Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přílohy ke korespondenci K.M.

Přílohy ke korespondenci mezi panem K. M. a rodinou Pavlových
v letech 1968–1974

 

(Autor P. P.)

 

 

Obsah

Úvod. 1

KM — Jak na to (krátká práce) (příloha k „1972.11.23  KM→Pavlovi — dopis č. 16“ v dokumentu „Korespondence mezi panem KM a rodinou Pavlových (1968-1974)“) 2

1970.03.06  KM→LS — dopis č. 1. 4

1970.03.30  KM→LS — dopis č. 2. 5

1970.07.06  KM→SK — dopis. 6

KM→JLu — dopis. 8

1974.07.04  KM — parte (přepis) (příloha k „1974.07.04  parte KM“ v dokumentu „Korespondence mezi panem KM a rodinou Pavlových (1968-1974)“) 9

 

 

Úvod

Dokument obsahuje materiály, které pan Květoslav Minařík rodině Pavlových jednak poslal jako přílohy k dopisům, jednak osobně předal, jednak se k nim rodina Pavlova dostala jiným způsobem, a to v letech 1968 až 1974. Dopisy jsou obsaženy v dokumentu „Korespondence mezi panem KM a rodinou Pavlových (1968-1974)“. Přílohy byly přesunuty do zvláštního dokumentu z důvodu zachování přehlednosti korespondence a s korespondencí tvoří nedílnou část.

V dokumentu jsou použity následující jména a zkratky:

Dr. B.                                            –   p. Doc. MUDr. Antonín Bajer (*1911, †1994) – neurolog z Brna,

H. K.                                             –   Hradec Králové,

J. n. N.                                           –   Jablonec nad Nisou,

jediný přítel, starší o 6 let              –   p. Bedřich Joneš (*1902, zemřel),

SK, pan K.                                    –   p. Stanislav Kulovaný (*1910, †1998),

Krista Ledrová                              –   pí Krista Ledrová (*1897, †1975) – matka pí Z. Šubrtové,

JLu, Jiří                                          –   p. Doc. RNDr. Jiří Luštinec, CSc. (*1934) – botanik,

syn                                                 –   p. Jaroslav Minařík – syn p. K. Minaříka,

pan K. M., KM, Mk                      –   p. Květoslav Minařík (*1908, †1974) – otec p. J. Minaříka,

Pavlovi                                          –   rodina Pavlových,

LS, Laco                                        –   p. Ladislav Sekerák (†1983),

Zora Šubrtová                               –   pí PhDr. Zora Šubrtová, CSc., roz. Ledrová (*1929) – dcera pí K. Ledrové.

 

KM — Jak na to (krátká práce)
(příloha k „1972.11.23  KM→Pavlovi — dopis č. 16“
v dokumentu „Korespondence mezi panem KM a rodinou Pavlových (1968-1974)“)

JAK NA TO

myslím na mystiku, na duchovní vývoj, na zasvěcení, na sebepoznání

Curriculum vitae

Když jsem v roce 1922 vyšel ze školy, dovedl jsem číst dobře ze školní čítanky, ale noviny jsem číst nedokázal. Hlavně snad proto, že to nebyla čítanková četba.

Ještě téhož léta jsem utekl z domova pro domácí poměry.

Živil jsem se jako pomocný dělník na stavbě, z počátku v H. K. a později v J. n. N.

Když začínala zima, práce na stavbách přestávaly, a proto jsem se vrátil do blízkosti domova. Nastěhoval jsem se ke svému bratrovi. Tomu jsem doma překážel. Snad proto a snad z ohledu na moji existenční budoucnost mě začal nutit, abych se šel učit nějakému řemeslu. A hned mi dal na vybranou pekařinu nebo řezničinu.

Řezníkem jsem se stát nechtěl, a proto jsem se jím nestal. Když jsem se učil dva roky, vzepřel jsem se týrání svým učebním mistrem, a tak jsem se doučil jinde.

V té době jsem se už nacházel ve vrcholící vnitřní krizi. Chtěl jsem ji řešit tím, že budu chodit do putyk, mezi prostitutky a že tak tuto krizi utopím v kalu světské spodiny.

Měl jsem však tehdy jediného přítele, staršího o šest let. Snad o mé krizi věděl. A tak jednou za mnou přišel a řekl mi: „Ty jsi taková hloubavá povaha. Nezajímalo by tě tohle?“ S těmi slovy mi podal knihu od Yogiho Ramačaraky: Indických yogiů věda o dechu. Když jsem ji pak četl, svitlo mi: to jsem vždy hledal! Jenže podněcující návody k dalšímu postupu jsem v ní nenašel, i když jsem mnohá cvičení v ní uvedená prováděl.

Jednou, když jsem bez cíle bloumal ulicemi města, uviděl jsem ve výkladě knihkupectví knihu od O Hašnu Hary: Praktický joga. Co je jóga jsem už věděl a kromě toho stála 5,– Kč, což bylo pro mne únosným vydáním, a tak jsem si ji koupil.

Když jsem tuto knihu přečetl, poznal jsem zase, že jsem našel to, co jsem vždycky hledal. Rozhodoval jsem se tedy, zda nauku, již tato kniha obsahovala, mám přijmout nebo nikoli. Bylo mi totiž jasné, že nežiju v takových podmínkách, jež jsou této nauce příznivé. Jenže východisko v životě jsem stejně žádné neviděl, a proto jsem se klonil k tomu, že tuto nauku přijmu, ať už to dopadne jakkoli.

Asi čtrnáct dní jsem sledoval, jak se chová má bytost právě ve vztahu k požadavkům, kladeným touto naukovou knihou. Během té doby jsem dospěl k názoru, že bych ty podmínky s jistými výhradami splnit mohl, a proto jsem se definitivně rozhodl.

Druhého dne po tomto rozhodnutí jsem začal žít podle jejích předpisů.

Jako jedinou výhradu jsem stanovil, že budu plnit všechny příkazy, jež na své „čély“ kladla, ale když se neukáže žádný výsledek jako ovoce předepsané kázně, vrátím se k putykám a prostitutkám.

Brzy jsem se přesvědčil a také mi to bylo jasné, že setrvačnost starého způsobu života bude narušovat dokonalé dodržování všech příkazů, ale protože jsem byl na to pozorný, nezdálo se mi, že v novém způsobu života padám nazpět. Naopak. Nové prožitkové kategorie se zmocňovaly mého nitra a já jsem pouze pozoroval, jak se vše vyvíjí a co to všechno se mnou dělá. Smysl pro tyto prožitky jasně pouze příznakové si mě nepodmanil, a tak jsem pouze usiloval a pozoroval. Naději ve mně budila skutečnost, že se tyto prožitky stále zlepšovaly, což jsem akceptoval s uspokojením, aniž jsem z toho vyvozoval jakékoli závěry.

To zřejmě byla podmínka, aby takto se přetvářející bytost vydala ze sebe plod v podobě mé první mystické realizace. Trvalo to jeden a půl roku.

Již v jejím prvním okamžiku jsem náhle pochopil, že jsem dosáhl toho, po čem touží všichni lidé bez rozdílu, čeho však chce dosáhnout každý jiným, svým osobitým způsobem. Ale to už mi bylo zřejmé, že žádný z obvyklých způsobů snažení k tomu nevede, protože je vždy založen na osobních sklonech, jimiž se bludné zaměření a úsilí pouze posilují.

Na základě toho jsem uvažoval, že bych se měl uzpůsobit k tomu sdělit své zkušenosti v podobě nauky druhým. Realizační proces však trval s neztenčenou silou dále téměř po dobu dvou let. Těžká a odpovědná práce pekařského tovaryše mi však neumožnila, abych skončil se stavem, který mi dovoloval stále pouze číst dobře školní čítanku, ale špatně noviny. Ale realizační proces se konečně začal mírnit; nebyl už tak prudký, a proto jsem měl čas sledovat, jak to nyní se mnou je.

Dospěl jsem k přesvědčení, že v mé bytosti je stále ještě nějaký nepokoj, jiný, než když jsem na svou novou cestu vstoupil, ale přece jen to byl nepokoj, jenž nesvědčil o ukončení celého procesu mystického růstu.

V květnu 1928 jsem konečně dospěl k rozhodnutí, že se tento můj stav musí skončit.

Poměry byly příčinou, že jsem tehdy stál u studně a díval se na oblohu, jež byla jako vždy prostou klenbou nebes nad krajinou. Ale v tu dobu jsem už začal hřímat své zaklínání nikoho menšího než tisícinásobného Brahmy. Pod mocí tohoto zaklínání prostá nebeská klenba začala měnit svůj obvyklý vzhled. Stávala se zřetelněji a zřetelněji obličejem tisícinásobného Brahmy. A pak náhle něco ve mně začalo varovat. Uposlechl jsem tohoto varování a změnil zaklínání. Zaklínal jsem s úmyslem, aby ta podoba zmizela a místo ní se nade mnou znovu rozklenula nic neříkající, obyčejná obloha.

Pak už nebylo nic. Přece však: za několik dní potom jsem dosáhl jistoty: už nikdy nebudu nic hledat. Ani ve světě, ani v pralesích života, ani v lidech, ani ve společnosti; vůbec v ničem a nic.

Potom – divte se všichni mystikové – šel můj život dál. Nauka, již jsem konečně objevil a jež se dala dobře nazvat „znovuobjevenou zavátou stezkou buddhů“, se mi i po teoretické stránce zcela ujasnila. Proto jsem se začal snažit najít někoho, komu bych ji mohl sdělit, někoho, kdo by byl schopný přijmout ji v podobě mystického zasvěcení. Ale jako Buddha jsem si mohl postěžovat: „Ať tuto nauku vykládám kuse nebo zevrubně, stručně nebo obšírně, je vše marné.“ Lidé jsou tak zaujatí vštípeným jim přesvědčením o životě a počínání, že nikdo opravdu nehledá, aby okovy nevědomosti zlomil. Proto jsem si vynutil velmi vážný rozhovor s tisícinásobným Brahmou. Řekl mi, jaké mám v této věci možnosti. Po nějakou dobu jsem se pak rozhodoval, a když mé dva pokusy s nadějnými muži v tomto směru selhaly, obrátil jsem pozornost do ženského světa.

Na tisícinásobného Brahmu jsem se už neobracel, protože se podle mého soudu v tom vyznat nemohl. To však jen mimochodem.

Téměř žádná z dívek u mne nemohla uspět. Bylo mi jasné, že přes můj ideální pohled na ně „mají v hlavě jenom hlínu“. Dokážou se snad dobře točit kolem kamen, vychovávat děti a snad i někdy hospodařit, ale moje realizace a mystika jim jsou tak vzdálené, že dorozumění není možné.

Pak však přece jen se objevila jedna. V srdci měla světlo náboženských sklonů i oheň, jako je boží, a – pod paží Bibli svatou. To jediné bylo přijatelné.

Jejím příchodem do mého života má stále více neprodyšná izolace přestávala, jak mi to tisícinásobný Brahma předpověděl. – Jenže nic nemělo být lehké. Má průvodkyně životem a světem vedle mne dvakrát zešílela. Kdo však by nezešílel, když žije vedle mne a lne ke mně?

Pro obyčejné lidské oko jsem nevedl ideálně svatý život, nýbrž pouze život všední. Ale můj mystický život šel přesto dál, i když už ke všemu jsem měl i syna. Přiznám se: měl jsem syna. Teď podle mne pouze někde žije. Ne však jako můj syn, syn svého otce. Má totiž manželku, která nikdy nechtěla vzít v úvahu, že on má také rodiče. Na to jsem mu v jednom dopise doporučil, aby ji k tomuto zjištění přivedl tím, že ji zbije až do bezvědomí. To on neudělal. Proto nemá otce a já nemám syna. Z toho mi vzešel pocit, v jakém má žít Dokonalý.

Teď už dožívám a žiju pouze nauku. Mohu si jen klást otázku: žijí ji také ti, kdo jdou za mnou? Asi se jim nedaří přečíst si knihu nějakého O Hašnu Hary a pak jednoduše její návody v životě uplatnit bez úvah kolem jejího filozofického obsahu. Mají však pravdu: nejen O Hašnuova kniha o józe je tak suchá, že neposkytuje potravu pro myšlení a filozofování, sebeohlupování vymyšlenými pocity nebo pro vybudování falešného přesvědčení, že je člověk posvěcen nějakým zasvěcením. Snad i to se jednou spraví! Ale to už já zde nebudu. – Jak to vím? Věru nesnadno dokáže člověk opustit dosavadní způsob života, kdy mu sklony diktují každé počínání i názory i přesvědčení, a začne žít život Dokonalých, kteří jdou a jen se dívají. To nesnadno, zdá se, vyžaduje čas, který člověk za celý svůj život sotva získá, když večer nejde spát jako nedokonalý a ráno nevstane jako Dokonalý. Ale to už není má věc. Je tu možno připomenout, že neexistuje vývoj, nýbrž pouze vůlí vynucená změna. A pozor na toto: naukovou knihou není pouze ta O Hašnu Harova. Ale to nechť si každý rozřeší sám.

Řekl jsem už však, že žiju v pocitech Dokonalého. Proto jsem si jist, že končím v poznání Buddhově. V Kristově nikoli, čehož důkazem je to, že i když jsem tak mnoho a intenzivně pracoval v říši příčin, přece se nikomu nepodařilo přivést mne na šibenici. Proto mé poznání není kristovské, nýbrž buddhovské. A provaz šibenice se nad mým krkem chtivě houpal.

Zůstane však po mně mé poznání a tento můj bytostný stav jako dědictví jiných? – Asi nikomu není lehké uskutečnit toho O Hašnu Haru. Ale pozor! Nedá se říci, že jenom jeho nauka je správná. Alespoň jako učebnice mystické filozofie. Ale když se něco v životě má uskutečnit, něco, co člověka dovede až k poznání Buddhy, musí se podle předpisů spásné nauky žít. Rozhodně nestačí se její pomocí pouze filozoficky vzdělávat. V takovém případě se totiž žít reálný život přestává a zbude filozofování. To není k ničemu, s výjimkou vyhledávání hádek o správných a nesprávných mystických naukách a snahách.

Je nezbytné necvičit se v chápání teorie nauky, nýbrž v jejím uskutečňování v přirozeném, tj. citovém životě.

 

 

1970.03.06   KM→LS — dopis č. 1

6. 3. 1970

Drazí!

Především Ti, Laco, děkuji za povzbudivá slova. Rád bych věřil, že mě zastoupíte v mém úsilí, ale vzniká otázka, zda to je vůbec možné. Jestliže totiž něco v tomto směru hledám, pak sleduji především to, zda každý mi blízký člověk zapomíná na sebe a vyvíjí sílu setrvávat v dobru, „ve všem sebe sama poznávaje“, abych užil buddhistického vyjadřování. Dokud člověk totiž hledá své dobro, svou dokonalost, své blaho, je vždy v kleci malosti.

Vy, kteří už dlouho hledáte a pracujete, byste už měli pochopit, že máte skutečně nauku ryzí, která Vás zavazuje už se o sebe nestarat a jednat tak, jak je to podle mravních pouček mystiky správné a dobré. Neboť jen ten je držitelem dokonalostí, kdo v nenarušitelné víře v Boha a dobro se už o sebe nestará, nýbrž pracuje v intencích nauky, vždy nás žádající konat dobro v měřítku co nejširším.

Jak to dobro konat? – Být si ho vědom a rozvíjet je v sobě pozvedáním mysli k němu, i citu, i nálad atd. A když takto člověk „sama sebe v každém poznávaje“ jedná, pak toto dobro sdělí indukcí s každým, s celým světem. A to je převedení mystické snahy na vyšší basi; člověk přestane být maličkým já a rozvine se do šíře jako osoba vrůstající do všech a rozprostírající se nade všemi.

S malou mystikou, v níž se člověk zajímá pouze o sebe, příliš daleko nedojde. Co po tom světu, když někdo žije blaženost nebo útrapy? Svět se má na tom zúčastnit! Široký já mám v sobě nosit blaženost a poznáváním sebe ve všech ji mám sdílet se všemi, příp. ji vnucovat. To je ta vyšší cesta. Cesta, která se končí kdesi v rozpětí vlastní bytosti do takové míry, jako je rozepjat vesmír.

Na mne se nedívejte. Zdá se opravdu, že jsem dohrál svou úlohu. Ostatně mě nepotkává nic neočekávaného. Už kdysi jsem začal žít pod hrozbou, že budu okolnostmi umučen. Věděl jsem, že se jedná o vyrovnání relativních poměrů na úrovni sil. Dnes, kdy bych už opravdu potřeboval zajímat se pouze o nejnutnější maličkosti denního života, nad stolkem, kde píši tento dopis, se mi rozprostírá kus mokrého stropu a sněhu všude kolem jako kdysi v Liberci nebo v Jablonci, ale za lepších mých osobních podmínek. Přitom je zajímavé, že už kdysi mi duchové vyhrožovali, že to bude právě počasí, jímž mne umučí. A dnes bych téměř řekl, že kdybych se asi odstěhoval na rovník, poznali by deště, sníh a mrazy i tam. Ale to je soukromá stížnost; možná, že už šílím a proto to tak vidím. Ovšem s tou mystikou je to tak, jak píši nahoře. Skutečností bez bláznění je, že se má síla ztrácí. Když se to sunulo dolů s tou silou už relativně rychle, stěžoval jsem si pouze na to, že tu nebylo nebo nevzniklo pochopení o tom, jak pracovat. Když to dnes svěřuji dopisu, znamená to, že se smiřuji se ztrátami ve smyslu dobrých mystických výsledků, neboť bez ztrát tato věc může být jen tehdy, když na potřebné přijde člověk sám a pak si to nechá zkušenějším potvrdit. To je současně omluvou, proč jsem se nevyjádřil dříve.

Byli jste mnozí z Vás, už u toho poznání, že ta Vaše malá osobnost asi za to nestojí, věnovat jí všechnu péči na úkor včlenění Vaší osobnosti do celé lidské společnosti. Je tak těžké poznat, že skutečně ta malá osobnost za tak vypjatý zájem nestojí? Mahariši kdesi doporučuje cvičení s otázkou, kdo jsem já? Mohu říci: Jsem-li něčím pro sebe sama, nejsem ničím v rozsáhlém smyslu. Snad Vám jako mystik imponuji. Proč? Protože problémem s já netrpím. Jsem rozrostlý, a čím více někdy stírám hranice své osobnosti nebo bytosti, tím více se cítím mystikem v pořádku, jak má mystik být. Prostě to „ve všem sebe sama poznávaje“ přešlo v „já jsem vše“. To snad znamená, že malou osobnost nikdy nelze spasit, ale lze jí rozpustit v bezmeznu. Tak jsem to vždy chápal, snad už někdy od svých dvaceti let. – A nyní, v této rozsáhlosti, mi vypadává všechno z rukou. Dům, malí lidé, ti pražští začátečníci, kteří sice hledají, ale vědí podle svého projevování se; padá mi tedy z rukou všechno. Jestli vůbec něco mohu, pak v klidu poskytnout poučky ze zkušeností.

To asi je vhodná příležitost pro ty trápící mě duchy. Nemíním se jimi nechat utrápit, ale co ještě provedu? Sám si nechci klást žádnou otázku tohoto druhu. Cítil bych se tím pak omezován.

A Vy? Vy ještě můžete hrát hru o své vysvobození. Kéž byste ji hráli úspěšně.

Pozdrav všem ode všech

Mk

 

 

1970.03.30   KM→LS — dopis č. 2

30. 3. 1970

Milý Laco a ostatní!

Správně jsi pochopil, o co jde a také ses správně rozhodl. Ale to je pouze jedna fáze dobrého. Jiné je, když chceš toto poznání realisovat. Snad na první pohled jako nic: Člověk má už přestat s věčným škemráním, že by chtěl dokonalost, blaženost, poznání a jednoduše se vžít do vědomí, že je dokonalý, nepotřebný čehokoli potěšujícího a schopný už vědět. To bych byl při jednoduchém úsudku mohl říci už dávno a komukoli. Jenže je vždy nutno brát ohled na mravní pozadí člověka. Ten, kdo prosí pánaboha o poznání, dokonalost a stavy blaženosti, je mravně dost zatížen, aby všechno zneužil. To se už totiž stalo. I pod mým dohledem byli lidé, kteří našli tuto cestu síly, ale místo dokonalosti pak vytvořili karikaturu dokonalosti, její paskvil. Vizte třeba J., jenž také rozpíná svého ducha až k bezmeznosti, ale v pozadí mu vyhovuje žena a zlato. To být nesmí. Proto ti, kdo poznali, jsou zavázáni počkat s poukazem na cestu síly, až bude jisté, že ti, kdo na tuto cestu vstoupí, nic na ní nezneužijí.

Jsme-li bohy, nesmíme mít potřeby úzkoprsých sobců. Božské vědomí nebo dokonce i sebevědomí je vždy provázeno vědomím, že člověk ničeho nepotřebuje, neboť má potenciálně vše jako mocnářův syn. A toto vědomí člověka pak dále očišťuje. Jako královský syn, když znovu a znovu přichází na to, že má všechno, dosáhne postupně mohutného sebevědomí a autority, toho, co ho činí příjemným a každého povzbuzujícím, když nepoužívá těchto vlastností k dávání své moci komukoli najevo, a zase tyranským a obávaným, když z této moci kohokoli pokořuje nebo vykořisťuje.

Mystik tedy má přijmout vědomí, že je synem krále nebo přímo králem, ba třeba i všemocným bohem. Ale pro dobro jeho i světa smí toto vědomí přijmout, až vědomí moci ho nepohne k jejímu používání. Tato moc se totiž za těchto okolností jistě dostaví a rozvine. A když se rozvine, pak nějaká opomenutá mravní nedostatečnost se bude vždy vměšovat do úvah i jednání takového člověka. Proto ta zdrženlivost ve sdílení pouček o cestě moci.

Mluvíš ve svém dopise o strašném antagonismu, jenž se vyskytuje ve snaze přenést nauku. Naštěstí jsem měl již od počátku dobře vyvinutý postřeh, abych zjistil, že tu v činnosti nejsou lidské síly. Je to personifikující se duševní rozklad a úpadek, jenž vytvořil strážkyni prahu, která tak dobře hlídá přenosy čehokoli dobrého, neboť pouze přenosy činí dílo ve svých základech nepřekonatelným. Pro mne to bylo příčinou toho strašného čekání; vždy jsem totiž nasel ne mystiky, kteří samozřejmě přijímají povinnosti dosaženého stavu, nýbrž ty, o nichž jsem byl přesvědčen, že své posvěcení obrátí v kruté zlo.

Kdo tedy získá zasvěcení naprosto bezvadné, musí být prost sklonů ukájet osobní chtíče a ambice. Musí konat dílo boží, neboť pouze tak uslyší jemné šelesty mravních nedostatečností u jiných. A když bude dbát na to, aby se zachoval naprosto správně, pak raději nauku pochová, než aby ji svěřil nehodným.

Jsem tak trochu v podobné situaci. Všechno mě nutí konečně už zapomenout na všechno a říci Bohu, že už jsem pouze jeho. Ale já jsem si nikdy svůj odchod ze světa takto nepředstavoval, Rád bych to řekl Bohu s tím, že jsem jeho včetně Laců, Romanů, Mílů atd., atd. Pak bych věřil, že nauka je zajištěna a že „ji pekelné brány nepřemohou“. A protože v to věřit nemohu, plahočím se na světě, spokojený pouze potud, pokud spokojený být jsem povinen. Vím totiž, že poslední okamžik je nesmlouvavý; kdo včas neřekne Bohu: jsem Tvůj sám nebo jako celá řada jiných, pak nebude Boha, nýbrž toho druhého, Metatrona, pána tisíci tváří.

Co tedy chci? – Čekat třeba do posledního okamžiku na pravé dědice nauky, ale střežit vše, abych náhle nemusel konstatovat, že jsem prohrál i svoji cenu. Jsem na tom tak, že mi činí potíže k někomu se propracovat svým pomyšlením. To je velká únava. Překonávám ji jen s ohledem na to, že bych nerad viděl, že má práce začala nikde a nikde také skončila. Smyslově jsem vzhledem k tomu vydrážděný tak, že slyším a vnímám všechno, co se týká dědiců nauky. Až i na to budu sláb, vyřknu konečné rozhodnutí: Jsem pouze Tvůj, Bože – třeba sám. Jinak Vás mám všechny rád a rád bych, aby řada přetrvala.

Srdečný pozdrav ode všech všem.

Mk

 

 

1970.07.06   KM→SK — dopis

6. 7. 1970

Vážený pane K.,

chci se ještě vrátit k našemu rozhovoru dopisem. Jednak proto, že tento dopis může obsahovat myšlenky urovnanější, než se nám to podařilo v rozhovoru, jednak proto, že může být dokumentem o skutečnostech kolem cesty k dokonalosti jedině platné a správné.

Řekl jsem Vám, že Váš nynější stav je předchůdcem vytržení vedoucího k extatickému stavu mysli a k tomu pak ještě nějaké podrobnosti. Je to stav podmíněný široce založeným usebráním, jež uvádí celou bytost do stavu stažení do jednoho bodu nebo silového centra. Tím je dokončena příprava k veliké realizaci, která se při adekvátním soustředění stává tzv. strašným soustředěním.

Ani tato připravenost však nezaručuje, že realizace bude dosaženo, neboť teprve nyní musí být dán k ní popud tím, že člověk, obrazně řečeno, musí hodit provaz Bohu nebo absolutnu a pak pomocí tohoto provazu se dostat za onen příkop s jeho desetitisíci léčkami – tak jej klasifikuje Hlas Ticha. Provazem pak je vztah k Bohu nebo k absolutnu, jímž se sice poněkud ruší dokonalé usebrání, jež zase nesmí být obměňováno žádným jiným, ani potenciálním vztahem obvykle k světu v jakékoliv formě.

Když už je bytost takto usebrána, dokáže tento provaz hodit do patřičného místa. Pak dochází k realizaci jakožto aktu neovlivnitelnému nikým, ani guruem tohoto člověka. To znamená, že realizaci prožívá každý sám pod čirým působením zákona akce a reakce, zákona karmy v jeho nejpřísnějším aspektu.

Co tedy člověk během cesty k tomuto stavu usebrání udělal dobře nebo špatně, to už takovým zůstane.

Úkolem guruů je připravit člověka během cesty k tomuto usebrání tak, aby byly všechny defekty pro případ realizace odstraněny. Pak ještě musí guru poradit, aby byl dán impuls k procesu realizace – ostatní už pak jde jakoby samo sebou.

Z mystického stanoviska postup k tomuto usebrání probíhá v grandiózních vztazích. Nelze se vědomím zmocnit těla, aniž by si člověk nepodroboval lidstvo nebo je nespoutával vůlí ve formě zastavení mysli. To je příčinou toho, že se napovrch do uvědomování dostávají tendence primitivnějších forem bytí, a proto se každý mystik, jsoucí na tomto stupni, stává příčinou vyvstávání elementárnějších sklonů, jejichž vliv se anuluje teprve potom, když mystik překročí onen příkop s jeho desetitisíci léčkami, aniž by byl ani jednou z nich lapen. Pak teprve všechno zase utichne nebo se uklidní, kdežto mystik sám se ocitá za prahem smrti jako bytost s původním, současnou existencí získaným vědomím.

Proto na přímé stezce, na stezce duchovního vývoje, v němž se člověk nepodrobuje Bohu jako nic neznamenající jednotka, nýbrž si zachovává prosté a jednoduché sebevědomí, získané zrozením, je na jeho bedra vložena nesmírná odpovědnost. Zjednobodověním mysli, která v tomto stavu obsahuje celou fyzickou bytnost, se člověk stává bájným Atlantem, jenž dočasně nese na sobě samém celý svět a jenom na něm záleží, zda tento svět na určitou epochu zkazí nebo jej pozvedne, a to je podmíněno tím, že si zachová v jakémkoli stupni lidské sklony, nebo je zcela vymýtí a tím se představí univerzu jako čistá, dojmům nepřístupná, odosobnělá bytost. V tomto případě lidstvo mravně nezkazí, nýbrž je pozvedne k vyšší moudrosti a míru v duši.

V podstatě není jiné cesty, než která je poznamenána hlubokou orbou mocného duchovního snažení. Všechna tvrzení, která nejsou ve svém pozadí poznamenána touto orbou, jsou tlacháním. Neexistuje totiž možnost vykoupení pro ty, kteří malost mysli předkládají jako pokoru. Buď člověk příslušným rozvinutím vědomí až k jeho schopnosti pojmout v sebe celý svět, ba veškerou hmotnost vesmíru, svět a vesmír přeroste a potom usne v blahu nirvány, nebo jako Dr. B., zcela otevřen Bohu se nechá Bohem proniknout a jako Bůh sám se ponoří do sebe, jako onen biblický Beránek boží se v sobě stane mrtvým až do příslušného dne; v obou případech je dosaženo nejvyššího mystického cíle, ale rozhodně najít „třetí cestu“, na níž je malý, různě narušený člověk zachován a navíc též ozdoben mystickými výsledky.

Když člověk přeroste celý vesmír a jako takový překročí práh smrti, onen příkop s jeho desetitisíci léčkami, aniž si zachová nejmenší stopu světskosti a osobitosti, nebo se stane „zabitým Beránkem“, vypořádá se dobře s odpovědností, o níž se nahoře zmiňuji. Zkazí-li se však celé dílo mravními nedostatky, jež si člověk zachová až do okamžiku přechodu přes tento příkop, čili když jako mravně nikoli bezzávadný jen silou dosáhne onoho prahu, tak realizace nebo vytržení budou poznamenány těžkými proviněními na energetickém faktoru zvaném karma. To se projeví tak jako v Bulwerově románu Glyndonovi, když se mu objevila strážkyně prahu, když současně vzdušní duchové se na něho tvářili nepříznivě, nebo jako Usibepovi v Meyrinkově Zelené tváři, který se po svém duchovním pádu už dověděl, že „zradil ty zabité, kteří na něho čekali kdesi u brány smrti“, ale v každém případě a bezprostředněji se za ním zvedne vlna mravního úpadku ve světě, za což bude odpovědný.

Když tedy člověk přechází práh smrti, jinak zvaný též práh zasvěcení, zanechává za sebou stopu vzduté karmy, vedoucí lidstvo buď k míru, pokoji a osvícení, nebo k rozčilení, desorientaci a zlu, přesně podle toho, zda se už dokonale odlidštil, čili uschopnil se projevovat se pouze skutky ctnosti, nebo zda si zachoval lidství s jeho vadami, z nichž nejdůležitější je sobectví nebo mírněji pověděno egocentrismus.

Proto by žádný mystik neměl věřit v to, že mystické pokyny nemusí být v oblasti mravnosti tak přísné. Má přece překonat svět. Má pouze jako takový překročit práh, na němž vítr konečných fází očisty z něho odvívá poslední stopy jemných variant sobeckosti a pak s duší čistou, zaměřenou na to, aby i jiné bytosti dosáhly spásy, překročit tento práh a hned za ním se uvolnil ode všech zbytků lidství, jež Velký zákon za tento práh nikdy nepouští, leda na čas, než karma překoná jeho mocné vypětí a zabitím ho převede na úroveň, kam patří kvalitou svých skutků.

Pane K.! Dosáhl jste příslušného usebrání. Vzhledem k tomu, že jste předstihl vážnou snahou proměnu fyzické bytnosti, která se má stát velmi odolnou vůči výbojům sil vyprovokovaných touto snahou, tělo Vás poněkud zdržuje. To však není závažné. Napínání a povolování ve snaze ve zcela správném poměru bude příčinou nezpomaleného postupu a to je to, co se od snažících se vždycky čeká. Neboť pouze v souvislosti s tím může přijít další nezbytné poučení o závažnosti posledních fází zjednobodovění sil, mysli i celé bytosti, o tom, jaké souvztažnosti jsou tu pro takového jedince vůči celému lidstvu. Předpokládám, že pochopíte význam toho a budete dbát toho, abyste dovršil odosobnění ve smyslu: nevím, neznám, nezajímá mne, nechci, neboť jsem. Jenom tak vzbouřené moře života uklidníte, protože s přibližováním se prahu smrti nebo zasvěcení, více a více se z Vás bude linout přání všeho dobra všem bytostem, něco, co tvoří cestu těch, kdo nezanechávají stop pro dobrou kvalitu svého odosobnění.

Jsem spíše pesimista než optimista, a proto Vám tento dopis nepředkládám jako popis nevyhnutelností. Vidím pouze připravenost a na ni reaguji „pro všechny případy“. Věřím však, že čas tu není faktorem, schopným Vás úspěšně zavést na scestí. A cesta, to znamená jití vpřed, je založena výhradně na opakované snaze, která ve Vašem stupni se stává potřebou, kdybyste chtěl zlenivět. Odtud tedy zamezení postupu nehrozí. Kterýsi tibetský mystik by řekl „nemohou Vás už zavést rkyu, nýbrž pouze mnohotvárné rkyen“. Tedy pouze věci podřadné. A ještě něco: Měl bych Vám přát úspěch? – Když pomyslím na život za prahem smrti, nedovedu Vám jej přát. Spíše si v takovém případě myslím, že zase jedna nezbytnost vyšla; kéž by ten, komu vyšla, dovedl pochopit všechny věci, aby nebyl ani v budoucnosti ohrožen sestupem. Lidství se totiž nedá tak snadno vyhladit. Jen dlouhý pobyt na „druhém břehu“ dá člověku zkušenost, která mu umožní vyhnout se nástrahám, kladeným duchovními bytostmi „těm silným“. Mám rád siláky, ovšem s patřičnou dávkou jemnocitu a jasnocitu. Něco jiného se na cestě spásy nehodí.

Mk

 

 

KM→JLu — dopis

Jiří!

Můj dřívější rozchod s Tebou zanechal na mně stopy. Nedokáži Ti hned důvěřovat, i když se o to snažím, jako Ty se snažíš mě ujistit, že Ti důvěřovat mohu. Jaké tu je celkové pozadí?

Vím, že jsi mocen své vůle, ale Tvé rozhodnutí kdysi ode mne odejít nesvědčí o tom, že jsi jí mocen absolutně. To je pro mě varování. Kromě toho je pro mě poslední dobou pravidlem, že mladí lidé, zejména s Tvým vzděláním, nejsou schopni strávit mou nauku, protože se jim zdá, že směřuje zcela jinam než k dalšímu rozvíjení, jež je dovedlo k získání akademického titulu. Já na to reaguji tak, že nic takového se neděje a že moje nauka dokonce jejich dosavadní mentální disciplínu převyšuje. Proto se s nimi rozcházím s lehkým srdcem.

Toto se v celku stává problémem, jak vůbec pokračovat ve sdílení nauky.

Vůči Tobě se stavím tak, že pro současnou dobu Ti důvěřuji; důvěřuji Ti, že nauku chceš poznat a i správně použít. Nejsem si pouze jist, zda to platí i do budoucnosti. I když nikdy nepodceňuji zevní vzdělanost a inteligenci a naopak si jí vysoce vážím, přece jí nemohu činit ústupky vzhledem k úkolům, jež mají každého dovést k dosažení realisací. To je úskalí, na němž se často poznává, že až nepříjemně trvám na stanoviscích, jež se zdají jiným tu nedůležité, tu zpátečnické, tu pokořující atd. Chci Ti říci, že vždy dělám v tomto směru pouze to, co dělat musím, má-li celé mystické školení druhých vést k positivnímu výsledku, Neimponuje mi tedy vůbec mé sebeuplatňování.

… Mohu tedy v souhrnu říci: Bude to chtít předem Tvé dobře uvážené rozhodnutí přijmout moji nauku; já Tě mohu ujistit, že se Ti mnohé nebo dokonce vše, co Ti je dodnes nejasné a zaráží Tě, začne postupně samo vysvětlovat. Ale může se tím stát i to, že se Tvé dosavadní ambice v mystice budou měnit, aby samy vešly do souladu s tzv. pravým zaměřením těch, kdo už jdou vědomě k duchovní svobodě, ke spáse.

Všechno ovšem musí vzejít z Tebe samého. Nejsem z těch, kdo chtějí druhým vnukat nebo vnucovat svůj názor, neboť jsem přesvědčen, že to nevede k ničemu dobrému. Dokonce nechci ani kvalitu spásy nikomu popisovat, protože vím, jak snadno si lidé pletou to, co si vymyslí s tím, co prožili.

Když tedy u mne setrváš, budeš se musit namáhat, aby adekvátní mystické zkušenosti přinesly Ti i poznání; po té stránce se zdá často, že těm, kdo jsou kolem mne, nepomáhám. Když dost pracují, dojdou k poznání sami od sebe; v tomto případě se zatím jejich zkušenosti vždy kryly s mými. –

Tento dopis byl vyvolán stupňující se naléhavostí mého zdravotního stavu. Budeš tedy mít čas se nezávisle na okolnostech přímého rozhovoru rozmyslit a rozhodnout, prosím odpovědně a definitivně, samozřejmě s výhradou, že budeš moci vždy ustoupit, když se Ti bude zdát, že Tvá cesta se začíná stáčet k oslabení dobře fungujícího rozumu, povahy nebo sebepociťování. V tom případě je dobré se však zeptat, co to je za úkazy; někdy se totiž dostavují krise. Bát se nemusíš; já se v těchto věcech dobře vyznám.

Mk

 

 

1974.07.04   KM — parte (přepis)
(příloha k „1974.07.04  parte KM“
v dokumentu „Korespondence mezi panem KM a rodinou Pavlových (1968-1974)“)

Učinil jsem vše,
co jsem mohl,
a proto klidně odcházím…

Oznamujeme našim přátelům, že náhle zemřel pan

Květoslav Minařík

dne 4. července 1974 ve věku 66 let.

Se zesnulým se rozloučíme ve středu dne 10. července t. r.
o 13 hod. v Ústřední síni hřbitovů olšanských.

Březová čp. 168, Zvole u Prahy

Krista Ledrová

Zora Šubrtová

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Archiv

Kalendář
<< říjen / 2022 >>


Statistiky

Online: 3
Celkem: 339005
Měsíc: 4059
Den: 137