Tři kapitoly z nedokončeného konceptu
 
JUDr. Miloslav Kovář

Obsah
 
SURSUM CORDA – VZHŮRU SRDCE ............................................................................................................ 1

ČINNOST TĚLESNÁ I DUŠEVNÍ, ENERGICKÉ AKTIVNÍ JEDNÁNÍ ...................................................... 1 RADOSTNOST ......................................................................................................2

 
 
Sursum corda – vzhůru srdce
 
Touhy mít světské věci a jim odpovídající prožitky je nutno zanechat a místo nich se má veškerá touha s odpovídajícími city a myšlením obrátit k získání nejušlechtilejších vlastností, které jsme schopni pochopit, a které připisujeme obvykle Bohu, respektive božství. Sursum corda je tedy vzýváním Boha, božství nebo těch nejvznešenějších kvalit (a nejušlechtilejších), aby se v nás uskutečnily, rozvinuly a nahradily tak ty lidské, nedokonalé. Měli bychom vůlí pobízet city a mysl k tomuto zaměření vzhůru co nejintenzivněji. Někteří namítají, že nejsou schopni takového citového povznesení. Jestliže měli rádi ženu (nebo žena muže), pak tato jejich námitka je jen důkazem jejich malé touhy po vykoupení nebo po božském životě. Tuto možnost nebo schopnost milovat lidsky, světsky, je proto nutno vůlí nutit na ideály (k zaměření na) nadsvětské. Sursum corda je tedy možno považovat za nejdůležitější činnost k dosažení bytostné proměny a toto povznesení by mělo být probuzeno vírou, že to dokážeme. Pravá víra je ale dnes vzácná květina a tak, když se nám nedostává víry, musíme duševní stav důvěry vytvářet jeho vynucením, resp. vžíváním se do něho.

 
 
Činnost tělesná i duševní, energické aktivní jednání
 
Pro úspěch v józe se požaduje hned od počátku intenzivní činnost tělesná i duševní. S činností duševní by kde kdo snad souhlasil, zvláště když by si ji vyložil jako soustřeďování, nebo správněji vyjádřeno, jako pokusy o soustřeďování. Mnozí se však podivují nad tím, že je požadována i prudká činnost tělesná. Zdá se jim to v rozporu s předpokládanými výsledky jógické snahy, kterými má být uklidňování celé bytosti ve všech jejích projevech. Proti tomu by se však mohlo argumentovat, že uklidnění bytosti ve všech jejích projevech se tedy dosáhne všeobecnou leností – těla i duše, mysli i vědomí. Spánek by pak mohl být považován za nejúčinnější prostředek k uklidnění bytosti. S takovým postupem by již jistě nikdo nesouhlasil. Jógické snažení je ve všech směrech aktivní činností! Je to boj na všech možných frontách proti vlastním sklonům, tendencím, stavům, zkrátka proti všem skutečnostem, které jsou překážkou dosažení nejvyššího poznání a vykoupení. Boj je přece vždy velká aktivita a vykoupení je vlastně zbavení se těchto všech omezujících skutečností. Tamasické, temné a nehybné prvky v bytosti jsou omezující skutečností velmi nebezpečnou a to proto, že si je člověk většinou neuvědomuje. Přesto je samozřejmé, že se musíme veškeré temnoty v bytosti zbavit, protože jen tak budeme moci zažít bez omezení jas čistého vědomí.
 
Prostředkem k rozrušení této temnoty v bytosti je intenzivní tělesná činnost. Je snad možné si představit někoho jako nejvýš energického bez tělesné aktivity? Stavění a bourání Milarepou by mohlo vypadat jako zbytečná činnost. Nebo charitativní a sociální činnost zavedená Vivekánandou neměla za účel jen odosobňování. Ve všech dobrých ašramech bylo vždy hodně zevní činnosti, i kdyby to měl být třeba jen sport. Tato tělesná činnost by měla být dokonce vystupňována tak, že by ji mysl svou činností nestačila sledovat, což by mělo za následek zastavení mysli, protože by se neměla o co opřít. Zastavení mysli jako následek prudké činnosti vnější! Pod vzdáváním se světa si obyčejně představujeme zanechání veškeré světské činnosti. To by však bylo nesprávné pochopení. Pokud jsme na této planetě, musíme být zevně činní, musíme být nějak s ostatními bytostmi ve spojení, musíme být z něčeho a nějak živi. To, čeho se musíme zbavit, to jsou všechny duševní vztahy ke světu! Musíme se proto naučit rozlišovat mezi činností navenek, činností samou o sobě a mezi duševními pouty ke světu, která nás k této činnosti nutí. Touhy něco mít pro sebe, z něčeho se radovat nebo i něco nenávidět, takovéto touhy, které nás nutí k činnosti, abychom to a to vytoužené získali pro sebe, této touhy se musíme vzdát, nikoli tedy samotné činnosti! Budeme-li činní bez těchto vztahů, roztřese taková činnost naši nehybnou bytost, umožní nám tak její poznání a proměnu v životnější skutečnost. S důrazem je tedy třeba opakovat, že důvodem naší fyzické činnosti nesmí být ukojování světských tužeb! Buďme tedy činní s postojem karmajogína, který neočekává výsledek své činnosti; nebo konejme vše nesobecky jako práci pro všechny, nebo pro uctění Nejvyššího a netěšme se z dobrých výsledků, ani si nekažme náladu, když se práce nedaří tak, jak bychom si přáli.

 
 
Radostnost
 
Radostnost nesmí mít svou příčinu v tomto světě mimo člověka. Taková radostnost by nemohla být dostatečně čistá a mysl by samozřejmě opouštěla tělo a setrvávala by mimo nás na místě příčiny radosti. Takováto radost není pro urychlení duchovního zrání žádoucí. Radost má pramenit ve vlastní bytosti, aby mysl byla donucena pozorovat s ní i tělo. Tak pomalu docílíme, že naše pozornost se nebude věnovat okolnímu světu. Ještě větší význam bezpříčinné radostnosti je v tom, že jejím působením se začne bytost uklidňovat. Světské tendence budou ustupovat do pozadí, vzruchy ze žádostivosti, nenávist a sobectví se za takovéto duševní pohody nebudou projevovat, nebo alespoň nikoli v dřívější intenzitě a mysl začne mít tendenci spočívat (spojovat se) v tomto dobrém stavu a tím ve vlastní bytosti, nikoli mimo ní. Tak se vytvoří spolehlivý základ pro další duševní, pocitové, dobré a šťastné stavy. Jejich působením se bude tělo více a více uklidňovat a začne přijímat také toto štěstí ducha a tím vzniknou předpoklady pro soustředění celé bytosti na této bázi duševní spokojenosti a pro prožívání toho, co buddhismus označuje jako vnory. Jógického soustředění se tedy dosahuje uklidněním bytosti a bytost uklidníme jen šťastnými duševními stavy. Radujte se proto čistě a bezpříčinně bez ustání! Patandžali praví: „…Rychlého úspěchu v józe dosahují ti, kdo jsou nejvíce energičtí!“… Buddhismus klade stejný požadavek. Historie a praktičtí, nám známí mystikové, potvrzují, že rychlých výsledků v józe se dosahovalo jen při mocném vzplanutí, při horečné činnosti, při nekompromisním dodržování mravních příkazů. Pro mladé lidi je to podmínka vzhledem k jejich věku a energii splnitelná. Jiný citát z Pataňdžaliho (kap. 114): „…s velikou láskou k vytčenému cíli…“ znamená také planutí vzhůru – sursum corda. Nedojde-li k tomuto téměř pominutí v horečné snaze, je možné ze známých příkladů konstatovat, že vytrvalá houževnatá práce i při nekompromisním vzdávání se světa, přináší výsledky až po delší době…

Za přípravu podkladu děkujeme Patrikovi B.