch pohovorů jasně vysvítá program jeho nauky. Požadavky, jaké měl na své žáky. Ty pohovory budou na internetu. Počítám tak asi kolem prvního července.Tady je nebudu celé číst.... Snad jen něco. Úvod mohu přečíst, jak začínám:

„Uběhlo již třicet let od odchodu Květoslava Minařika. Nechci vést velké vzpomínky. Pro mě byl a je stále živý. Živý ve mně, jako stálá připomínka v mé práci gurua jeho mystické školy, ke kterémužto úkolu mě určil. Předpokládám, že bude čtenáře jeho knih a i moje žáky zajímat, jak mě školil a proto zde předkládám některé rozhovory, které jsme spolu vedli za přítomnosti jeho tehdy nejvyvinutějšího žáka doktora Míly Kováře. Jsou z let 1971 až 1973. To byla doba kdy už začal uzavírat svoji činnost a hledal pokračovatele, který by mohl být nositelem tradice Dynastie Bílých Guruů, jejichž nauku zde na Západě uvedl v život. Z uvedených rozhovoru poznáte, jaké měl požadavky na toho, který měl být jeho pokračovatelem. Setkání bylo vždy v Hradci Králové, v bytě u Fišarů. Přítomen byl Květoslav Minařík, doktor Kovář, někdy paní Ledrová, doktor Bajer, Karel Fišar, Fíšarová a já.“

Tyto pohovory potom končí nějakým povídám, které také přečtu a mohou být programem k naší diskuzi.

„Z uvedených pohovorů jste jistě poznali, že v té době ještě Květoslav nikoho definitivně svým pokračovatelem neurčil. Byli perspektivní čtyři jeho žáci: Doktor Míla Kovář, docent MUDr. Antonín Bajer, ing. Mandys a já, jen obyčejný člověk bez titulů.

V pohovorech uvedených v České mahájáně jsou o tom zmínky. U Míly Kováře došlo k vážnému onemocnění a po třech operacích v listopadu 1972 zemřel. Jeho smrt ukázala, že nedořešil problém svojí karmy. Po jeho smrti Květoslav řekl, že on hoření část zachránil a zakotvil v oblasti dharmakája. Ale dolení část, pudová, že se vrátila zpět na Zem a bude se objektivovat jako žena. Z toho vyplývá, že nedokázal to, čemu říkáme spasení srdce. Příliš pozdě pochopil, že je nutno nebeskými stavy, ve kterých žil, pročišťovat tělo, které je nositelem karmy. Že s rozvojem ducha musí souhlasně pokračovat i rozvoj těla. Dlouho, celá léta žil uzavřen v sebe, ve vysokých duchovních stavech a odmítal sestup na zemi. Protože jej Květoslav k tomu nutil, přerušil s ním raději styky, což trvalo několik let. Když se vrátil, bylo už pozdě, protože jeho tělo bylo příliš porušeno. To byl výsledek toho, že rozdělil život na nebeský a pozemský. Ten pozemský odmítal začlenit do duchovního vývoje přímo, přesto, že Květoslav jasně vysvětloval, jaká cesta vede ke skutečné spáse. I když byl velice inteligentní, nedokázal se žití v nebesích, totiž vědomím, vzdát ve prospěch svého těla. Jevilo se mu to jako neúnosné utrpení. A vysoké duchovní stavy zde působily jako drogy, protože nebyl vytvořen most mezi vysokým duchovnem a tělem. Nedodávaly tělu čistou energii, která by prodlužovala život, ale naopak vyčerpávaly. Poslední, velmi důrazný vzkaz, který mu po Viktorovi Květoslav poslal - že je jen jeden život, a to nebeský, zde na zemi v proměněném těle - jej již nezastihl živého.

Docenta Bajera viděl Květoslav jako velice schopného, ale protože už byl příliš vysokého věku, neviděl možnost, aby byl pokračovatelem tradice. Po odchodu Květoslava šel velice čistou a nekompromisní cestou a zemřel ve čtvrtém buddhistickém vnoru.

Zbývali jsem tudíž dva: Roman Mandys a já. Zde to rozhodl věk. Roman byl o jedenáct let mladší, dostal tudíž od Mistra zasvěcení. Když to Květoslav ohlásil - už v roce 1972 - řekl mu Míla: „Proč mu to dáváš? Vždyť přece vidíš, že na to nestačí!" „Ty odcházíš a já předpokládám, že on ještě nabude potřebné duševní zkušenosti, splní-li úkol, který jsem mu dal", odpověděl Mistr. Jak to dopadlo, najdete odpověď v knížce Drahokamy 2 v článku Oznámení.

Pokračování tradice tudíž padlo. A Květoslav velmi trpěl. Roman bohužel mnoho Květoslavových přání, ani po jeho smrti, nesplnil. A ještě neplní. Květoslav se spoléhal už jen na knihy, že ponesou tradici. Proto také začal preferovat Zoru a snažil se jí zajistit všechny možnosti, aby mohla jeho spisy vydat. Vytvořil u ni proto realizaci, kterou jí dodal potřebnou energii pro tento úkol, pověst, aby jí zajistil pomoc lidí. Svého úkolu se zhostila perfektně, ale o tom jsem něco napsal už minule.

Energii, kterou pro tento úkol obdržela v podobě realizace, vyčerpala. Ale svým životem dále nešla správnou mystickou cestou. Její suverenita, její ego narostlo. To ovšem přineslo nešťastnou situaci pro další živé pokračování nauky. Došlo mezi námi k rozchodu. Jenže v knize Osudu je... Jestliže Květoslav přenesl nauku Bělostné Dynastie Guruů svými realizacemi sem na Západ, tato Dynastie nad jejím osudem bdí. Když se už vše vyvinulo takto a Květoslav mne určil jako poslední možnost živého pokračování tradice, pokračoval jsem poslušně jako guru jeho školy. Byl jsem si vědom, že nemám ještě potřebné nejvyšší zasvěcení ani zkušenosti. A tak jsem se snažil svým životem dosáhnout toho, co mi chybělo a nebylo toho málo. Trvalo mi ještě 14 let po odchodu Květoslava, nežli jsem uspěl. Napsal jsem něco o tom na internetu v minulém článku. Ano, moje realizace dhjánibuddhy Vadžrasattvy, který představuje aktivní princip dhjánibuddhy Akšóbhji, kterou jsem dosáhl ve skutečnosti autoiniciací, tudíž sám jsem nalezl. Navázal jsem tak na Bělostnou Dynastii Guruů přímo. Jsem tudíž sedmým členem a nositelem tradice. Tím bylo zlomeno i prokletí, které Květoslav vyslovil pro všechny, kteří jdou za Romanem.

Tím, že jsem dosáhl autoiniciací vysokou duchovní kvalitu, ještě neznamenalo, že jsem již hotov. Věděl jsem, že nejsem ještě zdaleka pročištěn. Přede mnou stál ještě úkol, který Květoslav popisuje v článku Dokument, uváděném v knize Drahokamy 2, kdy vysvětluje symboly Smaragdové desky. To jsem si z vlastni iniciativy nedokázal troufnout ani jsem o tom nepřemýšlel. Mělo se to však stát skutečností a nyní vím, jak je to důležité. Přišli bohové a přivedli mi ženu. O tom jsem však mluvil vloni na Setkání v Kutné Hoře. Zde to uvádím proto, že zdůrazňuji, jak důležitý je článek Dokument. Pak totiž nastaly znova boje. Je to způsob, jak dokonale pročistit svoji karmu, jak ze sebe odstranit zbytky příslušnosti ke světu, jak přenést Světlo na Zemi. Jde pak zase o obyčejný život, bez původní askeze, která vedla k Uskutečnění v intencích dosavadních duchovních výšin.

K tomuto se musí člověk rozhodnou bezpodmínečně z vlastní vůle. A bytostné nedořešené nedostatky vystupují z větší silou. Dříve bývaly jen potlačeny. Nyní se musí dořešit. Dosáhl jsem již vysokého věku a mohu nyní říci, že dožiji život čistoty. Květoslav mně napsal v posledním dopise, co mě ještě čeká. Ale o tom nechci přemýšlet. Každé přání by bylo překážkou nebo stropem, který by nebyl překonatelný. Má-li tradice Nauky pokračovat živá, je bezpodmínečně nutné, aby pozemský guru byl na nadsvětskou Dynastii zapojen přímo základním stavem Dynastie. Ten musí dosáhnout sám autoiniciací. To bylo splněno. Můj guru a mistr Květoslav ještě před odchodem přikázal, že nežli zemřu, mám si najít a vychovat pokračovatele. Ještě donedávna jsem to viděl jako nesplnitelný úkol. Dobře jsem nyní chápal Květoslava jak nesmírně těžké to pro něho bylo, když hledal, koho má určit. Výsledek byl vlastně vyeliminován okolnostmi. Nebo dozrálo předurčeni? Přikláním se k tomu druhému. Bylo mi mnohé ukázáno. Byl jsem v té věci bezradný. Nyní však vím, že vše bylo již dávno určeno, jako bylo předurčeno i moje zasvěcení. Ano Guruové určili, kdo ponese tradici dál. Oni, kteří nejsou zatíženi těly a vidí dokonale. A proto se mohu jen podřídit. Vím, že tradice Nauky půjde dál. Bude pokračovat živým člověkem. Považuji za samozřejmé, že to, co bylo sděleno, vyvolá mnoho otázek a... hlavně ze strany Zory nelze najít pochopení. Jistě není schopna přijmout toto vše, co jsem řekl, nyní i dříve napsal. Její ego to nedovolí. Co však na tom záleží? Tradice Nauky jde jinou cestou, než ona by si přála."

 

Josef: To je dodatek k těm Pohovorům, které uvádím.Takže jsem se dočkal ve svém stáří, že vím, že tradice Nauky bude mít pokračovatele. Půjde dál. A o co jiného jde? Pochopit Květoslavovu nauku není jednoduché. Tady vidíme, co nám dříve vykládal Jan, že tudy cesta nevede. Jedná se o odosobnění! O likvidaci ega, v první řadě. Snad někdo z těch mladých může vidět, co přednesl jako zajímavé, ale to je příliš velké... Tam se ještě nemůže dost dobře ukázat zralost pro Nauku. Vidím kolem sebe mnoho a mnoho případů, přesto nevidím tak poctivou snahu, jenom ve vzácných případech! Jen v několika vzácných případech je poctivá snaha. Člověk si nesmí lhát! Sám sobě nesmí lhát. Nesmí sám sebe vidět v jiném světle, nežli je.

Květoslav nepustil dopředu nikoho, kdo nezpracoval svoje jáství tak dalece, aby byl natolik čist, že má přístup do nebes. Co se mluví o realizacích tak obyčejně tomu lidé nerozumí. Květoslav neviděl jako dobré nebo účelné, aby se nebeských realizací dosahovalo zlomem, čili překročením Prahu. Tak, jak to bývá v některých mystických knihách... Květoslav požadoval, aby člověk šel cestou kontinuálního vývoje až do těch nebes. Až do nebe Brahmy. Teprve potom, když je očištěn a vytvořil ze sebe něco, co můžeme nazvat Člověk s velkým č, čili dosáhnul určitých kvalit, může se postavit před Univerzum a do tohoto Univerza vstoupit. ...Musí na sobě pracovat bez vedlejších pomůcek. Jakýchkoli.

V současné době hrají velkou roli drogy. Já vím, že jenom dva lidé touto cestou „vstoupili do proudu“. Jen dva! Jak to bude vypadat vůbec s vývojem? Když vidíme, že už na školách užívají děti drogy. Viděl jsem film o následcích. Byl to film o organizovaném zločinu, kde uváděli to obrovské množství dětí, které užívá drogy. A lékaři tam říkali, že potomci těchto lidí mají poškozené mozky! To je úplně něco jiného, nalézt zkušenost přes drogu a nebo z vlastní vůle překonat svoje vlastnosti, překonat sám sebe. O to jde na této cestě. V Tibetu věděli, že by bylo možno dosáhnout těch výsledků pomocí drog. Ale nikde se to v Tibetských naukách nevyskytuje. Vždycky se zpracovávala bytost z vlastní vůle. Muselo se dojít poznání z vlastní vůle. Ne chemicky ani jakýmkoli jiným způsobem. Mohlo se dojít k zasvěcení, které předával guru. Ale to bylo všechno v „nižších patrech“. Do transcendentna musí člověk vstoupit z vlastní vůle! Vlastní výchovou, sebevýchovou. Jinak se to nedá. A tak nevím, kolik lidí v současné době je schopno a je ochotno na sobě pracovat natolik. Až si přečtete ty Pohovory s Květoslavem, tak z toho to poznáte, co Květoslav vyžadoval.

Člověk si nesmí lhát. Mystik vůbec sám sobě nesmí lhát, aby sebe viděl bez zkreslení. Bez barevných brýlí. A to bývá mnohdy velice těžké. Jsme svědky toho, že takoví, kteří byli určeni jako Strážce Nauky toto nepochopili.... Nejsou ochotni sáhnout na své vlastní ego. ...Ale dokud toto člověk sám na sobě neuskuteční nemá otevřený vstup do transcendentna. ...Nezpracovávají tělo, nezpracovávají karmu. Dokud člověk nezpracuje karmu do poslední buňky, bude se vracet. Už jsem říkal, že mi bylo ukázáno, jak všichni ti, kteří jsou uváděni v Kéčarovi, že dosáhli realizace, vrátí se zpátky, znova zpátky. Musí svojí karmu ještě změnit, vyčistit. Všichni. U některých je to třeba evidentní nebo bylo i napsáno Květoslavem, to se jedná třeba o Bulvu, Kováře, u kterých část byla zachráněna a druhá část musí jít dále. Po dlouhé době, aby se zpravovala a vyčistila. Nic se na této cestě nedá uspěchat. Karma působí jako matematický zákon. Jako zákon tíže, gravitace. Nekompromisně, nedá se obejít. Posiluje spravedlnost. Absolutní spravedlnost.

Jak by asi vypadal vývoj bílé rasy, kdyby bývala nebyla zrušena víra v reinkarnaci? Totiž víra v působení karmy. Zde můžeme označit, že se dopouštěli náboženství představitelé křesťanstva zločinu. Zlých zločinů! Protože lidi vedli špatnou cestou. Všichni. Z boží vůle. Došlo by lidstvo k takové hrůzné situaci, jaká je nyní? Kdyby fungovala víra v reinkarnaci? Když by bylo dáno slovo těm, kteří tyto zkušenosti mají? To se už ovšem napravit nedá. Není v lidských silách toto napravit. To je karma vržená do prostoru a má velikou sílu. Když čtete Kéčaru - Květoslav chtěl změnit karmu. Karmu lidstva, protože ji viděl v celé té hrůze ve které se teď již začíná jevit běžným očím. Lidstvo mu to nedovolilo! Respektive nedovolili to zástupci lidstva buddhovi, který měl tu moc. Květoslav tu stál jakožto výkonná moc, jako buddha, proti lidstvu, proti světu. Vyslanci lidí v tomto případě mu v tom zabránili. Aby v tom nemohl pokračovat. Práce Márova? Jak se to vezme. Zlé činy lidí, které budovaly karmu již od potopy světa, celá dlouhá tisíciletí. Ale už i... I před potopou. Stále se vracejí skutky, které člověk proved.

Viděl jsem nebo defilovalo přede mnou, nesčetně životů, mých životů. Jako nekonečný film. Viděl jsem doby... ještě byly kultury na Zemi, o kterých nemá současná věda ani tušení. Čili tisíce a tisíce životů defilovalo přede mnou. Jako nízký tvor nebo lepší tvor, vždycky zařazen do lidského rodu. Teprve po dlouhé, dlouhé, nesmírně dlouhé době se objevilo údobí, kdy se ... světlo a teplo. Trvalo trochu déle, na chvíli zastaví... Pochopil jsem: to bylo nebe. A zase ..kolotání nahoru, dolů. Čtyřikrát jsem udělal tuto zkušenost.

A tak vím, že člověk vlastně není absolutně svoboden. Podléhá výsledkům svých činů. A změnit je? Jaká to je ... Květoslav k tomu cestu ukazuje. Ale to chce vždy: Zapřít sám sebe! Sám sebe v těch klíčových momentech, které se v člověku objevují. A to vždycky bolí! Je to vždycky těžké. Zrušit svoje ego. To je vlastně hlavní překážka v poznání. Pravého poznání. A teď vím, že když Květoslav říkal, že teď jsme tady proto, abychom připravili, vyčistili svoji karmu ... do příštích životů, že to platí. Že nikdo bez vyčištění této karmy se nedostane ani do nebe ani do transcendentna. Přicházejí určití lidé, kteří určitým zkušenostmi, vysokými zkušenostmi v minulých životech.... a v takových případech mají čáku pokročit. Hodně pokročit.

Vidím, že je potřeba naučit se jinak myslet, jinak přistupovat k životu, na základě docela jiných pravidel. Samozřejmě ta hlavní morálka, ta je přibližně stejná teď, jako byla ze začátku křesťanství, ale vstoupili do toho lidé, kteří sami neměli zkušenosti. Už vidím, že vše muselo být tak, jak bylo. Je to jen stupeň ve zkušenosti lidí, kteří musí projít velikých utrpením... poněkud očištěni. Správnou cestou. Kolik je nauk, které řeší, které ukazují řešení, jak zvládnout, jak vyčistit karmu? V těch různých naukách, které přicházejí, ať už z Východu nebo ze Západu se tak moc o tom nemluví. A v křesťanství, které bylo dominující ve vývoji bílé rasy? Tam je tato otázka velice zanedbaná, protože představitelé, kteří tam byli, neměli zkušenosti a proto se projevili jako zločinci i když o sobě měli veliké mínění.

Kéž by v této Nauce se takoví lidé nevyskytovali. Proto tak velice šlo Květoslavovl o pokračování tradice Bělostné Dynastie Guruů. Ale on, jakožto buddha, který měl velikou moc, nemohl tak lehce prorazit se svým učením, protože stále zde bylo něco, co v lidech fungovalo jako překážky pochopení. Zlepšilo se něco za těch 30 let, které uběhly od Květoslavova odchodu? Nevím, ano i ne.

A dokud nechopí lidé, že musí likvidovat svoje vlastní ego v první řadě, je to poznání pořád „ve vzduchu". Protože to se musí dotknout vlastního těla! Vlastního prožívání. Do důsledku.

Možná mně to proto trvalo tak dlouho, že moje inteligence, kterou jsem zdědil, nebyla ještě na výši. Dlouho mně to trvalo...

Jsou zde takoví, kteří jsou na tom, co se týče intelektu a inteligence, lépe než jsem byl já. Možná, že jim to půjde rychleji... Mně to trvalo dlouho...

Ale vím nyní, opravdu vím, že Bělostná Dynastie nadále bdí, hlídá další rozvoj. Byla to zajímavá doba, když začala vznikat Bělostná Dynastie - v 11. století. To byla zvláštní doba, byla to jakási renesance náboženských hnutí. V našich krajích to byly otázky křesťanské - a vznikaly, ve 4. století a potom, různé společnosti. Tehdy vznikla například společnost Avalonu. Vznikla společnost Bílých Albů, vznikli Rosenkruciáni. Právě v této renesanci náboženských snah vznikla i Bělostná Dynastie. Květoslav ji přenesl sem, po devíti stech letech. Ale i z těch ostatních sdružení, abych tak řekl, najednou přicházejí zrození nebo realizace těch, kteří to tehdy mysleli upřímně a dokázali sami sebe přemoci. Oni tehdy mysleli - v křesťanství nebyla vůbec jiná možnost - oni dokázali žít ideou celou svou bytostí. A něco v té době dokázali. A proto se i začali rodit nyní zde, mezi námi. Postupně se uvědomí. To je ovšem pro Nauku dobrá vyhlídka! Protože to jsou lidé, řekl bych, mající všech pět pohromadě. Budují na těchto základech, které si kdysi, před staletími vybudovali. Sem přišli proto, aby svoji cestu dodělali. Tehdy se něco o cestě ven ze samsára nic nevědělo. Nechápalo. Křesťanství to nemělo v programu. Tam byla cesta jenom k Bohu Otci, čili do brahmických světů. Přicházejí sem, aby pochopili cestu k úplnému vyvanutí...

A tak bych chtěl to svoje povídání nějak uzavřít. Celkem mi vychází po všech mých životních zkušenostech, že vše je, jak má být. Vše jde svojí cestou, jak bylo kdysi už dávno, velice dávno předurčeno. Ale to předurčení je zase jenom život v rámci výsledků karmy. Je jistě mnoho těch, kteří přinášejí nějaké nauky. Sami uskutečnili. Ovšem jít do té základny a rozumět karmě, rozumět tomu, jak tyto zákony působí, to myslím obsahuje jen Květoslavova nauka. I když je mnoho ... a jistě také kvalitních, které vedou do nebe. Do Brahmova nebe.... Brahma je veliký pán. Ale svoboda je teprve tam za samsárem, za kosmickou tvorbou. A my máme pochopit urychlení času. Abychom se co nejrychleji vymanili z toho světa kde vládne dualita.

A tak bych rád slyšel vaše dotazy. Je něco nejasného na tom, co jsem povídal? Mluvil jsem tak - jak se říká - jak mi to slina na jazyk přinesla. Nedělal jsem si žádnou přípravu. Tak snad jsem odpovídal na to, co někde v hloubi vašich bytostí jsou ještě nevyslovené otázky. Ale ty otázky v sobě neseme. Víceméně evidentně. Jinak byste tady neseděli. Vaše karma dozrála již natolik, že jste sdruženi v Květoslavově nauce...Tak kdo si teď vezme slovo? (Zvoní)

 

J.T.: Já už jsem mluvil, já nemůžu.

Josef: Každý může, proč by ne?

J.T.: Tak já to tedy zkusím.

Josef: Aby se to dostalo do pohybu!

 

J.T.: Ty mluvíš o Dynastii, o této linii a tady jsme ostatní, že. Čili jaký bude náš další vývoj? To bude více životů a...

Josef: Samozřejmě. Tady se jen několik málo lidí rodí, kteří mohou uskutečnit v jednom životě transcendentní stavy. To je vysvobození - transcendentní stavy. Stav mimo dualitu. Všechno je příprava, tvoření nové karmy, které dovede k osvobození v příštích životech. V příštím a nebo v dalším. Jde o nastoupení cesty. Jakmile se nastoupí cesta, člověk vždy znova nachází a znova dál pracuje. Někdo rychleji, někdo pomaleji. Všechno záleží na intenzitě těch zkušeností, které člověk kdysi získal. Až když dosáhne nebe Brahmovo - to není konec! To je dualita. Říkal jsem, že v té vizí mých životů jsem se dostal do nebe. A zase jsem z toho nebe spadl. Zase na svět. Znova jsem začal vytvářet novou karmu, ale už tam bylo nějaké světélko z těch zkušeností z nebes.

Pokud Květoslav píše o realizaci, to byly vlastně vždy realizace s návratem. Jak to dopadlo u Bulvy a doktora Kováře ... I u Ledrové bude návrat. Nezpracovala svou... dokonale, protože ulpěla na rodině. To nemluvím jenom tak, že mě to napadá: Já jsem to viděl! Bylo mně to ukázáno. Pokud jsem viděl a mohl poznat, tak jediný, kdo zlikvidoval karmu do důsledků, byl Květoslav. Nikdo jiný. Vyvanul z hrobu jako jas. Takže nepřestal existovat na energetické úrovni ...je v prostoru jako jas. Já ho poznávám jako stav. V současné době. To je stav, který je na rozhraní projevena a neprojevena. Čili něco jako nirmánakája. Vytváří napětí a ochranu své Nauce. Tento stav jsem realizoval v 91 roce. A pokud přečkáme to, co nás čeká, tak jen díky Nauce a Jeho ochraně, Květoslava.

Tazatelka:... Květoslav někde píše, že si člověk neprodlouží život ani o minutu, pak jak je to s tím odchodem?

Josef: To si přinesl svoji karmu. Ovšem ten, kdo přestoupí hranici projevena a neprojevena, může vystoupit z karmy.... Ale pokud je v oblasti karmy, neprodlouží si život ani o minutu.

Tazatelka: Mám další dotaz. Má člověk zvládnout to všechno, co se po něm ve světě žádá? Třeba konkrétně řídit auto.

Josef: Nauka nebo Květoslav žádá, aby mystik byl dokonale schopný ve světě. Žádný chudáček, žádný druhořadý. Říkáte - řídit auto. Má být za volantem naprosto uvolněný. Sama sebe si vědom. Velmi pozorný, to musí být vždycky! Ale musí si sama sebe být vědom! Na té vnitřní úrovni. K tomu se musí dopracovat. To řízení, to už je automatika. Mělo by se to stát automatikou. Musí být uvolněný, aby byl vždycky schopen v pravý okamžik reagovat, bezprostředně.

Tak musí mystik zvládat všechny povinnosti ve světě, ale zároveň musí nejen vidět všechno kolem, ale musí sám sebe vidět, co se v něm odehrává, jaký je, jak reaguje, co cítí, co vidí. Rozšířit vědomí! Květoslav o tom hodně píše. Rozšířit vědomí. Pro to se dává cvičení. Musí člověk rozdělit svoje vědomí. Aspoň natolik, aby byl sebe si vědom a zároveň okolí. Rozšiřuje si vědomí. Fuška. Strašná fuška!

Tazatelka: A co couvání do garáže? To mi zúží vědomí.

Josef: Ale zúžené vědomí, to může být jen na chvilku. Jenom pro ten moment.

Tazatelka: Ono to může trvat dlouho a nakonec se mi to nepodaří.

 

Josef: Já vím, všechno chce cvik. Dá to práci. Já už bych třeba také zaparkoval všelijak. Už stárnu. Už moje smysly nejsou tak jasné. Tělo ochabuje. "Vosumdesátpět", to je sakramentský věk! Co s ním, co s tím tělem? A půjde dál dolů a dolů. Tomu se člověk nevyhne.Viděl jsem Květoslavovi žáky, kteří dosáhli vysokého stáří. Jenom jeden z nich vyhrál - Jeřábek. Vyhrál proto, že opravdu už nemusí zpátky. Zakotvil ve sambhógakáji. To je vlastně soukromý úspěch a dále už nemá co s Naukou dělat. Naopak naproti tomu Viktora a docent Bajer, přestože dosáhli nenávratnost z vlastní vůle zůstali tady. Aby pomohli Nauce.

R.K.: Já bych ještě něco řekl k tomu soustředění v autě. Myslím si, že to není vhodné místo na toto cvičení, automobil. Já jsem toto cvičení prováděl, říká se mu pohraniční koncentrace, že člověk řídí a je si vědom současně sám sebe. Měl jsem s tím na začátku určité potíže, které trvaly dost dlouho. A v autě bych to nedoporučoval. Protože to může vést k dopravním nehodám. Kdyby byl člověk již pokročilejší, tak ano, ale na začátcích to může vést k nepozornosti.

Josef: Ovšem mohou být všelijaké situace. Moje poslední jízda, která skončila bourákem, byla zaviněna tímto: najednou jsem byl nad hlavou. Neměl jsem zájem o to tělo. Byl jsem nad hlavou. Mimo. A tělo si zamířilo kam chtělo. Byla to poslední jízda. Už jsem příště neměl příležitost.

R.K.: Právě to jsem měl na mysli. Ne, že by člověk zrovna odcházel z těla, to nemyslím.

Josef: To jsem jel z takového shromáždění v Jelení, co se mě to stalo.

R.K.: Mám na mysli jenom to, že ta pozornost se musí nutně při pohraniční koncentraci rozdělit. A tím se ubere pozornosti, co jde ven. Člověk by musel být velmi obdařen elementem vzduch. Kdo má hodně elementu vzduch, tak ten to muže dělat. A kdo ho nemá dost, tak by pohraniční soustředění v autě neměl dělat. Protože jinak se tímto zvyšuje pravděpodobnost dopravní nehody.

H.S.: Ale mohu zase říci z vlastní zkušenosti, že pokud nejsem takto rozdělená, tak nemám absolutní jistotu, že se nevybourám. Musím si uvědomit sama sebe, komplet celé tělo i ruce, že drží volant. A moje pozornost se tím rozšiřuje. Jakmile zapomenu sama na sebe, tak ztrácím i tu stoprocentní kontrolu.

 

Josef: Ono to rozšíření pozornosti je výsledkem nějakého cvičení.

 

R.K.: Pokud se jedná o pokročilejší stav, tak ano. Já jsem mluvil o začátcích.

B.S.: Já bych řekl, že je to věc cviku.

R.K.: Jistě. Já jsem mluvil o těch lidech, co začínají s pohraniční koncentrací. Ti, co už to mají jako běžný stav...

Další účastník: Já mám řízení jako úplně parádní cvičení, protože jakákoli mírně konfliktní situace nastartuje jednu z mých základních vlastností a to je vztek. Začnu ihned vnitřně strašně „bublat“. Takže pro mě to je „nádhera“. Já řídím takových 60 - 65 tisíc km a mám cvičení toto: zpracovávat vztek. Protože to je úplně ideální. A v Praze, tam je to obzvláště „nádhera“. Tam je každá křižovatka nějaký konflikt.

R.K.: To byla technická připomínka pro ty, kteří začínají, aby to neprovozovali v autě. Zkrátka, protože té pozornosti navenek se musí ze začátku trochu ubrat, aby byla pozornost dovnitř. Pohraniční koncentrace je, když se vědomí člení na vnější a vnitřní. Soustředění smyslů přesné řečeno. Než to člověk vypěstuje, než to vyroste, tak není radno toto provádět v automobilu. Technická poznámka pro začínající.

Josef: Dobrá poznámka.

Další účastník: Já bych se ještě vrátil k tomu, jak jste hovořil o panu Jeřábkovi a panu Viktorovi, co považujete za lepší. Jste schopen posoudit rozdíl v jednání těchto lidí?

Josef: Viktora byl vlastně bódhisattva. Byl ochoten obětovat všechno pro Květoslava a jeho nauku. Jeřábek velmi ctil Květoslava i jeho nauku, ale pracoval pro vlastní prospěch. Takže se odtrhl od pokračování ve světě. V dění kolem Nauky. Označit co je výš a co je níž je problém. Bódhisattvický přístup byl Viktorův, zrovna tak Bajerův. To byli bódhisattvové.

J.T.: Mě u Viktory třeba překvapovalo, že ačkoli byl majitelem velkého domu, tak to na něm nebylo poznat.

Josef: Ano, samozřejmě.

J.T.: A pak takové zájmy. On přece byl široce sečtělý. Kdežto ten Jeřábek mi připadal jako „domeček, rodina“, jako „zaprdelený“ v hnízdě.

Josef: Ta snaha byla - abychom to tak označili - víceméně sobecká. Ale nic, dobře to dopadlo. Co na tom, když už člověk ve smrti přestoupí mimo sansáro, co chce víc?! V oblasti sambhógakája - bez návratu. Sambhógakája je jedním z Budhových těl.

B.S.: A měl Jeřábek možnost se rozhodnou třeba pro nirmánakáju?

 

Josef: Jestli to mohu posoudit, uplatnila se jeho vůle. On chtěl pomáhat. Proto přišel za mnou. A kdyby nebylo jeho a jeho rozhodnutí, neseděl bych tady.

 

BS.: Ale já jsem mluvil o Jeřábkovi.

 

Josef: Já myslel o Viktorovi.

 

B.S.: Jestli měl Jeřábek tu možnost volby.

 

Josef: Tam už má každý možnost volby.

 

B.S.: To znamená, že měl možnost volby se dostat do těla nirmánakája. Ale na tomto nejvyšším stupni se sobectví opouští.

Josef: Správně, v tomto nejvyšším stupni to není sobectví.

Další účastník: Když je to bez návratu, tak to znamená, že zpracoval dokonale ego?

Josef: On i zaživa zpracoval hodně. Viktora vlastně sám sebe neviděl jako někoho, kdo něco potřebuje. Jenom obětoval.

 

Stejný účastník: A Jeřábek?

 

Josef: No, Jeřábek měl rodinu. Viktora byl osvobozen od rodiny, od ženy.

 

Stejný účastník: A Jeřábek zpracoval ego nebo nezpracoval?

 

Josef: On se ho snažil velmi dobře zpracovat. A pochopil to v rozhodný okamžik. V okamžiku smrti to pochopil. Najednou. Vlastně vytvořil si karmu, to se nedá nic dělat. Bylo to spontánní. Jenže v okamžiku smrti pochopil toto Světlo. Pochopil vysoká božstva, která se dostavují po zhasnutí vědomí - vlastně vědomí nezhasne a defilují božstva. Krásná božstva a potom hrozná božstva. Tak on pochopil tato božstva. Tak tam nebylo sobectví, jestliže pochopil božstva, která vedou do sambhógakája. Tam nemohlo být sobectví.

B.S.: Tady v Jelení si se vlastně dvakrát dotknul otázky největší překážky. Před rokem se to tady četlo - Největší překážka. Před rokem mi to připadalo takové teoretické. Dneska to registruji jako hlubší, živé. Přesto bych se ještě zeptal, jestli existuje nějaký znak, který zajistí dotyčnému, že je opravdu zcela upřímný. Aby to on sám rozpoznal a ne, až bude pozdě.

Josef: Mluvil jsem o tom, že sám sobě člověk nesmí lhát. A v tom to vězí.

B.S.: Já vím, ale dívá se na to zúženým vědomím. Posuzuje zúženým vědomím.

R.K.: Jinými slovy řečeno, že si člověk vždycky tak či onak lže. I když prostě třeba v nepatrné míře.

 

Josef: Ale i v nepatrné míře si toho musí být vědom! Jestli to je tak, jak to vidí nebo ne.

R.K.: Na to je axiom, že dokonalost předpokládá dokonalost. Takže za tohoto axiomu by nikdo nedošel do cíle. Neboli, že se rodí takoví lidé jako Minařík. Protože oni už to v sobě mají. Už je tam zárodek dokonalosti. Kdežto obyčejní lidé ten zárodek dokonalosti nemají. Proto tam vždycky nějaké to zkreslení je, pokud člověk „nepostoupí za svůj osud“. Pak vidí, že si buď lže a vidí to nebo si nelže a také to vidí. Ale do té doby tam vždycky nějaké zkreslení v sebehodnocení je. Už to sebehodnocení samo je vlastně zkreslení. Ať už je „takové nebo makové“.

Josef: Chce to projít skutečně těmi transcendentními realizacemi, protože to se člověk vrací znova na zem, do normálního života, kde to vidí všechno lépe. Nežli před těmi realizacemi. Tam se šířka vědomi zvětšuje. A proto Květoslav říká, aby člověk dodělal svůj vývoj. I když dosáhne osvobození, musí zpátky na zem. Aby zpracoval vše, co by tady jinak zůstalo nezpracované. To byl ten nedostatek doktora Kováře, že nechtěl zpátky na zem, po svých realizacích. Proto tady nezpracoval část, která tady zůstala.

A toho si musíme být vědomí. Nejprve: V čistotě dosáhnu. Vrátit se na zemi z vlastní vůle a znova jít - třeba se ženou, s druhou bytostí. Aby i ona dosáhla realizaci. Aby je jako pár pustili do nebe. Tak to říká Květoslav. Když se člověk vrátí po této velké realizaci, skutečně vidí víc, nežli dříve. A žije normální lidský život tady na zemi. Se vším všudy. Aby zpracoval karmu, kterou si vlastně přinesl sebou, tady na tento život a má možnost ji dobře vidět. A přijmout! Ne potlačit, ale zpracovat. To jsou momenty velmi důležité. Ono to také není tak jednoduché, sestoupit z těch stavů, které se dosáhnou realizací. Sestoupit do toho pozemského pekla. To je peklo! A to brzy pozná, když sestoupí, že je to peklo.

 

Š.: To je přímo vidět.

 

Josef: Ano. Z tohoto hlediska, jak mně se jeví svět, tak svět je peklo. Žádný nebíčko, žádný. Neexistuje tady, tady je jenom peklo. Je to takový druh pekla, kde ještě máme možnost se z toho vyhrabat. Ta nižší pekla, jako prétasové, tam už to nejde. Kdežto my ještě se můžeme z toho dostat. Jsou zde nauky.

 

B.S.: To, co si zde uváděl za příklad, to je již příklad vysokého zasvěcence, který už má vlastně celou situaci pod kontrolou.

 

Josef: Ano, správně.

 

B.S.: Ale já jsem měl na mysli člověka, který - jak tady Kocourek říkal - nemá ten ... dokonalosti, ale snaží sejít po cestě.

Josef: Ano a zase jeho výsledky, jeho pochopení, jsou řízeny zásluhami z minulých životů. Jsou řízeny. Nic není náhoda. A proto, co nejvíce se snažit o odosobnění, zlikvidovat ego, aby člověk rozjasnil svoji mysl a pochopil. Aby vytvářel novou, spásnou karmu, která mu dá třeba již do příštího života šanci, že již dosáhne.

A.S.: Kde je ten moment, aby si člověk mohl ve své upřímnosti říci, to už je ono. Jde o ty momenty největší překážky, to tu bylo jako otázka. Já jsem si to kladl také a chtěl jsem se zeptat: Když člověk začne a dává určitou energii do toho, aby

vůbec začal, je tu spousta nadšení a iluzí. Bez toho to nejde. Potom se dostává, když je tam určitá opravdovost, do krizí, které vlastně vyvolává svým snažením po měsících a letech práce. A teď přichází krize a to jsou momenty, které jsou podle mne měřítkem upřímnosti. Protože pokud si je přiznává, tak postupuje dál. Pakliže si je přiznává a ponechává si vědomí o části sebe, jako dokonalém, ač tomu tak být nemůže, tak začíná prohrávat. Má určitou možnost po určitou dobu to korigovat. Pokud to nedokáže, je to problém. Chtěl bych se zeptat: Když nenajde ani kousek sebe, kterého by si mohl vážit... není to ten moment, kde začíná ona upřímnost?

Josef: V tom případě, že sebe vidí, jako souhrn špatností - to je začátek! To je dobrý začátek. Nutná podmínka.

A.S.: Nutná podmínka, nikoli dostačující.

Josef: A jestliže zná člověk cestu, tak začne ty špatnosti, které se mu představují - hlásí jako součást jeho bytosti, začne je zpracovávat. Systematicky je začne zpracovávat. A tím se dostává na cestu. Protože zpracováváním musí prosvěcovat tělo. To jinak nejde. Musí to tělo prosvětlovat. Začíná měnit genetickou základnu. A jak jsem posledně mluvil v Kostelci, nesmí mísit kvality. Musí vědět: toto je špatné, zbavovat se toho odesíláním do prázdna ...to, co vidí jako dobré musí povyšovat. Čili odesílat do prázdna oním sursum corda. Pozvednutím nahoru nad hlavu. Rozdělit kvality! Nezávisle na sobě je zpracovat. To je cesta. Jestliže toto pochopí, začal jít po cestě. To je důležitý moment.

J.H.: Jde o to, aby nezaměnil ty kvality.

Josef: Já myslím, že při dobrém uvažování... Hlavně, aby se tam neprojevovalo ego. Ego je překážka. Ale tímto způsobem se vlastně ego maže!

J.H.: Dá se to splést.

Josef: Já myslím, že se to nesplete. Jestliže někdo má vztek, tak pochopí, že je to vztek. Jestliže má smutek, tak ví, že je smutný. To se nedá splést.

R.K.: Jsou i takové jemné nuance. Nemá každý schopnosti...

A.S.: Třeba někdo má nějaké schopnosti a to je potom matoucí fenomén, že?

Josef: Ano schopnosti, kouzelné schopnosti, ty jsou překážkou. Jsou vážnou překážkou, a to Květoslav žádal přímo: Pokud se někdo jako takový narodí, aby se toho zřekl. O tom přímo mluví v těch osmi dopisech, které jsou na internetu. Na to byl dotaz té doktorky. A tak říká: To co máte, pokud to je v pořádku, to neztratíte, když se toho vzdáte. Začít znova! Znova pozorováním těla.

R.K.: Já bych to doplnil, že dokonalé sebehodnocení by vlastně muselo jít ruku v ruce s dokonalým rozlišováním. Neboli člověk, aby dokonale zhodnotil každý stav, by musel být dokonalý džňána jogín. Takže mohou vlastně nastat potíže z rozlišováním...

... Vlivy, které na něho působí. Uvedu příklad. Změna počasí. Je to velmi jemná změna vnitřního pociťování. Asi ne každý to dokáže vystopovat a odlišit od jiných změn, které v něm probíhají. Takže když se jde do takových nuancí, tak to sebehodnocení, nebo hodnocení niterných stavů, už je docela náročnou jógou.

Josef: Všechno začíná nějakým způsobem. Ty nejhrubší věci si člověk nesplete. Jak jsem řekl - vztek, závist, nenávist - ty si nesplete. Pochopí. A vyřešením těchto hrubých věcí postupně zjemňuje víc a více, až pochopí ty začátky věcí, kde to pramení a začíná. To jsou ty jemnější špatné vlastnosti, které do té doby považoval za dobré, za správné.

A.S. (ke R.K.): Takže v podstatě upřímnost srdce tam musí být v podstatě ze začátku, protože si nemůže něco hrubého vykládat, že to počká, že je to v pořádku. Vy to kladete jakoby tak, že dokonalost v upřímnosti není možná, ale z hlediska postupného vývoje - vztaženo k danému subjektu možná je.

R.K.: Přesně tak.

J.S.: Největší upřímnost, jaké je člověk schopen.

Tazatel: Asi jeden ze základních je momentů je to, že negativní vlastnosti člověku vadí. Že mu to překáží v životě, že se toho chce zbavit. ..

Josef: Protože to vytváří krize.

Tazatel: A tak pozorování, vylučováním, přemýšlením se dopracuje k tomu, že udělal toto a přišlo toto. A tak to dělat nebudu. Snad tedy.

Josef: Mělo by to tak vypadat.

 

….Přestěhování S. ....

 

H.S.: Ale nejde to... Já teď přicházím na to, po letech, co jsem si už myslela, že je to již zpracované..

Josef: Teď máš čas a klid, abys pochopila, v čem to vězí.

H.S.: Bylo mi to i řečeno včera manželem. Bylo to pro něho zřejmě už neúnosné. Že rod skrze mě promlouvá. Tak proč jsem se odstěhovala?(smích)

 

Josef: Aby si vyčistila pole a dokázala to pochopit. Aby to došlo k vědomí. Aby nebyl žádný rušivý element kolem. Ideální postavení máš teďka!

H.S.: No, pustina je tam příšerná.

 

Další: To musí být úžasné, kde to je? Tam bych se odstěhoval.

 

Josef: Rostislave nemáš to tak daleko, zajeď se tam podívat. To je po cestě skoro.

 

Josef: Já jsem o tom říkal - hned bych to vyměnil za Nemojov! Ale to už nebudu dělat teďka, že jo.(smích)

Ale ideální, ideální místo. Tam je možno dělat koncentrace na prostor, na horizont, nádherný horizont. Daleko, daleko. Žádná auta tam nevrčí, protože cesta končí u nich!

H.S.: Ani autíčko tam nejede!(smích) Vlak je tam jenom v dálce. Ale ten je slyšet jen při určitém větru. Já jsem přišla z města. Tam mé hluk rozčiloval, to je pravda. Ale tohle je takový extrém, že to skutečně... Působí to. Krize, krize. Hrozný. Už jsem si i balila kufry.

Josef: Ale ono je to jako smrt. Není návratu. Když člověk umře, také se nemůže vrátit.

H.S.: Fakt hrozné. Dneska už si z toho dokážu dělat legraci. Ale včera ještě ne.

 

Josef: A ještě to přijde.(smích)

 

H.S.: Když mi to pořád říkáš...

Josef: Naštěstí Bohuš to vnímá nějak jinak.

 

H.S.: Včera říkal, že ho brzy odrovnám. Tak nevím. Že mu jde o život.

 

Josef: Ale on to už přijal.

 

H.S.: Já taky. Vždyť tam budujeme. Ale pak zas...

 

Josef: Úžasné... Ty by jsi v Kutné nedošla nikam. Už nikam! Tady se ti otevře cesta.

 

H.S.: No dobře, já ti věřím.

 

Josef: Teď ti začne být jasné, že bránu na cestu máš v sobě.

 

H.S.: Ale já to vím, ale...

 

Josef: Víš. Teoreticky to víš, ale tady to bude faktum! Se kterým se nedá nic dělat.

 

H.S.: Já to prožívám.

 

Josef: Ano, teď to prožíváš.

 

H.S.: Ale to má takovou sílu, že ani ty nárty nestačí.

Josef: Nebo trvají déle.

 

B.S.: Mně se to jevilo tak, že ty setrvačnosti v Kutné Hoře by mystické výsledky rozleptaly jako kyselina...

 

Josef: Ano, dobře to vidíš.

 

A.S.: Pomalá smrt.

 

Josef: (stále k Haně) Potkalo tě štěstí. Životni štěstí. A životní štěstí má různé etapy.

 

H.S.: To má tedy!

 

Josef: Je třeba naladit se do správného na cestu životem - potkalo mě štěstí! A to se potom obměňuje dál a dál. A teď tě to štěstí potkalo v té samotě!

Josef: Tak, kdo teď přijde s nějakým příspěvkem z vlastní zkušenosti?

P.: Chtěla bych se zeptat na směrování citů. Vyvstává ve mně potřeba na něčem zakotvit city.

Josef: Na těle. Všechno převádět - city by se měly povyšovat. Teď záleží na tom, čeho se týkají.

P.: Bylo by možné směřovat je na nějaké božstvo?

Josef: Já většinou doporučuji citově se přivázat na Bělostnou Dynastii. To je vyšší, nežli božstvo. A na to jsou cvičení, v Tajemství Tibetu. Ale city je nutno povyšovat, ne se jich zbavovat. Protože těmi povýšenými city se musí promývat hmota těla. Země se musí promývat vodou. Ušlechtilé city rozvíjet.

R.K.: Alchymisti říkají: Voda musí být křišťálově čistá.

Josef: Vy nějak nemáte rozvinuté city. To má příčinu někde v minulosti. Vy je máte skutečně rozvíjet, zušlechťovat....

Josef: Květoslav přinesl nauku Bělostné Dynastie a tak pokračuje...Tam se city rozvinou správným směrem.... A ještě něco: Co vám přišlo, nebo přichází jako vzpomínky na minulý život, to v tomto případě je překážkou. Každá vzpomínka, která vám vyvstane, musí přes nárty se rozpustit do prostoru. Každá vzpomínka je energie a vy ji musíte tímto zpracovat. Vy se musíte zbavit tohoto... Vyčistit pole. Abyste mohla mít nové, lepší zkušenosti tam, kde ještě nemáte.

... Takže vy jste stvořena k tomu, aby jste šla sólo cestou. A jsou zde takoví, kteří jsou určeni k tomu, aby šli cestou prozaickou, cestou manželskou. Má někdo otázky k tomuto směru? Manželství není nehodnotná cesta nebo  méněcenná...

A.S.: Kdysi jsi říkal o imaginaci bohyně v sobě a jindy "vidět v ženě bohyni".

Josef: Lze to spojit, dá se to sloučit. To „vnější“ je v jiném těle, to je jedno. To má být vlastně výsledek manželství. Já myslím, že u vás je to jasné, tato záležitost.

Ší.: My tady často slyšíme a mluvíme o rozpouštění já. Měl bych takovou technickou poznámku. Abychom vůbec mohli něco rozpouštět, tak to musíme mít. To znamená, že první období našeho života musí být o tom, abych ono já tvořili. Měli bychom ho mít vlastně dobře vytvořené. Měli bychom mít dobrý intelekt, silné... hodnoty, to je všechno to, co nám dá dobrá výchova. Vlastně bychom měli být, tak blbě řečeno, slušní lidé. Dobře vystavění slušní lidé, abychom potom vůbec mohli na tuto naší cestu vstoupit. Když nemáme to svoje já dobře vystavené, tak se nám potom strašně těžko na tom pracuje. Potom, když máme já dobře vystaveno, tak můžeme na cestě začít rozlišovat špatné vlastnosti. Uvědomit si špatné vlastnosti v sobě, ale neztratit se v nich ,jak o tom hovořil Aleš. Vlastně abych se neztratil v těch špatných vlastnostech, to znamená, že musím si v sobě objevit také ty dobré. Jak si uvědomím dobrou vlastnost, tak se s ní ztotožním. Ale tady už začíná to rozpouštění já. Protože nesmím na tom ulpět, že já jsem vlastně ten dobrý. A přitom se musím povznést nad to zlé.

Josef: Správně, správně. Protože touto cestou - 1. rozlišování a 2. zpracovávání - se vlastně rozpouští ego. To je cesta k tomu. Cokoli člověk v sobě najde špatného, je povinen to rozpustit. Ne povýšit. To nelze mísit kvality. Rozpustit v sobě. Cokoli v sobě najde dobrého, šťastného, příjemného - povýší. To už sám sebe rozlišuje. Kde najde to já? Jsou jenom vlastnosti a s těmi pracuje. A to já mizí. A když si splete to hodnocení, tak potom nastávají problémy.

Tazatel: Abychom se nepletli, co je tedy to dobré a co špatné?

Josef: Dobré je to nesobecké. A to špatné? To, co v nás chce. To, co se v nás objevuje jako přání, chtění, získání - to není dobré. To se má rozpouštět. Kdežto vše, co je dobré, je nesobectví. Souhlasné s nesobectvím.

Stejný tazatel: Takže když se něčeho svého vzdává ve prospěch celku?

Josef: Imaginárně. To neznamená, že tamhle jsou bezdomovci a vy všechno, co máte, jim dáte, to ne. Imaginárně se musíte věcí vzdávat.

H.S.: Musí mít dobrý intelekt, musí mít rozum.

Josef: Ano musí používat rozum. ... Když se to dělá špatné, tak si člověk může úplně zamezit živobytí. Hlásil se u mě jeden mladík, jeho rozlišování nebylo v pořádku, bylo špatné, chápání také nebylo perfektní. To byl dobrý odborník na počítače. V zaměstnání velmi dobře placen. Jenomže začal svoje ideály, nesmyslné ideály, šířit. Tak ho vyhodili. Našel jiné místo, dali mu nějakou práci na počítačích a on zjistil, že nevlastnili používaný software, tak odmítl pracovat. Tak ho vyhodili. A teď neměl práci, neměl peníze, neměl už kde bydlet. Úplně se „pohřbil“. Přišel za mnou - v noci - a vykládal mi, že nemá kam hlavu složit a nemá nic. Tak jsem se dozvěděl proč, tak jsem ho vyhodil taky.(smích)

Protože neměl rozvinutý rozum. Když je rozum, tak je inteligence. Inteligence se dědí. Intelekt muže člověk rozšiřovat, zlepšovat, zvětšovat. A tím vlastně sl dává předpoklad ke zvýšení inteligence.

Dá se to spravit, vždycky. V těchto Rozhovorech, které jsem vedl s Květoslavem je zmínka, že paní Ledrová a Zora viděla značné nedostatky v mé inteligenci... A musel jsem tyto věci získat. Samozřejmě, že takový docent Bajer a doktor Kovář měli vysokou inteligenci.

Měl jsem i jiné překážky, nemohl jsem s hospodářských důvodů studovat. Ale bylo možno to rozvinout. Správným jógickým životem. A to všechno bylo zříkání. Jako zříkání se toho základního, co v sobě člověk nosí jako já, postupně se to vyčistí. Aby sám sebe mazal. Potom narůstá i pochopení, vnímání, zkušenosti. Pokud se k čemukoli ulpívá, tak ...

A.S.: O vzdělání. Květoslav někde říká, že současné vzdělávací ústavy si příliš nezadají s magickými kuchyněmi černých magiků. Myslím, že bys to měl doplnit, že vzdělání pomáhá pouze v tomto civilizovaném světě. Ale jinak to nemá vliv.

Josef: Na jeho osobní život to nemá vliv.

Účastník: A potom je tady ještě jedna věc. Vzdělání není inteligence a inteligence neznamená vzdělání. Předešlý režim tomu nahrával tím, že nejvyšším parametrem pro přijetí na školu byl původ, samozřejmě dělnický původ. Takže se tam mohli dostávat lidi, kteří inteligenci neměli až tak vysokou. A ze svého okolí asi každý budeme znát lidi s nejvyšším vzděláním a vlastně velice nízkou inteligencí... Nelze to mísit, vzdělání a inteligenci. Je to každé o něčem jiném. Přitom samozřejmě může být i shoda: vysoké vzdělání a vysoká inteligence. Je to ideální stav.

Josef: No, takoví by měli vést náš stát.

P.: Intelektuálové většinou nemají zájem o zasahování do věcí obecných, je pro ně pohodlnější se věnovat svým zájmům...

 

Účastník: Strachu se nezbaví, když budou mít moc.

 

Josef: Naopak, strach stoupne.(smích)

 

J.T.: Je to spletité. Za správné vedení lidí je karma. Saldo potom velmi, velmi přibývá.

B.S.: Ale potom ten dotyčný, který má post vedoucího, za to tvrdě platí, když se toho špatně zhostí. Když to dělá špatně, tak potom je to znásobeno počtem lidí, kterých se to dotkne. Přinese si dobrou karmu, že bude dělat nějaké velkého šéfa, ale když ho dělá špatně, tak to zase schytá.

Účastník: Vrátil bych se ještě k tomu nešťastnému chlapci. Většinou, když někdo nemá rozvinutý rozum, tak to bývá vyváženo instinktem. Jestli třeba neměl špatný pud sebezáchovy, protože byl nějak vychovaný. Vidí, že je to špatné, rád by nějak zasáhl. ...Ale ten pud sebezáchovy tam většinou existuje.

Josef: No, dobře. Ale je zde jako činitel hodnotící rozum. Má být. A jestliže nemá dostatek rozumu k tomu, aby to rozeznal... Třeba, co jsem říkal o tom software. To přece jeho zaměstnavatel to ukradl. Co on se o to stará?

Účastnice: Ale když o tom věděl, přišel na to...?

 

Josef: Tak si měl říci: Zodpovědnost má ten zaměstnavatel.

 

Účastník: On chtěl napravovat svět... Což mu nepříslušelo.

 

Josef: ...On si z hlediska mystiky měl toho být vědom a tento jakoby prohřešek se snažit sám v sobě napravit. Ne tam okolo. V sobě. Když čteme životopis Náropův a Tilopův, no to jsou věci, kterými museli projít, aby získali zkušenosti. Z hlediska mystického, by to mohl někdo hodnotit, že to byli hříšnici a lumpové. Ale oni potřebovali tyto zkušenosti. Ale to jim zase naservíroval jejich guru. A tak museli se umět od toho odtáhnout, osvobodit.

 

...(Polední přestávka)...

Josef: Tak budeme pokračovat v nějakém povídání. Jak píše Květoslav:

„Správná cesta musí být začata naprostým zřeknutím se světa a odpoutaností. Člověk jako takový, totiž světský, tu totiž stojí proti čistotě nebes. Lidstvo, které jedná na základě impulsů, pocházejících z vitality hluboce prostoupené smyslovým připoutáním se na svět, nebesům nesmírně páchne. Proto se začátečník v józe musí vzdát světa nekompromisně. Když nebesa uznají, že je začátečník dost čist, a proto nepáchne lidstvím, uvolní mu vstup.

Proces odpoutaností však zpravidla pokračuje pomaleji, než proces očisty, pro niž nebesa člověka do sebe vpustí. V hlubinách bytostí zůstává pocit příbuzenství s lidmi dlouho a dlouho a kromě toho je tělo samo pro člověka natolik významné, aby je chtěl zachovat a setrvat v něm co nejdéle. To způsobuje, že se člověk při tomto (prvním) vstupu do nebes může nadýchat jejich čistého ovzduší a v abstrakci od těla očistu odpoutaností prohloubenou dovést dost daleko, aby řadou vytržení opakovaných na základě správných podmínek prorážel z nebes do nebes, výš a výš: někdy prorazí až do nebes nejvyšších, kde se ocitá na hranici určitelných a neurčitelných fakt“.

Josef: To je něco, o čem jsme již povídali. Čili, chce-li někdo dosáhnout kontaktu s nebesy, změnit svoji podstatu, musí k tomu udělat podmínky. A to je ten problém bojů ze začátku.

A nevyhne se těm bojům nikdo. Jen jde o to, jak kdo s jakou vehemencí se do toho pustí. Aby mu toto údobí - než je přijat nebesy - trvalo co nejkratčeji a bylo pro něj únosné. A v tom to vězí! Málokdo dokáže spontánně se přeorientovat. A není jiné cesty... Jednoduše tak je to dáno, tak je vesmír postaven. Květoslav vlastně první - pokud já mám možnost nebo měl jsem možnost, to vidět a pochopit - první rozčlenil kosmos na vymezená údobí nebo místa, kterými člověk musí procházet. Která stojí na cestě k poznání.

Ale zase se vracím k tomu, že jsou dvě cesty: Serafská a prozaická. A tak ze začátku, jak řešit tento problém? Přicházejí mladí lidé, velmi mladí, nemající ještě dost zkušeností ve světě a něco jim vevnitř říká, že to tady není v pořádku, že chtějí najít něco jiného. Ale jak to udělat, aby se dostali dál, dostali z tohoto peklíčka, který představuje svět. Ono se jim to nezdá jako peklíčko, mají v sobě tolik vitality a touhy, že vidí svět poněkud jinýma očima. A marně mu budeme vysvětlovat, že to není to pravé ořechové, že to je peklo. Potřebuje zkušenosti! Jak dál? Co s tím? Chtít na mladém člověku stoprocentní askezi, myslím, že se to spíš přenese horem na jiná místa... Květoslav je sice typický příklad, že lze něco takového provést. Začal ve svých necelých osmnácti letech. A přijal tu nejtvrdší cestu, jakou přijmout mohl a uskutečnil za jeden a půl roku. A tak to bylo ještě možné překonat, v tuto dobu, měl docela jiné zkušenosti, které překryly to, co ve světě.....

Květoslav je přece jen trochu jiná bytost, něco jiného. Pokud mohu dneska vidět: On byl avatar. On byl někdo, kdo byl seslán nebesy, aby přinesl tuto Nauku. Čteme v jeho životopise, že už ve čtyřech letech mu bylo cosi ukázáno. Ve třinácti letech už tancovaly vily kolem něho... Takže byl skutečně jinačí bytost. Proto tak tvrdou cestu dokázal zvládnout za velmi krátkou dobu. To nelze předpokládat u mladého člověka, askeze je problém. Mladý člověk, většinou to bývají studenti - jejich přirozenost je nutí žít ve světě, hledat partnera nebo partnerku na normální život ve dvou. ...Nejsou možnosti ani okolnosti...Co s tím? A proto nemám námitek jestliže mladý člověk žije jako člověk. V této uvolněné době to není ani problém, aby získal zkušenosti. Ale až do času, nežli pochopí, že je možné to použít pro další cestu. Cestu ve dvou. Jeho dobrodružství nemají význam, stejně... Ale musí dojít jednou k porozumění, že je možné jít ještě jinou cestou, cestou ve dvou. Do té doby jsou to všechno jenom pokusy, které nepřinesou prakticky žádné podstatné výsledky. A tak oproti době Květoslavově, souhlasím s tou druhou cestou, ale musí být opravdu dokonalá.

Musí se sejít dva, kteří k sobě patří. A to je další problém. Jak najít dva, kteří k sobě patří. V našich řadách je už několik, kteří žijí ve dvou... že se to podařilo, že se sešli dva, kteří k sobě patřili a měli stejné snahy. Už za svobodna měli stejné snahy, stejné tendence jak ona, tak on. Potom může být tato cesta velmi účinná. S výsledky podobnými, jako cesta serafská. Samozřejmě, že to někdy zaskřípe, protože to jsou dvě individuality, které se musí přizpůsobit. A k tomu má sloužit spojnice, že oba mají stejnou cestu před sebou. Chtějí totéž. Najít pochopení, moudrost, osvobození.

Jestliže se dva takoví sejdou je pravděpodobnost, že to dobře dopadne. Budou se rodit vždy spolu v příštích životech. Pokračovat spolu, vždy se najdou. Až dojde k sjednocení. Sjednocení dvou principů: ženy a muže. To je ideální postup. A říkám: V několika životech se dá vyřešit. Nikdy ne v jednom. Jde jen o to, aby ti dva nastoupili cestu. Společnou cestu. Potom se situace mění. Je to jinak, nežli je uvedeno v tom článku Dokument, který jsem tu začal číst. Ale je to cesta stejně hodnotná, jen má jinačí průběh.

Dopracovat se na takové cestě rovnováhy, je obtíž, jako u každého manželství. Ale když je zde ta spojnice Nauky, pochopí zákonitosti, dokáží zvládat svoji přirozenost, harmonizují se. O co jde? Když dokáží žít šťastně, jestli to trvá dva životy, tři nebo deset životů. Na čase nezáleží. V kosmu problém času neexistuje. Vše trvá tak dlouho. Jde o harmonii. O to, aby si ti dva neubližovali. Jestli se to povedlo v našich řadách na několika případech, bude to jistě dobrá vizitka. To ještě nemůžeme zhodnotit,... protože výsledky jejich života se teprve ukážou.

A problém sexu. Vlastně ze začátku vůbec by neměl být. Žijí oba přirozeně. Současná doba dává možnosti, aby mohli žít přirozeně. Bez obav. A postupně se charakteristika sexu mění. Je potřeba pochopit, jak s těmito energiemi zacházet - o tom jsem hovořil zjara v Kostelci - aby člověk převedl tyto věci toho zvířecího sexu do nebes. A tam může pokračovat v nebeském sexu. Tam ovšem vypadá značně jinak. Až se spolu sjednotí. Potom už může jít třeba jenom jedna bytost. Tím je celý tento problém vyřešen a cesta na nejvyšším stupni nastoupena. To chce ovšem pochopit. Nebýt netrpělivý. Vyprávím začátky u mladého člověka. Jak začít.

Květoslav začínal v osmnácti. Ale kolik je tady lidí, kteří přicházejí kolem dvaceti, kterým je nauka sympatická. Co se svou přirozeností? Tady jsem tento problém nanesl a je na každém, jak sám tuto věc bude řešit. Vyčistit bytost od jiných věcí, všelijaké temné stránky bytosti ty hrubé, špatné, nenávist, závist apod. - to snad není takový problém. Máme na to techniku, určitou techniku, jak se to dá anulovat. A když se to pochopí a správně provádí, tak tyto vlastnosti se poměrné rychle z bytosti odbourávají. Ale problém sexu zůstává živý. Zůstává dlouho ještě.

A pro ty, kteří jdou cestou serafskou právě otevírá Květoslav tu cestu: Za každou cenu dokázat nízké sexuální tendence anulovat, potlačit - i když podmíněně! Celý ten život mystika, vlastně je podmíněn a vyžaduje, aby rychle dosáhnul příslušné realizace, ať už nebeské nebo nadnebeské a aby se vrátil na zem, což bude vždy jeho povinnost.... v intenci dosažených stavů řešit svůj život, čistit svoji bytost.

Všechno toto jsem musel vyzkoušet, projít, abych se k tomu mohl postavit z vlastní zkušenosti. Ne z pozice přečteného. Z vlastní zkušenosti. A teď už jsem tedy v pozici: Co na tom záleží. Jak jsem řešil život se dočtete v Rozhovorech, které dám na internet. Možná, že se vám nebude zdát, že je to něco úžasného. Je to takový obyčejný... Ale přineslo to výsledky! A trvalo mně to dlouho, moc dlouho. Ono to dočišťování bytosti nejde opravdu rychle. I když dosažení realizací trvalo déle, samozřejmě. Ale ještě potom jsem musel dočistit. Trvalo to léta.

A jestliže jde někdo poctivě, tak mu bude poskytnuta příležitost. Bude mu poskytnut čas, věk. Jeho situace se upraví natolik, aby tu možnost mohl použít. Aby mohl dokázat sám sobě, že ta cesta je správná. Je jisté, že člověk, který dosáhnul realizaci a vrátí se na zem, tím snesl vlastně Světlo na zem. Ale to Světlo musí ještě vybojovat nebo dobojovat a na zemi zakotvit. Potom má cenu, potom je bódhisattvou.

To, co člověk dosáhnul se neztratí. To je tady, když je to realizováno. Tak může vlastně ty věci opustit - nebeské nebo nadnebeské věci - bez obav, že bude zlikvidován. A postupně, jak tělo pročišťuje, tak se mu ty zkušenosti realizace vracejí víc a víc. Začne se jeho vědomí čistit a poznání rozšiřovat. Horší je, když nepochopí i z těch zkušeností, čeho se má vzdát! V čem vězí jeho hlavní překážka, kde je to ego, které má vyřešit. To je hlavní překážka - jeho vlastní ego. A já vidím, že ještě na vysokých stupních dokáže ... nadělat velikou paseku. Nejen s tím člověkem, ale i v Nauce!

Ze začátku při cestě nahoru se vlastně pracuje s radostivostí. Bezpříčinnou radostivostí a to musí být hlavní směr. Mystika bez radostivosti není mystikou. Když se ale člověk dostane na vyšší úroveň, tam ta radostivost dostane úplně jinou charakteristiku, je to úplně něco jiného. Pocity svobody, to je takový vyšší stupeň té radostivosti.

Zjišťuji v poslední době, z toho, co slyším, že vlastně Květoslavova nauka není dokonalá. Lidé, kteří by měli být Strážci nauky se chodí školit jinam. Místo, aby sami školili, aby na základě vlastních zkušeností řešili problémy... se chodí školit jinam! V tomto případě se chodí školit k zenovému mistru do Bavorska. Čili degradují Květoslavovu nauku. Dokazují svým jednáním, že Květoslavova nauka neobsahuje všechny věci, které by posloužili k tomu, aby dosáhli dokonalosti. A tak to hledají jinde. To je smutné. To je „Březová“.

Z.Č.: Mně se tak zdá, že je Mandys naočkoval. Protože na tom CD říká...

Zdeňka: Ale takhle to nemůžeš říct! Protože ty jsi tam nebyl a tak nemůžeš toto říkat.

Josef: Co se týče Romana, já vím, že zná Nauku dobře. Nelze ho ve všem podceňovat. On vůbec nemá ego. On spíše podléhá nátlaku. Nátlaku Zory. A u ní to považuji za velkou nevědomost. Pochází z enormně silného ega, které neví jak zpracovat a ani si ho neuvědomuje. Bere na sebe karmu těch lidí. To není pěkné. Protože její realizace ji nevynesla mimo karmu... Tak ponese tu tíhu karmy dál. Za ně! Mluvím o tom, že se mi to nelíbí, jakožto Strážci nauky.

Tazatel: To jde o toho Vietnamce? Byl jsem na Březové, když se o něm hovořilo.

Josef: Ono to může být dobré, proč by ne. Já jsem to nečetl. Ale ona má povinnost najít svoje pokračování. V sobě. Na základě Nauky. Já neříkám, že jsou ostatní nauky špatné. Třeba: Jistě ten člověk, který se školil v Japonsku a dosáhl mistrovství v Zenu. I když byl křesťanský mnich, tak tím prokázal, že ta nauka je kvalitní. Mnich, který vyslán do Japonska jako misionář. Chápal to správně, že musí nejdříve pochopit mentalitu (lidí), které má přivést ke křesťanství. A setkal se se zenovým mistrem a stal se jeho žákem. Úspěšným žákem, po deseti letech dosáhl rovněž mistrovství. Vrátil se do Německa (do Bavorska) na popud svého gurua a začal vyučovat na Západě křesťanství zenisticky, podle svých zkušeností. Meditace zenistické. Vyučoval to v klášteře, vyučoval to v laických skupinách a došlo k velkému klání. Bylo to předloženo Římu k posouzení a oni ho exkomunikovali.

Zora tvrdí, že budeme spolupracovat s katolíky. Tak jak? On chtěl spolupracovat - exkomunikovali ho. Jakákoli spolupráce s tímto spolkem neexistuje. Takže to jsou omyly, co ona učí. ...A on prokazuje, že v křesťanství jsou dobré prvky. Jenže jejich interpretace a jejich vypracování není dokonalé. Není vůbec žádné. Chtěl použít pro zpracování prvků křesťanství Zen. Nemůže. No, dál už je to jeho soukromá záležitost. Ale spolupráce s církví nepadá v úvahu. Jakým způsobem došla Zora k tomu, že bude dělat spolupráci s katolíky? Co to je za blbost?

Tazatel: On o tom Mistr píše, že mystik spolupracuje s křesťanstvím...

Josef: No jo, ale jakou to má cenu?

 

Tazatel: Katolíci se poučili, sypou si popel na hlavu za způsobenou genocidu z minulého století.

Josef: Podle prohlášení současného papeže. Jenomže ten základní princip s nimi nehne. Reinkarnace, karma. Nepadá nikdy v úvahu, aby to uznali. Vždycky udělali s Pánaboha lotra! Protože říkali: Z boží vůle. Z Jeho vůle! A nezměnili názor, zůstává to stejné. Kdyby měli jen malinko tendenci ke smíření, tak by neexkomunikovali takového pátera Viligise. Snažili by se to pochopit. A on říká, že v křesťanství je jenom jediná meditace. To je modlitba. Jiného nic. To ponechává a přidává k tomu ještě další. Ty, které sám vyzkoušel a kterými dosáhl mistrovství v Zenu.

Je vidět, že buddhismus, ať už je to Zen nebo jakýkoli jiný systém je cizí, úplně cizí křesťanskému světu. Celý bělošský svět, ať už jsou komunisti nebo bezvěrci atd., mají v genetické základně křesťanství. Za tu dlouhou dobu se to vžilo. A jak se tohoto zbavit? Jak začít myslet buddhistický? Nedokážou to.

R.K.: To je pravda. Ale na druhé straně je pravda, že církev vytvářela snesitelné společenské podmínky. Sice pod nátlakem a špatnými metodami...strach a na chamtivost, ale vytvářela snesitelné společenské podmínky, a to zase vedlo k technickým vynálezům atd. Pozitivní efekt, který církev měla, je neoddiskutovatelný stejně, jako ten negativní, genocida atd. Ale netroufal bych si vůbec, který z těchto dvou vlivů byl pro lidstvo významnější.

Josef: My vidíme ten jeden vliv. Tak těžko můžeme s něčím jiným srovnávat. My víme, že ten buddhismus na Východě upadl. Že i tam víra v reinkarnaci je deformována. Už to také není to, co to kdysi bývalo. Protože nejsou ani tam zkušení mudrci, kteří vidí do základu věci. To by se třeba na Srí Laňce vzájemně nezabíjeli.

J.T.: Ještě k té církvi. Tam nesmíme zapomenout na ten zlom. Katolický stát se spojil s Němci a vyhlásil 1. světovou válku. Agresivní. Čili tam je to otřesení a přivedlo to komunismus a to všechno. Bylo to založeno na krachu, že Rakousko vyhlásilo první světovou válku.

Josef: To začínáš pozdě, to ne. Zlom byl Francouzská revoluce.

J.T.: Ale francouzští králové se nechovali katolicky.

Josef: Zlom byl Francouzská revoluce a teprve potom nastoupili všelijaké materialistické směry. Teprve v 19. století vznikl ortodoxní marxismus a to se projevilo...

J.T.: Já jsem myslel pro tuto oblast - Rakousko-Uhersko.

Josef: No jo, Rakousko, Německo to byl vždycky strašák ještě před tím, než k čemu takovému došlo. Ještě před Francouzskou revolucí byli Němci vždycky nebezpeční pro ostatní národy v Evropě. Němci byli nebezpeční, vyvolávali války.

Ale vezměme to z jiného hlediska. Když psal ten článek, tak jsem slyšel ze Svobodné Evropy kázat kněze. A říkal: „Kdy se dotknete božské slávy, štěstí a radosti - zapomeňte na tělo! To je hnůj. Tělo je to, co vás strhává, všechno špatné“. Naprosto obrácené, než mluví Květoslav! Úplně obráceně. Protože rozdělil hořejšek od dolejšku. Ale toto je jaksi vtěleno do této bílé rasy. To neseme jako genetický základ. A teprve tvrdou mystickou prací lze toto z vlastního těla vymýtit.

Tam zasahovali vždycky příliš brzo špatné vlivy. Nedošlo k tomu, aby byli zasvěcenci, kteří mají přímé poznání. Bylo mnoho světců, píšu o tom v Po stopách guruů, světců, kteří dosáhli kvality Christos. Ale oni si postavili z Krista strop! A všechno, co se jim objevovalo - prázdnota - to je děsilo. Z toho měli strach. A protože svoje poznání si něčím chtěli ověřovat, tak se obraceli na Papežský stolec. A oni jim vždycky napravili hlavu!

Příčinu, že současná technika vede k destrukci, k destrukci světa, musíme hledat v tomto! Protože zrušili víru v reinkarnaci. Neměli žádného dalšího, který by měl přímé zkušenosti. A kdo měl, tak ho upálili. To jsou tvrdá slova, která říkám, jsem si vědom. Ale je to tak, jsme obětí. Celá bílá rasa je obětí. Jak by se asi vyvíjela technika, kdyby vyrůstali lidi pod vědomím, že je reinkarnace a že si vytvářejí podmínky pro další život?!

R.K.: Já bych to tak jednoznačně s tou technikou zase neviděl.

Protože kdybychom měli orat ruchadlem bratranců Veverkových, tak budeme všichni dřít od rána do večera. Tkát si látky a ...

 

Josef: Takto jsem to nevyjadřoval, ale jakým směrem by se ubírala technika?

 

R.K.: Asi žádným.

 

Účastník: A proč? Ty technologie mohou být odlišné, o kterých nemáme představu. Máte již geny tak zúžený výhled, že si nedovedete představit jinou technologii, než že nalijete benzin.

 

R.K.: Ale já si to dovedu představit.

Účastník: Tak ano, ale toto je technologie založená na destrukci.

R.K.: Slyšel jsem nějaké proroctví, že jak se dostane do Tibetu kolo, tak tam zhasnou duchovní nauky. A jaká technologie je v Tibetu? To je pořád ruchadlo a motyka a klacek, kterým se pohání dobytek. Je tam stále dost bídný život. A já si myslím, že tyto dvě věci jsou slučitelné. Jenom za předpokladu, že morální aspekt bude vyzdvižen a bude pěstován. Je slučitelná technika a hodnotný život. Myslím si, že je to teoreticky slučitelné. Prakticky to vypadá jinak. Prakticky to vypadá tak, že lidé vždy dospějí k nějakému zlomovému bodu, kde se to zlomí a nastane zkáza. To je cyklické opakování zániku civilizací, které měli úplně jiné techniky. Úplně jinou technologii, žádné dráty natažené po ulicích, jako dneska, že. Takže já si myslím, že je to slučitelné. Že je tam jenom problém nesrovnatelnosti s morálkou.

Josef: Jako alfa a omega v celé té věci stojí zkušenost reinkarnace. Jestliže lidé by chápali, že si vytváří svůj osud do příštích životů, budou pravděpodobně jinak jednat.

J.T.: Rostislav požil označení: bídný život. Co to je? Museli bychom vědět kolik z jejích oblastí odcházelo do nebí a kolik odtud. Abychom mohli říci bídný nebo nebídný život.

B.S.: Já to cítím tak, že lidstvo má k dispozici jen určitý potenciál energií....a když ji využije v jednom směru, bude scházet jinde.

Dle audio záznamu zapsal J.H., červenec 2004. Pro web připravil Z.J., 2015.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zodpovědnost zam. - poračování

(Petr, 24. 2. 2016 8:59)

Situace se měla tak, že úkolem daným od zaměstnavatele na mne byl vytvořen požadavek na vyřešení určitého pracovního problému. Jeho splnění a zodpovědnost za jeho splnění však byla na mne. Použil jsem zkušenosti z minulého zaměstnání a problém se snažil vyřešit telefonicky na uživatelský helpdesk do Německa. Což bylo logické, jelikož takový Business Information Server je komplexní software se zákaznickou podporou. Zavolal jsem tedy na helpdesk a tam po mě chtěli číslo faktury, protože nás tam ve své databázi neměli zanesené. Dobře, zavolám, s číslem faktury, jen co se zeptám vedoucího. *** A tím to začalo, protože žádná faktura k dotyčnému BIS neexistovala. A jak mám potom vykonávat svěřené úkoly od zaměstnavatele? Mám jet na vlastní náklady? Mám přejít situaci s pštrosí hlavou v písku? A nemalé problémy s tím spojené mám "vyžrat" jak???

Nejvíc mě však dostalo, když jsem nastoupil a vedoucí mi dal instalaci Total Commandera a doplnil slovy: "Tady máš crack." To už mi začalo smrdět, odmítl jsem používat háknutý software a používal jsem méně výkonný, zato však freeware.

Já nevím, já jsem se snažil pracovat podle svého čistého svědomí, ctil jsem pravdu. Splnění úkolu byl přeci "můj problém", takže zodpovědnost zaměstnavatele nebyla za splnění úkolu pracovníka.

Re: Zodpovědnost zam. - poračování

(Radomír, 23. 11. 2018 13:06)

Já tu záležitost nechci nijak komentovat. Navíc je to už přes dva a půl roku od Vašich vyjádření. Je asi těžké na ně někomu odpovídat. Tak jen pro povzbuzení, že je dobře, že jste neztratil kontakt s Naukou.

Zodpovědnost zaměstnavatele

(Petr, 3. 1. 2016 7:09)

Oni měli málo peněz, proto pracovali s háknutým softwarem - je to přece ve firmě, kde se každý živí *poctivou* prací, jeden pro druhého shání mýdlo na nečisté ruce a výchovou od dětství, s osudem daným do vínku zrozením, leckdo má chuť zlobit a jiný třeba řídit zaměstnance se pštrosí hlavou, všichni bez práva na neduální systém života. **** Tak jsem se někam dobrým úmyslem pohřbil, a když mi karma zařídila schizofrenii, mohu zabíjet čas, 1. čekáním na zítřek, 2. čekáním na popozítřek, 3. čekáním na začátek nového měsíce, 4. čekáním na začátek nového roku, 5. čekáním na zlevnění cigaret, a za 6. čekáním než budou všechny bytosti šťastny.