Prakticky neznámá drobná Mistrova práce dlouhá léta spočívala ve sbírce zdigitalizovaných dokumentů pořízených ing.P.P.  Díky němu a práci Patrika, Zdeňka a Martina, kteří pomohli s editací, se s ní nyní můžete seznámit.

Květoslav  Minařík:

                                     Idea prvního impulsu

Idea prvního impulsu je v nauce o mystickém zasvěcení proponovanou  empirií, od níž se očekávají nejroztodivnější výsledky.  Už to, že i při ne zcela vyčištěném vědomí možno vyvolat  efekty náležející do magie, je pro zkoumajícího zajímavé  a zkušenost mu dokáže, že když je jeho vědomí zcela zbaveno  „obrazů zevního světa“, idejí vyvolávaných permanentním  komunikováním s útvary zevní přírody, jež člověku běžného  typu tak imponují, pak jeho rozhodnutí k vzbuzení prvního impulsu  jej může dovést až k zakotvení ve stavu kosmického nebo duchovního  regionu, což se vlastně na vysokých stupních zasvěcení činí.  Neboť zatím, co usilující se snaží o absolutní vyčištění  nebo vyprázdnění vědomí, poznává, že k vyvolání těchto  impulsů dochází v různých momentech šokujících situací,  což ovšem nepřináší plánované osudové výsledky, nýbrž  spíše komplikace, jež za určitých situací mohou obsahovat  i začátek dočasného a vůbec nepředpokládaného štěstí.

Z mystického hlediska je na tom špatné pouze to, že je  člověk situacemi vlečen, a proto setrvává stále ve stavu otroka  svých vlastních osudových sil, jež sám vyvolává nerozumným  počínáním na úrovni tzv. prvních impulsů. Právě z toho  se má usilující poučit, že je třeba dospět až k naprosté  vnitřní, především pocitové nedotknutelnosti jevy, jež ho  obklopují. Když je správně zasvěcen, volí moment ke vzbuzení  prvního impulsu, který už se nevyvine v zotročující moc okolností,  jež tímto impulsem byly připraveny a zráním uskutečněny.

Poznáním moci vyvolávané prvními impulsy dospívají  mystikové k poznání vzniku tvůrčího procesu kosmu na základě  analogie permanentně tvůrčích procesů v mikrokosmu i makrokosmu.  Poznávají, že stvoření by nevzniklo, kdyby v kosmu neexistoval  první impuls, jenž je jednou vyvolán vyhraněním kvality, již  v bytostech známe jako vědomí, jindy zase, když už tu tvůrčí  proces je, pak prostými gravitačními vztahy, jež nenechají  žádný diferencující se princip v klidu. Tento diferencující  se princip v kosmu pak mystik poznává jako kvalitativně týž  jev, jímž je empirické vědomí, jímž jsou vybaveny bytosti.

Pro tuto skutečnost problém absolutní svobody není jednoduchý.  I když už usilující mystik uvede celou svou duševnost do klidu, vždy se ukáže, že gravitační moc jevů tento klid může narušit  nebo i zrušit. Z toho důvodu duchovní svoboda bývá většinou  dočasným stavem, který je zase vystřídán samsarickým vlněním,  strhujícím bytost i relativně velmi vyspělého mystika do karmického  otroctví. Ale to neznamená, že usilující mystik má jen tyto  vyhlídky. Zkušenost ukazuje, že gravitační moc přírody je  celkem snadno překonatelná zvyšováním duševního napětí,  jež vrcholí ve zrušení selektivity psychofyziologického organismu.  Když k tomu dojde, pak undulační charakter vyvolaný strhující  mocí přírody se změní na kmitavý, čímž i uvědomování  pozmění svůj charakter tím, že bude postupovat po linii vertikální,  která je navozena kmitavým procesem. Ukazuje se, že příroda  může mít vliv pouze na útvary unášené vlnivým procesem.  Co se z tohoto vlivu vymaní kmitavým procesem, vyvolaným vystupňovaným  duševním napětím, to vlivu přírody nepodléhá. A teprve v  tomto stavu nacházejí mystikové svou svobodu, neovlivnitelnost.  A protože i napětí může být zachováno tím, že se mu poskytne  malá posila příslušnými impulsy, je vnitřní svoboda, tímto  způsobem uskutečněná, nenarušitelná žádným působením  přírody.
Je zřejmé, že i tato svoboda je podmíněná a vázaná  na způsob života jejího uskutečnitele a dosažitele.

Jenže mystikové nejvyššího typu netrpí problémem „věčného  bytí“. Na jejich stupni se řeší problémy okamžiku, který  je druhým pólem věčnosti. Neboť věčnost není neohraničeným  časem, nýbrž oním „teď“, jež obsahuje vždy minulost,  přítomnost i budoucnost. Čas totiž vždy potřebují pouze trpící.  Kdo problém strasti okamžiku vyřešil, našel věčnost ve věčném  „teď“ bez strasti.

Věčnost jakožto kvalitativní činitel ovšem nevynikne  pro zkoumající mysl, která je postižena procesující funkcí.  Jelikož však je možné uvést ji do stavu nefunkčního, stává  se „stavem za procesy“, zdí, na níž se vykreslují skutečnosti  jevového skutečna.

Tento stav je totožný se stále existujícím tímtéž  stavem kosmickým. Proto je člověku dostupné poznat podstatu,  na jejíchž zdech se promítá vesmír v bezčasném procesu kosmického  tvoření. A člověk na základě poznání této totožnosti dosahuje  neměnitelné báze, centrální kvality kosmu, která i v pojetí  bytostné existence přesvědčuje jejího dosažitele, že unikl  času se všemi jeho samsarickými změnami.

To je duchovní svoboda, o jakou usilují a již dosahují  zasvěcenci buddhistického systému duchovního školení. Je to  svoboda věcná, neboť celá bytost jejího dosažitele se zúčastňuje  oné stálosti, o niž se rozbíjejí všechny příboje vše měnícího  procesu kosmického tvoření. A poznání vrcholí v evidentní  jistotě, že jde o stav platný pro celý život člověka, bez  ohledu na to, zda na fyzické úrovni bude trvat nebo skončí smrtí.  „Pevný Archimedův bod“, dalo by se říci, bod, který z člověka  činí kosmický region, jenž může volně používat „prvního  impulsu“ usoudí-li, že je lépe individuálně žít než „zmizet  lidským očím“ realizací ničím vymezovaného klidu.

Tohoto výsledku není možné snadno dosáhnout. Impulsy  podmíněné i vyvolávané vnějším světem a jeho činiteli,  jsou nesmírně subtilní, a proto je třeba projít školením  se v ovládání a překonávání každého vznětu, vycházejícího  z vlastní bytosti. I když se zdá, že tyto vzněty vyvěrají  výhradně z vlastního bytí a nezávisle na čemkoli, přece je  pravdou, že mají původ v působení zevního světa jak na vědomí,  tak i podvědomí, v působení, jež bytosti akceptují právě  pro jejich strukturální příbuzenství podmíněné duševními  vztahy k jejich zevnímu světu.

Duševní život člověka budí dojem, že je na vnějším  světě nezávislý. Jenže za duševním životem, jehož vrcholem  je vědomí, existuje selektivní organismus, jenž podvědomě  reaguje na zevní svět a uzavírá s ním mocný příbuzenský  poměr. Tak pod povrchem vědomí způsobuje příbuzenství jedince  se zevním světem to, že není svoboden, nýbrž vždy ve vztazích,  jež tvoří jeho osud, který mu nedává možnost se svému osudu  ubránit.

V duchovní nauce, ať už mystické, nebo jógické, nebo  jakékoli jiné, je vždy základním předpokladem, aby snažící  se převedl z vlastní vůle své vědomí pod úroveň vědomí  empirického, do oblasti podvědomí. Teprve v této části své  bytnosti bude moci zjistit, že jeho poznání, ba celý jeho život  je řízen podněty, jež jsou výsledkem jeho buněčného příbuzenství  s ostatním animálním světem. Na úrovni podvědomí komunikuje  s organismy živé přírody, jež jsou z hlediska mystického vidění  amorfní masou, chovající se jako moře vnitřní bytnosti rozdružující  se na viditelné úrovni v jednotlivá individua. Tato individua  mají ovšem i na své duševní úrovni téměř všechno společné.  Vnitřní hnutí jednoho se v menší či větší míře stává  hnutím duševnosti všech, i když toto hnutí není zcela jednoznačné  a vykazuje tedy u jednoho jedince převahu hnutí ideální a u  druhého elementární povahy.

Toto moře duševnosti je tedy samsarem, z něhož se může  vyprostit pouze ten, kdo pečlivou diskriminací jednotlivých duševních  jevů dokáže eliminovat ty, jež se chovají jako pulsace elementární  životnosti a zachovat ty, jejichž tendence je průhledně ke zrušení  příbuznosti se vším, co trpí sklony k žití živočišnému.  Na základě této psychicko-fyzické empirie možno předpokládat,  že cesta k duševnímu osvobození, jež bylo vždy ideálem náboženství,  je striktně realistická, což se konečně jeví i v konečných  výsledcích putování po této cestě. Uskutečnitel žádoucích  tendencí totiž začne v sobě nosit pocit svobody jakožto stav  přirozený, bez namlouvání si čehokoli.

Dosažením tohoto stavu dospívá se i k poznání kvalit  přírody, která se též rozdružuje ve kvality, z nichž jedny  tvoří hmotu, druhé duševnost a třetí vědomí jakožto kvalitu,  která vytváří v kosmu řád, neboť je činitelem podnětným  v celé oblasti tvoření.

Je jistě obtížně pochopitelné, že se kosmické věci  mají právě tak a ne jinak. Ať totiž mystik prochází svým  vědomím kosmickými kvalitami jakkoli, vždy dospívá k zjištění,  že může-li sám sebe považovat za životné bytí, musí za  takové bytí považovat celý vesmír, může-li soudit, že vesmír  je jev neživotný, mechanický, pak i sebe může za takového  považovat. A to právě je relativita skutečností. Vše se může považovat za živé nebo mechanické,  protože kromě impulsu je všechno existující mechanismem, jehož  vývojové cesty jsou předurčeny cílem vytyčeným prvním impulsem  nebo impulsem prvnímu podobným. Zdá se, že vesmír jakožto  veliká bytost předurčil kvalitou svého prvního impulsu vesmírné  skutečno, jakým nyní je, totéž může učinit i člověk u  sebe sama. A v impulsu je vždy obsažena idea, která je předobrazem  poslední, vlastně vrcholné, projevené skutečnosti.

Toto tvrzení se bude jistě mnohým zdát odvážné. Já  však mluvím o zkušenostech mystika, který z vlastního zájmu  o vyřešení svých vlastních osobních problémů, zkoumá procesy  v celé své psýše, a když pozná, jak analogické jsou procesy  v jeho psýše a ve vesmíru na úrovni kvalit jeho psýše odpovídajících,  pak své poznání zhodnotí jako vědění.

Na nižších úrovních, než které představují jeho duševní  život od vědomí až k mysli, tuto analogii nenajde. Příčinou  toho je materiální rozdílnost mezi oběma skutečnostmi, totiž  jeho prožívajícím bytím a gravitačními fenomény vesmíru.  Životní substance těla jsou úplně jinak organizované než  hmotné vesmírné útvary, teprve na úrovni jevů nebo skutečností  fyzikálních najde zase obdobu ve skladbě. To znamená, že když  mystik přesune své vědomí na úroveň energie, pozná zase totožnost  svého bytí na příslušné úrovni s energetickými jevy vesmírnými,  ale pozná i to, že energetické jevy vesmírné se chovají po  stránce funkční jinak než v jeho bytosti.

Energie jakožto stav napětí je vsak téhož charakteru  jak v bytí, tak v kosmu. Mystik stejně jako vesmír mohou stupňováním  nebo snižováním napětí vytvářet různorodá energetická  centra, jež už sama dozrají ve smyslové jevy. A podle stupně  napětí, kategorizovaného do frekvencí, vznikají jevy řádově  a kvalitativně tu vyšší a tu zase nižší, jež lze jako takové  poznávat i smysly. Ve vesmíru vznikají slunce a jejich temní  satelité, v lidském světě pak duševnosti, z nichž některé  vykazují převahu vědomí a rozumu, kdežto jiné převahu emocí  a elementárních pudů.

Z tohoto hlediska je všechno chvěním, fyzikálními jevy,  jejichž odpadem jsou vznikající kategorie, jež náleží k cítění  a jeho projevům. A tyto všechny odpadové projevy jsou přírodou,  v níž přírodověda hledá počátek kosmické tvorby. Nemůže  v ní tento počátek najít, protože zkoumá věci jsoucí v moci  prostoru a času nebo věci, jež jsou neomezeným pohybem. A pohyb  sám je gravitační záležitostí převalujících se vrstev odpadových  jevů, zvaných příroda. V nich snad lze vystopovat to, co hlásá  užitá věda, ale nikdy to, co hledá věda snažící se určit  počátek všeho.

Protože však i objevná věda používá nástrojů zhotovených  z materiálů reprezentujících mechanickou přírodu, nemůže  nikdy najít počátek všeho, neboť ten náleží do oblasti za  přírodní, již správně usilující mystik objevuje tím, že  zbaví své vědomí diferencovaných obsahů a vjemů. Věda si  však činí nárok na nejvyšší objektivitu: zkoumá na cestě,  jejíž začátek ani konec nezná, každé zrnko písku, aby její  počátek a konec objevila ve struktuře tohoto zrnka. Zda ho takto  objeví.

Vesmír stejně jako bytí se tedy projevuje ve dvou polohách:  horizontální a vertikální. V horizontální poloze jsou činnosti,  ve vertikální kvality. Tyto kvality mohou být objeveny pouze  na čáře Y, na níž se lze posouvat toliko zvyšováním energetických  potenciálů, čili napětí. Z mystického stanoviska nebude průměrným  napětím, jež organismus získává svým zrozením, objeveno  nic jiného než mechanismy tvůrčího procesu. Když se však  toto napětí stane nadprůměrným, pak kmity uvědomování, reprezentující  zvýšenou variační schopnost vědomí, naleznou nové vrstvy  existencí, jež už nejsou přírodovědecké v běžném pojetí.  A napětí lze zvyšovat více a více, až kmity, reprezentující  variační schopnost uvědomování, přesáhnou jeho nejvyšší  vrstvu na vertikální ose. Pak bude zjištěno, že náš vesmír  je stejný celek jako třeba sama země nebo sluneční systém,  který se také promítá v příslušném prostředí, jež pojato  jako prostředí vesmírů nebo galaxií je oním počátkem produkujícím  jevy, případně absolutnem, pokud je dokážeme identifikovat  jakožto skutečnost nemající nic společného s procesy tvoření.  A protože v bytí je toto absolutno obsažené též jako jeho  semenné centrum, může je mystik realizovat ve svém sebeuvědomění  prostě tím, že z něho a z mysli vyloučí jejich diferencované  obsahy.

Tímto je tedy narýsována cesta mystiků ke kvalitnímu  poznání, jež má povahu poznání přírodovědeckého, ale svým  dosahem je jeho poznání vyšší, protože umožňuje dosáhnout  stavu, jenž existuje za stvořením, stavu prázdnoty nebo i absolutna,  a realizovat jej psychologickými postupy, jejichž účelem je  zbavit vědomí i mysl všech diferencovaných obsahů, jež činí  každé vědění omezeným a nemožným. Jsou-li vědomí a mysl  zbaveny všech diferencovaných obsahů, pak to vede k realizacím,  jejichž výsledkem je evidentní konstatování, že životní  proces v jeho slepých pulsech je překonán a místo něho uskutečněn  stav svobody nejprve na úrovni vědomí a potom na úrovni celého  bytí. Je to prostě nirvána buddhistů, stav zrušení životní  žízně, vznik evidentního poznání, že životní proces spěje  k svému konci, jenž není narušitelný probuzením jakéhokoli  nového chtíče.

Vzniká tedy otázka: Zda věda má cíl také až v konečném  zrušení strasti bytí, v ustání životního chtíče, nebo pouze  ve slastech, jež jsou pouhým protějškem strastí. Kdyby ve vědě  platilo to druhé, pak není k ničemu. Leda bychom viděli nejvyšší  cíl ve vynalezení zbraní všeobecného zničení. Podezřívám  vědu, že vlastně neví, co přesně z těchto dvou alternativ  si má zvolit. Zbavení všech strastí bylo snad prvním z cílů  vědy. Ježto však na cestě objevů se nejprve objevují prostředky  ničící, pak věda, odpovědná snad ctižádostivým vládcům,  musí sloužit k rozvoji věcí vše ničících a pak už záleží  pouze na tom, zda dobrý lidský genius zvítězí nad zlým a bude  perspektivní zkázu anulovat. Objektivní předzvěsti na toto  druhé neukazují. Šílenství touhy po neomezené moci se nikdy  nesnoubí s dobře uvažujícím rozumem, takže malá nedopatření  jsou možná a za nimi je už pouze zkáza, k níž věda plně  poslouží.

Co z toho vyplývá? Společenské žití není výhledově  dobré, když na prvním místě životní aktivity existuje sobectví.  A mravnost je něco, čím se věda nemíní zabývat. Proto se  věda otevírá každému. Tím se liší od kvalitní mystiky,  jež poskytovala své objevy pouze těm, kdo v dostatečné míře  rozvinuli mravní odpovědnost vyplývající ze samé mravnosti.  Dnes se tomu říká zpozdilost. Pokrokovostí tedy je mlátit sestrojenou  všeničící bombou o zem tak dlouho, až bude přivedena k výbuchu.  Teprve ten přivodí zkušenost. Avšak: bude ta zkušenost k něčemu?  Ale: víme o zaniklých civilizacích a můžeme si dovodit, zda  zanikly pro nadměrnou moudrost nebo zlotřilost těch, kdo jim  vládli. Ti, vězme, nebyli chytřejší nás. Také trpěli ambicemi,  jež tyto civilizace zničily. A dějiny se opakují! Osvobozující  vědění vždy ustoupí "vědě", která se už postará o to,  aby dokázala, že vše živé je přírodním mechanismem, který  též má mít charakter "výběru druhů". Ale to už je věda,  která se na cestě, jejíž počátek a konec nemá v dohledu,  zabývá analýzou složení a vztahu každého jednotlivého zrnka  písku na této cestě, aby její počátek a konec objevila ve  struktuře tohoto zrnka.

Velmi úctyhodná „věda“! Uzavřeme však: Mystika je  také věda, protože evidentního stavu vykoupení nelze dosáhnout  ničím jiným než psychologií. Musí být objeven systém, obsažený  ve vyčleňování nežádoucích duševních stavů, aby se tím  vytvořily podmínky k vzniku a rozvoji stavu za přírodou, kde  se vědomí jedince zažehne. A pak už rozumným postupem, aby  samovolná aktivita, jež se vždy může člověka zmocnit, už  nevytvářela samsaro, nýbrž cestu k nezničitelnému pocitu absolutní  nezávislosti. Tato nezávislost, dobře evidovaná, je mystickým  cílem, jejž každý sám pro sebe musí dosáhnout, protože bezpracně  získaný tento cíl by ztratil svou váhu jakožto protiklad dosavadních  trampot, postihujících každé individuum.

Je absolutně nesmyslné chtít na vědě, aby jí byla pouze  tehdy, když se jí podaří převést všechny jevy na mechanické  procesy a projevy. Mechanika v přírodním dění je přece pouze  pohybem, který se stává nesmyslem, když není měřitelný na  něčem, co pohybem není. To ve zkusmé psychologii, která je  mystikou, bylo už dávno pochopeno. Praktickým důsledkem toho  bylo, že se stanovila poučka o nezbytnosti zastavit duševní  činnost, což musí uskutečnit každý sám za sebe a pro sebe.  Jen zastavením duševní činnosti dospěje celá bytost na stanovisko  „nepohybu“, který se stane základnou vědění, jakmile bude  při tomto stavu zachováno čisté vnímající vědomí, tj. bdělost.  Bdělost a „nepohyb“ jsou sice protiklady, ale na psychologické  bázi se dají sloučit. 
Není třeba slučovat duševní „nepohyb“ se ztrátou bdělosti, což  se zdá přirozenější než naprostý duševní klid provázený bdělostí. Vědomí je totiž složkou bytí,  která koná svou funkci jen potud, pokud nesleduje vlnění citu  a mysli. V tom případě se vědomí stává pozorovatelem, jenž  může identifikovat i nejslabší vzruchy, odehrávající se na  hladině psychologické bytnosti. Tato bytnost, jak praktický mystický  výzkum ukáže, není "věcí samou o sobě". Je pouze osobním  vědomím, vyhraněným jevem, ve skutečnosti fyzikální složkou  vesmíru. Z toho důvodu dokonalá analýza všech duševních procesů  bytí je vědeckým zkoumáním přírody na úrovni fyzikálních  jevů, cestou k poznáni vesmíru v jeho tvůrčím jádru. Tato  cesta pak vede mystiky k uskutečnění stavu absolutní osobní  svobody, která současné znamená vítězství nad přírodou,  podrobení si její přirozené moci nad  vším živým a nad tím vším, co je pohybem.

                                        ---------- konec ----------