Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tomky 1999

Setkání s Josefem Studeným na Tomkách u Bratislavy - 1999

 

Přítomni mimo jiné:  Josef Studený, Dana L., Zdeňka M., Tony L.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

L.:  Díval jsem se na všechny ty známé knížky z Východu, takové ty kvalitnější nebo lepší, které okomentoval Květoslav a jediná kniha tam chybí a to je Bhagavadgíta. Jestli jste s ním neměl debatu na toto téma, anebo jaký je důvod, proč ji nekomentoval?

 

Josef:  To je podobné - snad do určité míry podobné – ale tam se jedná o předvedení toho duchovního boje na pozemském poli. … Pro pochopení. … To se tak musí vykládat svým způsobem, ale to už je nauka příliš stará. To už nepatří do současné doby. Posledního okomentoval Květoslav Pataňdžaliho. To je asi 500 let.

 

L.:  Bhagavadgíta je dost silně podbarvena absolutnem. Může být absolutno staré?

 

Josef:  Názor na cestu … Jedná se o názor na cestu, jak toho absolutna dosáhnout. Lidstvo od té doby jistě udělalo nějaký vývoj nebo dekadenci, jestli chcete - já nevím. Ale těžko – Bhagavadgítu hlásají třeba i Hare Krišňáci …

 

L.:  To ano.

 

Josef:  To ano.

 

L.:  A tito to dost  zkomolili.

 

Josef:  Tak, správně. Tak k čemu to? Proč se vracet k písmu, které je obtížné?  Lidstvo vyspělo od té doby, to jsou tisíce let. Jestliže je to správně vědecky odhadnuto, asi 7 000 let je stará Bhagavadgíta. Já nevím, jestli je to přesné, může to být až těch 7 000 let, kdy přišli Arijové.

 

L.:  Děkuji.

 

Josef:  Prosím. I Bibli Květoslav vyložil ve smyslu mystickém - všechno v pořádku - a kolik je výkladů a každý je přesvědčen, že ten jeho je správný. A nic jim nevadí, že každý to vykládá jinak.

 

L.:  Já si myslím, že je to dobré.

 

Dana:  A nejlepší by to bylo na základě svých zkušeností, to pak má cenu. Když někdo projde nějakou cestou a pak vykládá. Ale jinak to nemá cenu vykládat, přečíst si něco a vykládat. Pak člověk vykládá svoje názory, svoje zkušenosti. To je tak, jak jsme tady mluvili o Kristu, že by měli realizovat Krista. Já si myslím, že každý kněz, který káže, by měl realizovat Krista (stav Christos), aby vlastně kázal správně.

 

L.:  To by se ale musel obětovat.

 

Josef i Dana:  Jistě.

 

Josef:  Ze své zkušenosti. Květoslav nám ukazuje svoji cestu a zřetelně; mluví o tom, že vlastně máme jít cestou vzdávání se. Četl jste dopisy, které mi napsal? Ano, a tak tam v jednom dopise zdůrazňuje, jak je důležité vzdávání se. A že staří mudrci dosáhli svého poznání jenom vzdáváním se a říká, že člověk, který se vzdává všeho, tak se nakonec stane Pánem kosmu, aniž by to vůbec zaznamenal. To tam uvádí. Takže lze touto cestou vzdávání se dojít k dokonalosti.

 

L.:  Jistě že to nemůže zaznamenat, jestliže se vzdal všeho, vzdal se i sama sebe, takže to nemá kdo zaznamenat.

 

Josef:  Dobře, ale on trvá ještě, protože pochopí z té cesty různé ty stupně svého vývoje. On v tom momentě – třeba – dosáhne a nemá o sobě třeba žádné mínění, ale zůstává zde a to získá zpětným pohledem na svůj život, na svoji praxi, pochopením, poznáním. Protože to, co poznal i když momentálně to nemusí přesně registrovat, protože se toho vzdává, to je zaznamenáno v jeho bytosti. On to zaznamená do buněk svého těla a potom se může vrátit v mysli zpět, aby zaregistroval, pochopil, co dosáhl. Vždyť to tak Květoslav dělal. Když čtete Kéčaru, tak on se vzdával, ať dosáhnul čehokoliv, to neakceptoval, vzdával se všeho, protože věděl, že vše, co přijme, se stane stropem nad jeho poznáváním a dál nepronikne. To je zákon. Na co se člověk upoutá, stane se překážkou. Skutečně jsou věci, které se nedají vyřešit jinak než vzdáváním se. Vzdáním se sama sebe, svého názoru, svého ega.

 

L.:  S tím nemohu nesouhlasit.

 

Josef:  Ale přes všechny potíže, které se kolem mě děly, jsem velký optimista, já jsem byl vždycky optimista. Ale nyní jsem opravdu velký optimista, protože vidím, že vše spěje opravdu k dobrému konci, k dobrému vyústění. Mystické věci pokračují, když si povážíte už jenom kolik je těch žáků, kteří se hlásí k Nauce, je už určitý počet lidí, kteří už něco dosáhli, pozitivního. Jsou zde lidi, kteří jsou schopni už vykládat Nauku. Alespoň do určité míry. A vnitřní mystický rozvoj? Jde svým směrem. Nezáleží na tom, jestli to někdo uzná nebo neuzná, totiž jestli některé věci zatím zůstanou skryty veřejnosti. Jsou zde. Ale v každém případě nutno přijmout to od H.P.Blavacké: Velké nauky jsou pro (asi pro nemnohé) … Je to tak. Je mnoho lidí, kteří se nyní přidávají; řekněme, když se v současné době přidají, mají velkou šanci, že do příštích vtělení přijdou připraveni. Velká většina je těch, kteří pochopí natolik nauku, aby měli šanci do příštích životů.

 

L.:  Pane Studený, dovolte mi jednu takovou osobní otázku. Jaký byl Váš první impuls, že jste začal pracovat, zajímat se o tuto nauku?

 

Josef:  O Květoslavovu nauku?

 

L.:  Ano.

 

Josef:  Já to uvádím v té Vzpomínce. Jenom můžu říct předem …

 

L.: … Možná, že jste tam něco neuvedl? (smích mezi lidmi)

 

Josef:  Uvedl.

 

L.:  Když vidím lidi, většina se přiklání k Nauce, většinou ze dvou důvodů - dvou. Zatím jsem jiný nenašel. První důvod - a to je 90% lidí, že mají problémy s tímto světem. A druhý důvod, a to je těch 10%, že jsou určitým způsobem karmicky vyzrálí.

 

Josef:  Ano. Mají vnitřní tlaky, které je nutí.

 

L.:  Takže vy jste patřil do které té skupiny?

 

Josef:  Do té druhé.

 

L.:  Do té druhé.

 

Josef:  Jak jsem k tomu přišel? Ano, hledal jsem taky, všechno možné. Zkoušel jsem všechno možné, ale nesedělo mi to. Nepřinášelo mi to uspokojení. Ale najednou kdosi přišel, přinesl Vnitřní smysl Nového Zákona.

 

L.:  Jednoduše přišel?

 

Josef:  Tak, tak. Znal jsem se s ním. A on o mě něco věděl, protože jsem pracoval tehdá ještě s hypnózou.

 

L.:  S hypnózou? A tu jste chtěl na co použít?

 

Josef:  Chtěl jsem najít poznání. Nějaké. Hledal jsem cestu. A tak o mě trošičku věděl (zkoušel jsem ho jako hypnotické médium – kdysi - nebyl k ničemu).

 

L.:  Květoslav?

 

Josef:  Ten, co přinesl mi tu knihu. To jsem ještě Květoslava neznal. A on mi přinesl tu knihu Vnitřní smysl Nového Zákona, že tomu nerozumí, abych mu to vysvětlil. A tak jsem si ji začal číst a říkám: No, to je to, co hledám. Najednou se mi rozsvítilo. To je ono! A teď sehnat autora … jak? Žije, nežije? A tak jsem se do toho dával. Já o tom podrobně v životopise píši. Na rozdíl od těch, co v té knize mluví, všichni o sobě, tak já mluvím o Květoslavovi. Sice taky musím o sobě něco říci, ale mluvím o styku s Květoslavem, jak to vypadalo.

 

Tazatel:  Kde je ten tvůj životopis?

 

Josef:  Ty jsi ho nedostal? Dostal. „Vzpomínka“. To není můj životopis, to je vzpomínka. Tam v té knize „Okolo Květoslava Minaříka“, v té knize každý mluví o sobě. Co studoval, co kde hledal, co dělal. Viz třeba Kulovaný, to má všechno jenom o sobě.

 

L.:  To musíte ale pochopit i pozitivně. Oni konečně dostali šanci trochu se prezentovat, polínko hodit do ohně…

 

Josef:  Ale ukázali tím, kdo to je kolem Květoslava. Jediný dobrý článek, který tam je, je článek Zory, ten je dobrý. Ale žádný další.  (…)

 

Dotaz:  Nedaří se mi dlouho soustřeďování na nohy, prosím. Nechci se soustřeďovat na nohy jen v takovém stavu, v jakém jsem běžně. Mohu?

 

Josef:  Soustředění na nohy ještě tak nevadí, i když jste v horších stavech. To je takové odevzdávání té temné energie. To je dobré.

 

Dotaz pokračuje:  Do pozice si sednu a soustřeďuji se na nohy i když jsem v takovém stavu?

 

Josef:  Lepší, když není dobrý stav, lepší sedět tak. V té pozici farao, aby byly ty nohy rovně.Na soustředění v pozici jsou jiná soustředění a na to je potřeba mít dobrý stav. Bezpodmínečně. To jsou ty soustředění na tři body.

 

Dotaz:  Pane Studený a bezpříčinnou radost, nějak se mi nedaří ji vyvolat. Nevím …

 

Josef:  Měla by vyvstat z přání metta. Tam by to mělo vyvstat.

 

Dotaz:  Čím víc odříkávám metta, tím víc jsem nespokojený.

 

Josef:  Něco přečtu na toto téma. Dopis jednoho z mých žáků. Včera jsem ho večer četl. To slyšeli ti čtyři. Tak ho budou slyšet podruhé. Taky jeden člověk, jeden muž, který nebyl úspěšný, pořád mu něco chybělo, i když odříkával metta. A nakonec to dopadlo takhle: Píše mi:

„Včera jste mi telefonoval a já mám chuť hned napsat a pokusit se vyjádřit pár pocitů a názorů.

 

Josef:  Vlastně jde o realizaci … ten člověk, to je psycholog z Bohnic a profesor na Karlově Univerzitě psychologie a filozofie …

 „…u tu vlastně jde o realizace a ten humbuk, který se kolem ní v mystice dělá. Skoro každé duchovní hnutí mluví o realizaci, o osvícení, a tak podobně a pomáhají si k tomu manipulací s dechem, drogou a já nevím čím vším. Výsledkem je to „létání“, o kterém jste sám mnohokrát mluvil, možná ještě výstižnější je třeštění, protože to je takové blouznění - vybíjení energie bez většího užitku. Ale když se to stane, tak to má jedno velké nebezpečí, ono je to příjemné, rádo se o tom mluví nebo kecá …Ego se může pěkně pochlubit a pověsit si to jako metál na kabát. Ale ono to také sníží pravděpodobnost, že člověk půjde zpátky na Zem a bude dále dělat  mnohem sušší práci, takovou obyčejnou zemí ušmudlanou.

Když slyším studenty nadšeně mluvit o šámanismu, tranzech, různých takových technikách tance, súfismu, a tak je za tím vlastně vždycky hledání extáze, onoho létání, jako nějaké cílové hodnoty, leda houby. Líbí se mi, že Vy o realizacích mluvíte velmi skoupě a pořád mi zní v hlavě Vaše věta: „že člověk může realizoval cokoli, i pekelné stavy.“ A tak co s tím. Když si kladu otázku, co to tedy je pro nás realizace? Odpovídám si, že je to změna, zkvalitnění, zvýšení vibrace hmoty a hmotou myslíme tu nám nejbližší, tedy naše tělo. Jinak myslím, že nemá cenu o realizacích vůbec mluvit. Snad to neformuluji moc tvrdě, ale když si teď vzpomenu, jak jednou na setkání s „Tomášovci“…

 

Josef:  Víte, o koho se jedná? (pokračuje z dopisu)

 

… „se přítomní dohadovali, kdo už měl nějaký zážitek. Jak si ty zážitky vyměňovali jako známky a skoro soutěžili, kdo je více „ ujetý“ od reality. Kdo víc třeští, ten je na cestě dál. Tak bych to dal pozavírat do blázince.

Ještě jedna moje drobná zkušenost se soustřeďováním, řadu let si vlastně pořád v duchu melu: to štěstí, dobro a mír všem bytostem. Snad to nějaký dobrý efekt má, ale nějak mi to zevšednělo. To je myslím škoda a chyba. Včera večer jsem se soustřeďoval a pořád mi tam lezly mraky myšlenek a pocitů. Ta věcička vůbec nepomáhala. Už jsem to chtěl vzdát, když v tom jsem začal toto, do hloubi hrudi jsem skoro vystřelil: „Mistr byl Živým buddhou!“. A oživil jsem to prožitkem víry v tu skutečnost. A najednou všechen vír myšlenek zmizel a já držel základnu, tj. tři body, ten živý pocit v hrudi a nad hlavou světla guruů. Bylo to silné prožívání těla a souběžně jakési síly nebo toho tvrdého záření. Neumím to přesněji popsat, jenom, že to bylo jaksi správné. Uvědomil jsem si vlastně hrozně banální pravdu, že vůbec vlastně nestačí něco odříkávat, na něco kývat, ale oživit to v sobě. Je to sice banální pravda, ale na to se rychle zapomíná. A když už se něco prožívá, tak to bývají takové ty intelektuální orgie nebo intelektuální onanie. Promiňte mi tu hrubost výrazů.

Tak to jsem potřeboval zformulovat. Najednou je mi „fuk“ moje nějaká budoucí realizace, to by byly jen řeči. Nestojím vlastně o to, ale jen bych chtěl udržet tu zvláštní tvrdost, neumím to popsat. Tvrdost v těle, jak jsem to zachytil.“ …

 

Josef:  Ten pán vstoupil na Cestu. Vstoupil na Cestu a už s ní nesejde.

 

Tazatel:  Takže není důležité to metta jako slovo, ale jako ten vnitřní pocit.

 

Josef:  Přesně tak. To metta, když má mít účinek, se musí realizovat. Musí ho člověk v sobě nosit jako živou věc. Když jde spát, tak se mu začne ozývat metta. Když si sedne a chce odpočívat, tak se automaticky začne ozývat metta. – Asi tak.

 

Dana:  Já si myslím, že tady bylo vlastně důležité uvést, že si uvědomil Květoslava bytostně jako Živého buddhu.

 

Josef:  Ano. Celou bytostí.

 

Dana:  Ale to nepochopil rozumem.

 

Josef:  Ne, to nelze.

 

Dana:  Myslím, že takové poznání souvisí zase s očistou těla, takže proto je nutné jít morálně životem a proto je nutné se očišťovat, aby člověk byl schopen celobytostně pochopit takovou pravdu.  (…)

 

L.:  Mám jednoho dobrého přítele, známého člověka, někteří lidé ho tady znají. A s ním jsem hovořil také na toto téma o dobrých stavech. On cvičí každé ráno těch Pět Tibeťanů, - cvičení nějaké.

 

Josef:  Ano, znám.

 

L.:  A on mi říkal, že nemá dobrý stav. Na co by mi byl. On má dobrý stav, že nemá stav. (smích)

 

Dana:  Ale pokud je spokojený, tak to už je dobrý stav.

 

L.:  Možná je dobré podotknout, že není třeba očekávat nějaké dobré stavy, že nejlepší stav je žádný stav.

 

Dana:  Záleží na tom, co považujete za dobrý stav.

 

L.:  To je relativní. To je relativita osobního postoje.

 

Josef:  Klid.

 

Dana:  Klid, harmonie, absolutní harmonie je nejideálnější stav.

 

L.:  Je to tak.

 

Josef:  Všechno, co moc září, to taky zhasne.

 

L.:  Třeba dobrý stav.

 

Josef:  Dobře. Ano, třeba dobrý stav.  (smích)

 

Dana:  A bavíme se tady o dobrých stavech. Já si myslím, že není třeba se bát špatných stavů, ale je nutné je poznat jako část sebe a případně je zpracovat nebo vzdát se jich.

 

L.:  Jasně, vy to už znáte. (smích všeobecný)

 

L.:  Situace je potom taková. Stupnice je taková: špatný stav, dobrý stav a nejlepší je žádný stav, ano?

 

Josef:  Toto ne.

 

Dana:  Spíš si myslím, brát to raději jako energii, neulpět na to špatném ani na tom dobrém, tzv. dobrém stavu. Ale považovat za dobrý stav tu harmonii, do které vlastně vyrovnáváte jak ten špatný, tak ten příjemný, nebeský stav.

 

Tazatelka:  Ale do té neutrality anebo do toho žádného stavu, já už nevím, jak by se to dalo nazvat, člověk nemůže přijít bez toho, že by se netrápil ve špatných stavech, nezažil dobré stavy. A nebo ani neví, o co jde.

 

Dana:  Musíš mít zkušenost.

 

Josef:  Ano, musí projít vývojem. A ten vývoj, to znamená, že poznává i to špatné i to dobré.

 

Dana:  Proto jsme tady na Zemi, kde existují všechny druhy stavů. Kdybychom byli v nebi, čili bysme prožívali tzv. dobré stavy, tak by tam byla nevědomost, protože bysme neprožili kontrast k těm stavům a neuvědomili bychom si, že je něco jiného.

 

L.:  Duální systém věcí. Ano, ne. Zlo, dobro. Ano?

 

Žena:  Abych pověděla teda svoji osobní zkušenost právě z takových stavů - osobních, intimních. Abych zjistila, že tedy, kdy jsem objevila nebo se dostala do té neutrality. Tehdy jsem si pověděla, že už vůbec nic jiného nechci. Že nic jiného už nemusí být. Ale to už vůbec nebyl takový tzv. radostný nebo blažený stav. A velmi daleko měl samozřejmě od zlého. Ale člověk se musel potrápit i v dobrých i v špatných stavech, aby ocenil konečně ten tzv. žádný stav nebo rovnováhu, že nic se neděje.

 

L.:  To je dobré. To už je na té vyšší úrovni.

 

Josef:  To „nic“, může prožívat tupě a to je špatné. Je zde třeba dodržovat pozornost.

 

L.:  Může nastat ztráta pozornosti, jasně. Dodržovat pozornost.

 

Dana:  Čím dál víc si myslím, že není důležitý stav samotný, ale to převádění všech energií, čili dobrých i špatných, právě do toho klidu.

 

L.:  Máte nějakou elektrárnu v sobě?  (všeobecný smích)

 

Dana:  Možná, že ne. Ale to je smysl, přeměna světa.

 

L.:  Dají se ty energie i popřít.

 

Dana:  To by byla škoda. Proč popřít?

 

Josef:  Ne. … Zpracovat.

 

L.:  Nahoře, dole. Ať si to jde svojí cestou.

 

Dana:  Když jí odmítnete, tak si jí „slízne“ někdo jiný. Energie trvá v prostoru a někdo se na ní může chytit a bude třeba trpět nebo ho to svede jiným směrem.

 

L.:  Nepokládám se za Spasitele tohoto světa. Není důvodu … proč?

 

Josef:  Ale za Spasitele svého těla ano. To zase ano a toto je svět. To je svět přece.

 

Tazatelka:  Mě dali počítač a já s ním mám pořád problémy. Dá se povědět v podstatě, nemám ani úplný program, abych s ním vůbec mohla pracovat. Tak přemýšlím, jestli vůbec má cenu se nad tím pozastavovat?!

 

Další účastnice:  Když bude konec světa?  (smích)

 

Tazatelka:  Ptám se proto, že má přijít ten virus, má všechny ty programy napadnout. Však už vzpomínal pan Studený, že po roku 2000 nebude počítačů ani třeba.

 

Josef:  (smích) Kdož ví … nemůžeme na tom bazírovat.

 

Účastník:  Po roce 2000 je i 2999. To je období, celá éra.

 

Josef:  Tak, v tom úvodu jsem vám to přečetl, jak se mi to jeví. Měli jsme tady takovou speciální rozpravu, ale vrátíme se tomu normálnímu životu, který musíme žít, ve světě. A  tady jde v podstatě o to trvalé vzdávání se řadě guruů a o ten systém, o který jsme vlastně obohatili současné podání Květoslavovy nauky. Zase jen mohu zopakovat, že jde o to nakontaktovat se s vyššími oblastmi, aby člověk pochopil božské sféry. A potom usilovat stále o to udržení těchto zkušeností při denním životě. A vždycky nám to ukáže to, co máme dělat, čeho se máme vzdávat, čeho se zříkat. Protože život nám nabízí tolika možností, když žijeme a stýkáme se se světem; stále nás napadá, stále se musíme bránit nějakým útokům, nejen zevnitř, ale i z reakcí vlastní bytosti. Stále je čeho se zříkat, stále je co odevzdávat, do nohou, nártů nebo do kostrče. To by měla být naše hlavní práce celého našeho života.

Vše, co si ponecháme, vždy vytvoří strop našeho postupu. Jen tehdy, když se všeho zříkáme, uvolníme si cestu. Vy máte být na cestě a jít po cestě. A to na vás klade určité podmínky a ty musíte splnit. Co z toho vyjde, to se ukáže. Každá ta příhoda, každý výsledek té chůze po cestě, mystické cestě, je jakýmsi mezníkem, jakýmsi ukazatelem, kam jste právě došli. Ale vy budete pokračovat pořád dál. Když budete pokračovat, nikdo neustrne. I eventuálních dílčích výsledků se musíte vzdávat, aby jste mohli pokračovat dál.

 

Dotaz:  … Velmi tichý, nesrozumitelný dotaz k určitému odstavci v knize K.M. …

 

Josef:  Počkejte, já si to přečtu.

 

L.:  Pořád nad tím přemýšlím, jak jste to myslela s tím zpracováváním, ale jestliže to posíláte nahoru, tak to zůstane stále v tomto prostoru. Jedině, že by to šlo do prázdna.

 

Dana:  Ano. Jistě.

 

L.:  Do té neprojevené oblasti.

 

Dana:  Ano.

 

L.:  Tam, když to jde, tak je to mimo této dimenze.

 

Josef:  Tam to zmizí. Jistě.

 

Dana:  A když si to uvědomíte, tak vědomí je přece neprojevená oblast.

 

L.:  Ale to už je, pokud má navázané kontakty s touto oblastí, tak to už je v prázdnotě, dokáže tam přesouvat energii myslím, že běžní adepti posílají jen zpět do prostoru.

 

Josef:  To jste vyjádřil správně.

 

L.:  Zákon zachování energie. To je vážná věc, co jste pověděla. (smích účastníků)

 

Josef:  Říkal jsem, že se uchytila Nauka.

 

Dana: (k L.) Černá díra.

 

L.:  Rozuměl jsem. Pokud je navázaný kontakt se Šulijatou(?) ( zřejmě Šúnjatou - Prázdnotou, pozn. Martina ), tak vlastně jsem ve stavu buddha jednoznačně, pohlcuje všechnu energii a …

 

Josef:  Ano, je to černá díra.

 

L.:  To už je vážná věc.

 

Dana:  Je to trošku jinak, ale nad tím nepřemýšlet. A pokud potom cítí tu odezvu, to je právě to, co jsem říkala. Jakmile pocítíte odezvu, nebo uvědomíte si stav dobrý, tak uvědomit si tělo nebo nohy. Potom je promýváte. Jenom (to) držet ve vědomí.

 

Josef:  V tom případě je účinnější, průbojnější ta energie nad hlavou. V srdci: stále mluvím o tom, v srdci spojovat energie hlavně sexuální, se ženou. To je cesta manželská. Tady se mluvilo ještě o energii, které se vysílají ze srdce nahoru a ty se vracejí a těma se promývá fyzis. To jsou vždycky nějaké jiné situace, v kterých je nutno se správně orientovat.

 

Št.Č.:  Když dělám metta a potom se otevřu nad hlavu?

 

Josef:  Ano, to metta ze srdce se má vyslat nahoru.

 

Št.Č:  Tam se vytvoří ten hexagram?

 

Josef:  Ano.

 

Št.Č.:  Když se to často posílá nahoru, zůstane to nahoře nebo se vytvoří nějaký trvalejší stav?

 

Josef:  Má to nějakou výdrž, abych tak řekl. Chvíli to trvá - ještě.

 

Jiný dotaz:  A když to potom pomine to napětí, stáhnout se do nohou nebo se mohu dále soustřeďovat?

 

Josef:  Když máte energii? To si musíte v každé chvíli sám rozhodnout.

 

Dana:  Já si myslím, že vás to diriguje, pokud cvičíte, tak vás to vede k tomu, co máte dělat. Nic jako bych řekla si křečovitě „nevydupávat“, protože to by byla zase touha. Můžete prostou vzpomínkou na ten stav, takto ho vyvolat: A pak je to v pořádku, pokud to jde dobře a uvědomíte si tělo.

 

Tazatel:  Tam se vyvolalo tou aktivitou napětí?

 

Dana:  To nevadí.

 

Josef:  Jde o to poznání. Poznáte-li, pochopíte to.

 

Dana:  Hlavně jde o to pročišťování. Napětí zmizí a proč? Protože do vědomí vám vystoupí tím promýváním vyvolané stavy. To je to urychlování.

 

Tazatel:  Ty světské?

 

Dana:  Protože promýváte nižší napětí tím vyšším napětím.

 

Tazatel: Uvědomím si střídavě ten dobrý stav a potom střídavě ty světské problémy.

 

Dana:  Ano. Ale mělo by, pokud to děláte správně, tak ten vyšší stav by se měl čím dál častěji objevovat na čím dál delší dobu. A naopak, čím dál lépe nebo snadněji by se vám měl dát převádět ten nižší. Toto jsou roky, to není chvilková záležitost.

 

Josef:  Poslal jsem vám to nebo jsem vám to neposlal?

 

L.:  Ne.

 

Josef:  Tak vám to dám.

 

L.:  Děkuji, to bude velká sranda.

 

Josef:  Ano, to ano. Ale to je řešení konstelace toho 11. podle Květoslava. Z jeho astrologie. To je vlastně působení direkcí současných, na které by svět měl reagovat okamžitě. Na direkce planet svět reaguje okamžitě. Jenom když se vyskytnou u člověka, který se v takovou chvíli zrodí, tak to je perspektiva pro něho … do života. Ale u světa to není perspektiva, jen na krátkou dobu.

 

L.:  No, uvidíme, co nám přinese tento měsíc. Paní Dano, chtěl jsem vám vážně říct, že je vidět, že jste to perfektně zvládla, ale třeba říct lidem, že to soustřeďování denní, že to přináší výsledky, jen když se to důsledně aplikuje z minuty na minutu. Vysloveně: z minuty na minutu.

 

Josef:  Ano, je to tak.

 

L.:  Pokud si na to vzpomenete jen jednou za den, tak to nejsou žádné výsledky.

 

Josef:  Samozřejmě.

 

Dana:  Toto ale souvisí s tou karmickou zralostí, jak jsme o tom tady hovořili. Pokud se někdo chce osvobodit, tak se snaží.

 

L.:  Pak jsou ti silní, že se snaží stále.

 

Dana:  Pokud ho to tlačí a myslí to poctivě, s tím osvobozením, tak to propojíte vlastně s tím životem a pak už vás ty síly nenechají v klidu. Protože pořád to musíte převádět.

 

L.:  To už není ani o myšlení, tam už jiné východisko není. Už ani jinou možnost nemá.

 

Josef:  Ano. Přesně. Nemáte možnost.

 

Dana:  Ale pokud si vzpomenete, tak jednou za den, tak vás to ještě netlačí, nemáte dostatek těch zkušeností, netoužíte po tom osvobození. A jedině můžete dělat to, co nejvíce uznáte za vhodné a můžete se snažit, jak nejlíp dovedete, ale pokud byste to zase lámal přes koleno nějak moc, tak vlastně by si člověk mohl uškodit, protože pokud by něco přeskočil, nějakou etapu, nějakou zkušenost, v rozhodném okamžiku by se mu to mohlo vymstít, že není tak dostatečně pročištěný, něco ho láká ze světa a v určité rozhodné chvíli, když se rozhoduje, zda-li půjde dál.

 

L.:  To je pro nás obyčejné lenivé smrtelníky zdrcující zjištění.

 

Dana:  To ne. Pozor! Všichni jsme obyčejní smrtelníci. Dokud se nevysvobodíme dokonale.

 

L.:  To je totiž strašné, když si to uvědomí, že půjde na to: chci to dokázat.

 

Dana:  Pokud máte dost energie dostat se do nějakých oblastí, tak se neptáte, neohlížíte se, jestli je to pro vás riziko. Neohlížíte se. To je zase otázka, člověk nic nevymyslí předem.

 

Josef:  A běda, když překročí tu určitou oblast a potom ho to začne nutit samo, tak si nepomůže.

 

L.:  To je přesně můj případ. Mě k tomu dotlačily pekelné stavy.

 

Dana:  Tak ale už vám nic jiného nezbývá, než bojovat.

 

L.:  Tam se jednalo o život.

 

Josef:  To je ono.

 

Dana:  Jistě. Takže o co jde, že ano?

 

L.:  Přesně. Jen jsem si dovolil připomenout, že to rozšířit na celý den a vysloveně, že by neměla být přes den ani minuta bez kontroly, aby byly výsledky takové, jak jsme tady mluvili.

 

Dana:  Každý má takové výsledky, jak se snaží. Nikdo to za nikoho neudělá.

 

Josef:  To rozšíříte na celý den, když se dostanete do té situace, jako když se topíte.

 

Žena:  To byl právě tvůj případ.

 

Tazatel:  To už ale zní idealisticky, rozšířit to na celý den. Kdo to dokáže.

 

Žena:  To ne. Tak ho dotlačil život. (smích mezi zúčastněnými)

 

Tazatel pokračuje:  Tono (L.) to také dokáže, protože hovořil, že je buddha.

 

L.:  Já se popírám, takže nikdo tu nic nedokázal.

 

Josef:  Jo tak. To je jeden směr, jak se to jmenuje? Nihilismus. To je ovšem teorie. Jenom teorie, buňky těla to neříkají.

 

L.:  No?

 

Josef:  Neříkají.

 

Dana:  Je důležité být k sobě poctivý.

 

L.:  Jistě. Aby nepodléhal fikcím.

 

Dana:  Třeba používáme spoustu frází. Během dne vám vyklouzne spoustu frází. Třeba: „ to jsem hloupá“ nebo tak. Ale že bych si skutečně někdo myslel, že je hloupý. To když pak přijde na lámání chleba, to se ta bytost pěkně bouří.

 

Št.Č.:  Kdyby jste někomu řekla, že je hloupý, tak by se urazil.

 

Dana:  Přesně.

 

Josef:  Ano. … To jak to dělal Květoslav u toho Drtikola. Když vykládali, „to my jsme blbí,“ a když jim to Květoslav řekl: „Nechte je být, oni jsou blbí.“  To s nima takhle lomcovalo.

 

Dotaz:  To by mně zajímalo proč?

 

Dana:  Právě proto, že se rozčilovali. Kdyby byli moudří, tak to poznají, že je to háček.

 

L.:  Abych to uvedl na pravou míru, já jsem měl určité krizové období, které jsem už vzpomínal, velmi těžké, dvouleté a na přelomu 89-91  roku. V té době jsem pana Studeného neznal ani jsem neznal Květoslavovu nauku. A musel jsem se přes to dostat za každou cenu, protože tam se jednalo o sebevraždu vysloveně. A mě pomohl, dá se říci, velmi nihilismus. Popírání sama sebe a popírání toho, co vidím. Jen přes toto jsem se dostal, dokázal očistit, že jsem ozdravěl nějakým způsobem a dostal jsem se zpět mezi lidi. Takže dá se říct, že jsem trpěl těžkou formou posedlosti. Márův polibek, aj., jak jsem vzpomínal …to byla má denní realita. A víckrát za den se opakující, byl jsem zkrátka ve stavu, kdy jsem zuby nehty se toho snažil zbavit.

 

Dana:  A když si na to zpětně vzpomenete, to je energie, co?

 

L.:  To bylo něco příšerného.

 

Dana:  Černá energie, ale taky energie.

 

L.:  Tehdy jsem došel na takové řešení, že jsem použil popírání sama sebe. A proto pro mě tato metoda měla velký význam. To je pro mě kámen, z kterého jsem vzcházel. Tehdy jsem ještě nic nevěděl o převádění energií a možnosti ji takto uplatnit.

 

Dana: Člověk může použít různě. V té chvíli, co mu pomáhá.

 

Josef:  A dostal jste se z toho a dostal jste se k Nauce. Čili prokázal jste tím karmickou zralost.

 

L.:  Nauka je pro mě určitým darem, že jsem se z toho dostal. Beru to jako dar.

 

Žena:  Ta metoda byla účinná. To bylo evidentní. Dalo by se říct, že by se dala i tato metoda použít?

 

Josef:  Jako definitivní néé.

 

L.:  Jako vzdávání se, popírání sebe.

 

Žena:  To je obrovské vzdávání se. Protože to není jen jako filosofický systém.

 

Dana:  Kdyby to člověk dotáhl úplně dokonce, tak se vymaže.

 

Josef:  V poslední chvíli se bytost vzepře.

 

Dana:  Má svoje názory. Řeknu vám příklad bezpříčinné radosti. Kdo rád chodí do práce, že ano. Já tedy rozhodně ne.

 

Účastník:  Já rád chodím do práce, ale do té doby, dokud tam dojdu.

 

Dana:  Mě se stávalo, to jsem ale ještě nedělala mystiku, to jsem nepřišla k nauce. Mě se stávalo, šla jsem do práce, auta smrděly, hlučely vedle, na silnici … a najednou jsem úplně byla naplněná napětím radostným a to si myslím, že je právě bezpříčinná radost.

 

Josef:  To je bezpříčinná radost.

 

Dana:  To jsem měla až jako prostředí.

 

Žena:  Ale to vám dal Pánbůh.

 

Dana:  Nevím kdo. (všeobecný smích)

 

Žena:  To bylo z nějakého úsilí, to nemohlo být …

 

Dotaz:  Nějak nadmíru hledat příčinu radostivosti, … to asi není to nejlepší?!

 

Josef:  To, co říkala Dana, to je situace, kdy to člověka přesvědčí. Že je to bezpříčinná radostivost, ono to přesvědčí. A on ví v tomto případě, že není zde žádná objektivní skutečnost.

 

L.:  Nesmí se nic čekat, pokud něco čekám, tak vznikají brzdy, napětí a už to kazím.

 

Účastník:  Měl bych hezký případ. To jsem pomáhal na chalupě jednomu kamarádovi, jeho tátovi,  kopat starý bazén. Hodně jsme kopali a v podstatě jsme se střídali a teď jsem si sedl a sedím si spokojeně a teď vidím, jak ten starý, v podstatě čtyřicetiletý, padesátiletý chlap tam kope a já si tam sedím. To se mě dotklo, že bych měl já jako mladý kopat víc než on a já jsem si počkal, dokud jsem ten pocit nevyčistil a pak jsem šel kopat.

 

Josef:  Tak by to mělo vypadat.

 

Účastník:  Složité jsou ty vnitřní postoje a ty venkovní nejsou tak důležité, to už se upraví.

 

Dana:  Pocit viny není žádný božský stav, který bychom si měli ponechávat.

 

Tazatel:  Jinak lidi by měli tendenci z mravního hlediska okamžitě jít a pracovat, ale já bych pracoval až potom, když si toto člověk vyřeší, třeba bych tam seděl půl hodiny a řešil ten pocit, že bych měl pomoct a že se chovám špatně. A pak už třeba jít pomoct.

 

Josef:  Je to určitý druh energie.

 

Žena:  To svědomí, to je hrozná věc.

 

Dana:  Takhle pracuješ svoboden. To je právě to, že kdybys šel hned, to jsme potom jako ty loutky, které někdo vede na těch provázcích.

 

Účastník:  Vyvolají pocit viny a je to.

 

Dana:  Ano, přesně. (smích)

 

Dotaz:  Kdy tedy jít pracovat?

 

Dana:  Až po zpracování, až nejsou ty tlaky.

 

Zdeňka:  To přestáváš být tou loutkou.

 

Dana:  A začínáš být svobodný. Právě proto nelze dát úplně přesný návod, každý má svůj způsob. Někdo třeba rád pracuje, takže by měl zpracovávat touhu a někomu se nechce, takže zase by měl. A nebo někdo to má každou hodinu jiné, takže může zpracovávat oboje.

 

Št.Č.:  Já třeba rád pracuji a mám tlaky.

 

Dana:  Nemůžete.

 

Št.Č.:  Mám to zpracovat? A když to odevzdám? Tak už si můžu jít rovnou lehnout?

                                                                                              

Dana:  To by jste se divil, kdyby jste měl sedět takhle třeba týden.

 

Št.Č:  To ano, myslel jsem to obrazně.

 

Dana: Ta bytost pořád chce něco, nějaké „vzrůšo“. Já to vidím v práci, když mám moc práce, tak najednou vidím v sobě ten tlak, že chci míň práce, chci mít volno. A zase naopak, když není co dělat, tak najednou s údivem tam vidím, jak vystupuje ten pocit, že bych něco chtěla dělat. Tak všechno, co vystupuje z člověka, tak zpracovávat.

 

Žena:  Jsou takoví lidé, kteří by vydrželi na tom gauči ležet klidně bez práce velmi dlouho.

 

Št.Č.:  Realizovali by potom ale lenivost.

 

Dana:  To je tím, že chtějí pořád, takoví ti leniví, že chtějí odpočívat … né že by se zvedli.

 

Dotaz:  Překonají lenost a jdou do hospody. (všeobecný smích)….

 

 

K manželské cestě

 

Josef:  V poslední době jsem se dostal do zvláštní situace. Najednou se cítím, jako kdybych byl zprostředkovatel světla. Nastoupila taková nějaká chvíle, kdy mnohé věci musím řešit. Cesta serafská a cesta ve dvou. V Květoslavových knihách o cestě ve dvou prakticky není vůbec nic. Jenom nějaká ta zmínka v Józe současného člověka. A z toho vidím, že to musí být jedna z cest, která musí být správně vyložena, aby se nebloudilo. (k L.): Co vy o tom soudíte?

 

L.:  Já jsem dost takový maximalista; říkám, že každý, kdo se narodil, už je na cestě.

 

Josef:  Dobře.

 

L.:  Nebo podléhá karmickým tlakům.

 

Josef:  Tak, teď jste to řekl správně. Podléhá karmickým tlakům. Přišel zde s tímto tělem svým, které v buňkách má uloženy všechny ty síly, karmické, které ho tady přivedly na svět.  A tyto síly vytvářejí tlaky, na něj. Žije ve světě, kde musí reagovat na tlaky světa. A reaguje podle své karmy, kterou si přinesl. Nese ji ve svých buňkách, ve svém záznamu DNA.

 

L.:  Z toho by se dalo usuzovat potom dále, že jsou lidé, kteří žijí ve dvou a můžeme tam zaznamenat nějaké duševní vzestupy a opačně jsou lidé, co žijí sami a tam je sestup dolů. Takže není rozhodující, podle mě, zda je sám nebo ne.

 

Josef:  Správně, není vždycky podmínkou, že ten, kdo půjde serafskou cestou, má výhody, že dosáhne. Může zrovna tak klesnout. To je nutné správně posoudit. Podle knih se to nepozná. Může studovat knihy jakkoliv, tak nikdo svoji situaci neodhadne správně.

 

L.:  Na druhé straně i když žije sám, může být ve dvojici, tedy může žít sexuálním životem. Dnes se to stává. To nic neznamená a zase někdo může být ženatý a nemusí žít sexuálním životem. Jsou různé těžkosti, problémy nebo určité období.

 

Josef:  Vývojově.

 

L.:  Takže nic to o něm neříká, že žije ve dvojici nebo sám.

 

Josef:  Správně. A tak jde o to, jak dalece je možno brát knihy jako direktivy. Kolik lidí pochopí svůj případ?! Z toho důvodu také záleželo Květoslavovi na tom, aby nauka pokračovala živá.

 

Účastník:  I živá.

 

Josef:  Prosím? … Ano, dobře, já vím, jak to myslíš.

 

Účastník:  To psané on tu nechal, Květoslav. Je na tom možno už stavět a teď jde ještě o to, aby tu byl ten živý přenos, o kterém ty hovoříš. Je nutný k tomu, aby každý sám sebe našel. Protože jinak se nenajde. Nemůže se najít přes knihy. Může najít směr, může najít způsob, jak v tomto směru pokračovat, ale sám sebe tam nenajde. Musí hledat gurua.

 

Josef:  Může to být, ale to jsou vzácné, nesmírně vzácné případy, kdy najde někdo sám sebe. To je vzácné.

 

Účastník:  Ano.

 

Josef:  Ale jsou, neříkám, že ne. Jsou.

 

Účastník:  To už musí být karmicky na to přizpůsobený. Tak jako Květoslav byl karmicky přizpůsobený být buddhou.

 

Josef:  To bylo dozrání karmy světa.

 

Účastník:  Ano. Přes jeho bytost.

 

Josef:  Dovolím si říct, že cesta je nyní rozšířena právě o nové věci. O nový systém vzdávání se, jak zpracovat sám sebe, způsobem vzdávání se. Všeho, dokonale všeho. A teď bude nebo měla by být, rozšířena o cestu manželskou. Aby i ta byla známa, jaký to je problém. Květoslav za svého života nenašel nikoho, kdo by na tu cestu byl přizpůsoben.

 

L.:  Ani on sám?

 

Josef:  On sám, to bylo něco jiného – přeci. On nešel takovouto cestou. Nejdřív dosáhnul nejvyššího zasvěcení. O potom dostanete odpověď v Drahokamech, v článku Dokument. Aby se mohl přiblížit světu, musel přijmout ženu. To už byl zasvěcený, to nebyla jeho cesta. On přijmul ženu, aby utlumil jas, který nedovolil styku s ním. Tak se oženil. Aby tento jas ztlumil, aby se mohl stýkat s lidmi. A byl povinen v tom případě, jak píše v Drahokamech, zase se vrátit do nebes, ale s tou ženou - ne sám. A to se mu povedlo. Ona dosáhla, jeho žena Andula dosáhla realizace, nebeské realizace.

 

L.:  Tam to nikde nepíše.

 

Josef:  Píše, v Kéčarovi. A takže tento úkol splnil. Potom tam je další úkol, že musí se vrátit pro ženu a svět. A to byla Lédrová. To byla druhá věc. A třetí věc: sáhnout hmotnou rukou duchovna pro svět. To byla třetí realizace, která se odehrála asi šest neděl před smrtí. A takže to nebyla cesta manželská nebo jakákoliv, se ženou. To bylo jenom pokračování na cestě.                                                              

A to trvá, tato záležitost trvá. Takhle to musí vlastně vypadat. A manželská cesta je vlastně cesta dvou lidí, kteří se zde setkají jako výsledek jejich karmy a ukážou se být schopni jít spolu. První případ, s kterým jsem se takto setkal a zdá se, že bude úspěšný, byl Miro L. . Ale ten to myslel poctivě, velmi poctivě. Šel cestou kázně, askeze a když to nějakou dobu trvalo… léta to trvalo a viděl jsem, že je vnitřně smutný, že se nedokáže rozzářit sám, pochopil jsem, že by to měla být žena, která by měla doplnit jeho cestu.

Tak jsem mu říkal, ať volá … do nitra a do prostoru tu, která se tady nachází jako druhá jeho část. A to už mu bylo sedmadvacet. Kolik z těch, kteří se hlásí, dokázali jít cestou askeze a tvrdé kázně jako on?! Volal … a teprve po dvou letech se přihlásila jakási … a ne že by ji vzal a šup s ní do postele. Nejdřív se přišel zeptat, abych to posoudil. A prohlásil: jestli to není ona, nechci žádnou. Půjdu sám. Ale já jsem ji schválil. A teprve po dvou letech, po oficiální svatbě, jsem je mohl oddat jakožto guru duchovním sňatkem. Oni jsou skutečné manželství. Jinak to jsou konkubináty.

Teď se stalo a není to tak dlouho, jsem tímto způsobem oddal jeden manželský, taky se stali skutečnými manželi. Ale to je teprve tři neděle. A takže i na této cestě jsou úspěchy. Ukazuje se, že je schůdná. A jak beru ty lidi, kteří přicházejí … přichází mnoho mladých. A tak tato věc se musí rozhodnout nejdřív, jestli půjdou cestou serafskou, nebo cestou manželskou. Jenomže snad téměř všichni lidé, mladí přicházejí a už mají kupu zkušeností a obyčejně přijdou, že mají holku. Chlapi přijdou, že mají holku. Já to musím, že své pozice hodnotit. Oni jsou de facto manželi. Protože spolu žijí. A je pravidlo nebo zákon … tak ten, kdo přijde a guru jej přijme, půjde tou cestou, v jaké pozici se nachází. Jestliže jde sám, poctivě sám, tak půjde cestou serafskou, půjde sám a bude řešit problémy toho stavu. Jestliže přijde s někým jiným, s družkou nebo ona s ním … tak budou řešit – jsou to manželé a budou řešet problémy toho stavu. A tak se hned na začátku musí rozhodnout, jestli je v pořádku jít tou cestou spolu a nebo hnedka rozhodnut ne! Půjde sám. To je obyčejně velká potíž.

 

L:  Kladl to na stůl také takto i Květoslav?

 

Josef:  Tehdá tyto otázky se prakticky skoro nevyskytovaly. Žáků bylo několik, pár. On, třeba přišel k němu člověk, to byl člověk až ze Šumperka. Byl svobodný. Dobře, Květoslav ho přijal, protože měl zájem. Ale po roce přišel ani ne: „Já se budu ženit.“ Květoslav k tomu zaujmul takový postoj: Když to bude teda z nouze, dobře. Jenomže jak on si to představoval: on, že bude dělat mystiku a oženil se a jako novomanžel, když přišli domů, řekl manželce: „Já držím askezi, já dělám mystiku.“Umíte si představit ten náraz pro tu mladou paní?!

 

Dotaz:  Tak proč se ženil?

 

Josef:  Neznáte tyhle případy - já jsem žil kolem toho.

 

Dotaz:  Nechápu, proč se oženil, když chtěl dělat askezi.

 

Dana:  Kdo by mu pral?

 

Josef:  Teď ona z toho byla vyděšená, nešťastná. A tak Květoslav mu v první řadě vynadal a pořádně. Říkal: „Budeš s ní žít normálně.“ Ale on neposlechl. On to považoval za zkoušku. A tak žil dál ještě nějaký čas s ní, ale nevydržel to nakonec přeci jenom … a byla z toho dcera. A opakovalo se to třikrát a tak má tři dcery. Nebo měl. Vždycky přišel s tím : „Budu držet askezi“. Ovšem obětí byla ta žena. Nakonec to dopadlo tak, že se zbláznil. Konec byl, že se oběsil. Neposlouchal Květoslava. Takže ani taková mystická cesta není možná, že ano. To nejde. Ta paní ještě žije.

 

Dotaz:  Kdyby Květoslav zasáhl…

 

Dotaz:  Pane Studený a je možno, že člověk potřebuje sexuální zkušenost, aby zjistil, že je nepodstatné žít?

 

Josef:  Že je mužský… takhle žít, to je individuální. Tak všechno má svoje zákonitosti. A rozhodnout,  to je příliš těžké. Musí se vidět pod pokličku, do podstaty. Ale to je pohled na Nauku z jiné stránky, která nikde není v knihách řešená. Ale je nutno o tom mluvit, protože to je trvale na tapetě, to je trvale tady. Všude, kam přijdu, je toto, jak Květoslav říká, „ta otázka pohlavní je ta hlavní.“ To říká.

 

J.M.:  To by se mělo jmenovat Přímá Stezka, pomlčka, Sexuální jóga.

 

Josef:  Dobře. Takže musí se to řešit.

 

Št.Č.:  Květoslav píše, že by měl být člověk sexuálně probuzený. Aby to nebylo uspané.

 

Josef:  Ano. Například mluví v tom případě o Rámakrišnovi, o tom sexuálním probuzení. A to je někdo a přesto se musel sexuálně probudit. Ale mělo to jinačí formu. Ten jeho sexu se probudil vůči Kálí.

 

Št.Č.:  Vzpomínal, že to šlo přes srdce. Ta energie prorazila.

 

Josef:  Ano. A tak, když už se rozhodnou jít dva spolu, musí být k tomu karmicky dozrálí. Jinak to špatně dopadne. Kolik přichází manželů, že jeden chce dělat mystiku a ten druhý nedělá mystiku? A má proti tomu výhrady a odpor. Ale takové manželství v takovém případě ztroskotá. Buďto ztroskotá ta mystika nebo to manželství, jedno z toho. Jestliže žijí dva spolu, jeden má normální názory světské, žije světským způsobem. A chce takový život a druhý chce mystický, vytváří se u nich dva druhy napětí, v domácnosti. Jedno vytváří ten, co pracuje mysticky a druhé ten, co nepracuje.

Ad.1: Ten, který na sobě pracuje mysticky a žije normálně, sexuálně s partnerem, který proto k tomu má odpor: živí ty negativní sklony a dává energii do světa. Přes toho partnera. Nic nedokáže v mystice, má to marné. Protože tolik energie nemá, aby mohl udržet příslušné stavy na výši, aby je mohl převádět do správných sfér. A zároveň žít s tím partnerem, který je v opozici. To by si měl každý rozmyslet.

Například jeden případ: Nejmenuji, takže o nic nejde. Normální manželství, dvě dcery. A ona otěhotněla potřetí. A ona řekla – nechala jsem si to vzít. A řekla: „Už nebudu žít sexuálně za žádnou cenu.“ Ovšem tlaky jeho vzrůstaly … mladý člověk, mladý muž, co si s tím má počnout. To jsme se ještě neznali. Ale dodržel její přání. Div se nezbláznil, ale dodržel. Ale nedodržela ho ona. Doma vznikala disharmonie, protože ona táhla jiným směrem. A tam, kam přišla, do té nauky, náboženství, našla sympatického partnera. Přišla domů a měla na krku cucfleky. To je tragické, samozřejmě. A přitom mohlo jejich manželství pokračovat harmonicky dál. Ale ona si neměla zakázat sexuální styky. Museli by to usměrnit. To jde usměrnit, protože se musí tyto věci převést na jinou úroveň.

Když žijí tím hrubým sexem ze začátku, musí se převést na jinou úroveň. Na srdeční, na nebeskou úroveň. A může dojít k tomu, že nakonec ten sex nepotřebují. Že stačí jen ten kontakt harmonie v srdci. To už je mystické manželství, na určité dobré úrovni. Jinak je to vždycky konkubinát.

Pochopit sex ne jako něco špatného, jak se to programuje nebo vyjadřuje v křesťanství. Tam vždycky byl sex něco zlého. Sex je hodnotná záležitost, ale musí se umět zpracovávat tato energie, aby se člověk přenesl do jiných úrovní. Je to tak?

 

L.:  Souhlasím, úplně pro.

 

Josef:  Potom to je cesta.

 

Dotaz:  To, co jste říkal o tom, to je pravda, když dva nežijí spolu, tak vzniká obrovské napětí a potom okolo chlapa „lítají“ ženy jako muchy. I opačně a to jednoduše přitahuje. To už je potom riziko.

 

Josef:  Jistě. To bylo ještě, když mě neznal a tak už se to rozpadá. To ona nepřijme.

 

Tazatelka:  Napadla mě taková jedna věc -  a co homosexuálové?

 

Josef:  To je nepřirozená věc. Sice používá se sebeukájení běžně při velkých tlacích, ale homosexualita je věc proti přírodě a zvrácené. Při spojení sexuálním dvou partnerů i když jsou třeba hrubí, vzniká světlo, viděno z těch jiných úrovních. Kdežto u homosexuálů je to naprosto vadné. Naprosto.

 

Tazatelka:  Znáš nějakého homosexuála, který by měl zájem o duchovní cestu?

 

Josef:  Ne. Mluvím o těch věcech úplně otevřeně, je to potřeba.

 

Tazatelka:  Vyšlo totiž na povrch, že je o mnoho více homosexuálů, než se předpokládalo.

 

Josef:  Je to horší, než si kdo myslí. To je defekt přírody.

 

L.:  Pokud je to defekt přírody, tak za to až tak nemůžou.

 

Josef:  Asi ne. Oni se tak narodili.

 

L.:  Však jich není mnoho.

 

Josef:  Ale jejich dost. Teď jich je dost.

 

Žena:  Velmi mnoho.

 

Josef:  Ale teď jich je dost.

 

Jiná žena:  To je karmická dispozice?! Nebo ne?

 

Josef:  To je výsledek minulých životů. Tam se něco událo špatného. A ten člověk je ve skutečnosti defektní.

 

Št.Č.:  Člověk by se mohl zaklínat do normálního stavu, že potom nebude dráždit?

 

Josef:  To musí to svoje světlo dolů. To je určitá energie, která vyzařuje a přitahuje. Ale Květoslav tam mluví ve svém životopise v jiném smyslu o tom zaklínání. On když se setkal se ženou, na cestě a otevřel se jí a začal jí vykládat ty svoje věci a začal jí přát všechno nejlepší, tím ji na sobě připoutal. Tak najednou zjistil, že ona reaguje na všechno, na něj, že je navázaná a tak začal zaklínat, aby se odpojila, aby ji netáhl sebou.

 

Š.Č.:  I ve slovníku je něco psáno, že se vytvoří ta pítha.

 

Josef:  Pítha, to je rotace energie.

 

Št.Č.:  Je tam něco vzpomínáno, že se má zaklínat do normálního stavu, aby tou píthou nedráždil to druhé pohlaví.

 

Josef:  Ale to jsou strašně těžké věci. Buďto jde dopředu se všemi těžkostmi z toho plynoucími nebo jde pomalu a zaklíná to a ty výsledky jsou takové nejasné. Všechno je to práce s energiemi.  Jestliže tu energii nevzbudí v sobě do důsledků, tak nebude mít výsledky.

A ještě abych pokračoval v tom, co jsem říkal. Tak jestliže na druhou stranu jde někdo serafskou cestou a všechny ty tlaky, které v něm vznikají, dokáže odeslat, ty sexuální tlaky je dobré spíš odesílat přes nárty nohou nežli přes kostrč, protože tam potom jsou ty věci – kostrč a pohlaví je příliš blízko sebe. Kontakt je příliš blízký a dráždivý a tak přes nárty nohou. Tak když jde sám, musí tyto všechny tlaky odesílat.

 

Št.Č.:  Musí si je uvědomit?

 

Josef:  Musí si přesně uvědomit, o co se jedná a umístit do nártů nohou. Přesně.

 

Št.Č.:  Umístit nebo to nějak poslat mentálně do nohou?

 

Josef:  To musí k tomu dát pokyn. Ale jestliže se správně soustřeďuje na nohy, vzniká v nohách přetlak energie a ta automaticky stoupá. A tak všechno, co k té energii přidá, to bere s sebou.

 

Dotaz:  Ale bez toho přetlaku to nebude fungovat?

 

Josef:  Ne. Tam musí být ten přetlak, samozřejmě. Musíme to tak brát jako práce s energiemi a musí se ti dva manželé dohodnout. Musí jít spolu vývojovou cestou. A i když začínají tady na tom hrubohmotném světě, musí dojít do světů nebeských. Přes nebeské světy to musí přejít, abychom měli ochranu. Tak si to představoval Květoslav, že bez nebeského světa není možno přeskočit do oblastí transcendentních. Člověk potřebuje ochranu zvláště v tomhle divokém světě. Tak přes srdce … všechno se převádí přes srdce.

 

Dotaz:  V srdci se to jako očišťuje?

 

Josef:  Povyšuje.

 

Dotaz pokračuje: Přes nohy do srdce a nahoru? A nebo přes kostrč?

 

Josef:  Ten sex se ženou se převádí do srdce přímo.

 

Dotaz:  Může se to ale spojit, nemluvím o požitcích. Vždy něco vnímám, k něčemu máme příchylnost, k něčemu odpor. Tak i to všechno máme převádět přes srdce?

 

Josef:  Nikoliv, jen ty dobré stavy. To už jsem říkal několikrát, že všechno ostatní, mimo stavy dobré, se musí převádět přes nárty nohou.

 

Dotaz:  A jaký je rozdíl mezi těmi, které jsou vyvolané smyslovými vjemy a stavy bezpříčinné radosti?

 

Josef:  Začíná to vždycky smyslovými radostmi, ale těch by se měl člověk vzdávat, protože to jsou stavy smyslové, odevzdávat přes nárty nebo kostrč. Teprve když se to týká bezpříčinné radosti a nebo podobných stavů, tak se pozvedají ze srdce nahoru. Ale mluvil jsem o sexuálním životě manželském a ten začíná samozřejmě v tom hrubém světě, v hrubé hmotě a přenáší se do srdce. Ten se přenáší přímo do srdce, protože se jedná o přímé akty. A rozhoří se srdce příslušnými zkušenostmi nebeského sexu, nebeského spojení. A jestliže se dosáhne v tomto cvičení úspěchu, tak nebudou ti manželé stát o ten hrubý sex. Už se to stane pro ně nedůležité.

 

Dotaz:  Je to tak, jak jste hovořil o tom Vackovi, že tam popisuje tu transformaci?

 

Josef:  Tam se on něco zmiňuje, tam něco o tom píše.

 

Dotaz:  On tam popisuje, že uvědomit si ji, jak jde z pohlaví nahoru nad hlavu a ….

 

Josef:  Nikoliv nad hlavu! Do srdce!

 

Dotaz:  Nyní hovoříme o dvojici, ale kdyby to člověk – on tam popisuje i cestu jako sám člověk.

 

Josef:  U jednotlivce transformace. Jdou-li dva lidé, nejdříve se musí sjednotit na té nebeské úrovni. Manželská cesta je tudíž cestou šťastnou, neměla by mít vážné konflikty vyjma těch, kteří jsou určeni k cestě sólo. K cestě serafské. Ta přinese v tom případě manželský rozchod.

 

Dotaz:  A kdyby jsme vedli tu energii, jak Vacek píše, když jde člověk cestou serafskou …kdyby se ta energie vedla, vlastně „hodíme“ ji do nohou a on tam hovoří, že zvedá tu energii a uvědomuje si ji jako proud … ten požitek jako kdyby chtěl převést na jinou úroveň.

 

Josef:  Jistě má v tom pravdu, pokud mluví z vlastní zkušenosti …ano funguje to tak. Ale když už se o tom mluví, o převodu energií, tak to zkusíme nějak jinak. Mohli bychom se chvíli soustřeďovat. Řeknu vám jakým způsobem: Tak nejdříve se několikrát vdechne a vydechne a nakonec – nejlepší se to dělá v pozici zkřížených nohou, ale takhle to taky jde (asi pozice egyptská), takhle jsou ty vzdálenosti příliš velké … několikrát se nadechnout a vydechnout, potom se dokonale vydechnout; poslední vzduch se vytlačí tím, že vtáhneme bránici nahoru, když je dokonale vydechnuto, tak povolíme bránici, aby tam vzniklo vakuum a představíme si světlo nad hlavou … tady nad temenem a začneme vdechovat pomalu, ale s představou, že to světlo vtahujeme do hrudi, naplníme s ním plíce. Pak setrvat a pomalu vydechovat dolů do těla a do nohou. A začnout zase znova vydechnout.

 

Dotaz:  Ještě jsem se chtěl zeptat - a barva toho světla to nějak ovlivňuje?

 

Josef:  Bílá.

 

Dotaz:  Bílá?

 

Dotaz jiný:  Bílá, bezbarevná?

 

Josef:  Barva bezbarevná není - je buď bílá nebo barevná. Energie může být bílá nebo barevná. Bílá je právě současného prostředí, tak bílá.

 

Dotaz:  Tu energii vdechovat jen do nohou?

 

Josef:  Do těla, do břicha, do nohou.

 

Účastník:  Podle toho v jakém jsem stavu, podle toho měním soustředění?

 

Josef:  Ano. To je správné. Přizpůsobit se okolnostem.

 

Dotaz:  Pane Studený, chtěl bych se zeptat ještě, když jde o to vnímání v nějakém místě, dejme tomu ve stehnech a nebo v kostrči, tak se mi tam jeví dva způsoby, jak se to dá vnímat, že to vnímá pozorovatel nějaký - ten stav jako energii anebo to potom vnímá jako bytost.

 

Josef:  Podle okolností, podle stavu v jakém jste. Obě jsou v pořádku.

 

Dotaz:  Něco jiné je, když se vnímá ta bytost s tím stavem anebo i s tím místem, tak mi to přijde více transformační, že ta bytost se o mnoho více transformuje.

 

Josef:  Ano.

 

Dotaz pokračuje:  Když je tam ten pozorovatel, tak je to spíš statické, ale člověk to může upřesnit.

 

Josef:  Dobře, ale podle toho v jaké jste zrovna v situaci, tak se to ozve a to bude v pořádku. Oboje je v pořádku.

 

Dotaz pokračuje: Takže se to může střídat.

 

Josef:  V SRDCI - stále mluvím o tom, v SRDCI spojovat energie, hlavně sexuální. Se ženou. To je cesta manželská. Tady se mluvilo ještě o energiích, které se vysílají ze srdce nahoru a ty se vracejí a těma se promývá fysis. To jsou vždycky nějaké jiné situace a těch je nutno správně se orientovat.

 

Josef:  Když si hodnotíte svoje postoje k akcím, k tomu, co děláte, jak se chováte, vždycky to vyvolává psychické napětí a má to nějaké zpětné účinky na vaši povahu, na vaše pociťování, na vaše vnímání. Vždycky z toho vyjde nějaký stav. A ten musíme zhodnotit, jaký stav to vyvolalo. Musíme při tom pochopit, jestli jsme to dělali správně nebo jsme dělali chybu. To je jakási vnitřní korektura. Zpětné hodnocení toho, co děláme.

 

Dotaz:  Podle toho bysme měli zaujmout vnitřní postoj?

 

Josef:  Ano, samozřejmě. Buďto pokračovat nebo změnit praxi. Podle toho, co zjistíme, jaký účinek to má. Nemůžeme setrvat jenom na jedné věci. Musíme být pružní, stále být v akci, pozorovat, co z toho děje vychází.

 

Dotaz:  Mě to připadá jako zpravovat se jako k poctě Boha.

 

Josef:  To je individuální potřeba toho těla. Podle toho musíte držet askezi nebo ne. Ale v každém případě, když budete držet askezi, tak vám to vyvolá určité těžkosti nebo potíže. Těžké stavy, nějaké reakce na to. Ale od toho ta askeze je, aby ty špatné stavy vylezly na povrch, abyste to dokázal zpracovat. Abyste šel proti těm špatným reakcím.

 

Dotaz pokračuje:  Odesíláním?

 

Josef:  Ano, ad.1: Odesíláním anebo opačnou činností. Třeba modlitbou nebo vzýváním. Musíte počítat s tím, mystická cvičení, ať jsou jakákoli - pokud jsou správná - tak ze začátku vyvolávají špatné stavy. Protože vyvolávají na povrch všechen ten obsah vaší bytosti. Všechno, co máte v sobě jako karmické predispozice. A vy je máte zpracovat, od toho je to.

Nikdy žádné cvičení ze začátku nemůže přinést nebeské stavy. Teprve když člověk pročistí svoji bytost, pročistí svoje buňky, tak se začnou dostavovat dobré stavy. Nebeské, zářivé. Ale tímto pročištěním musí nejdřív projít. To trvá individuálně dlouho. U někoho to jde lépe, u někoho hůř. Jako říkám - podle toho, jaké má kdo karmické predispozice. To se urychluje vlastně tím, že se dostavují věci, které se za normálních podmínek nedostaví. Ale vždycky taky ne; člověk přijde s nějakými předpoklady a nedokáže žít jako normální člověk, protože už karmicky vyzrál. On vyžaduje - jeho bytost vyžaduje - už tu vyšší stezku, vyšší cestu. Ne jenom běžným způsobem života. A to jsou ti karmicky zralí, kteří přicházejí a nejsou spokojeni se svým životem.

 

Dotaz:  Cokoliv jim vadí? I když by byl milionářem.

 

Josef:  Ano, vždycky jim něco vadí, vždycky jsou nějakým způsobem biti.

 

Dotaz:  Na cvičení a napětí v těle, energie po soustředění (málo slyšitelný dotaz).

 

Josef:  Když se nějaké cvičení dokoná k své vlastní spokojenosti, získal jste nějakou energii, která se objevila. Tak všechno v pořádku. Proč by to mělo zmizet? Leda zase nějakým špatným postojem nebo jednáním, to může zmizet, ale to už musíte být zase pozorný. A jestlipak jste to děvče potkal? Opravdu je ten její horoskop obdivuhodný. Ale to už je pasé. Přijde, najde sama, ale vy u toho nebudete figurovat. Ale ani ji nebudete nyní už teď nic nabízet.

 

Tazatelka:  Podle čeho člověk pozná, že je dostatečně karmický dozrálý?

 

Josef:  To se ukáže postupně. Obyčejně postupně. A současný svět? Švindl na švindl.

 

L.:  Jen mám obavy, že spíš dříve zanikne. Švindle vytvářejí novou karmu a ten svět bude trvat, dokud poslední vagabund se nezmění na gurua.

 

Josef:  Dobře, to by trvalo dlouho, to bude trvat nějaké ty statisíce let. Nebo milióny.

 

L.:  Milióny, tak.

 

Josef:  Dejme tomu, že skutečně jsme ve zlomové době. Žijeme v černém věku, pravda. Graficky znázorněno je pořád trvalý sestup. Jenomže ten sestup se neděje rovnoměrně, ten sestup se děje v amplitudách. Jednou se vrací amplituda nahoru a zase jde dolů a zase nahoru. Aby to v průměru zachovalo ten rovnoměrný sestup – v průměru.

Dejme tomu, že jsme se ocitli na bodě, kdy začíná ta amplituda stoupat. Jde nahoru. Jak jsem to tady nastínil. Jsou tady dva momenty: Mění se věk Ryb ve věk Vodnáře a věk Brahmův ve věk Višnuův. To jsou dvě věci, které se právě nyní sešly. To nebývá vždycky, to je vzácné. A to, že Květoslav se stal synem Višnuovým, to platí pro celý svět a nejenom pro tuhle naší oblast. A jsme právě v tom momentu, kdy se obrací ta tendence zdola od té amplitudy nahoru. Zase nějaká tisíciletí to bude lepší. Nějaká ta tisíciletí. Věk Višnuův obsahuje více věků Brahmových. Kolik?!  Nevím. Když zvážíme, že byl věk - údobí velmi příznivé za doby před Atlantidou, před potopou. Za doby Atlantidy, když ta kultura začala. Tak to byla taky vzestupná tendence. A taky to začalo jít dolů. Zničili se. Tak jako se tato kultura zničí. Sami sebe.

 

Dotaz:  Tak potom má smysl budovat tady na zemi ten ráj?

 

Josef:  Ano, protože zde musíme trvat. Tak bysme si měli vytvořit ten Ráj na Zemi. Ale to je čistě osobní záležitost. Každý si ten ráj tvoří pro sebe anebo ve dvou.

 

Dotaz pokračuje:  Myslím, že bychom si ho měli v nitru vytvořit.

 

Josef:  Samozřejmě, měli. Bychom se měli snažit vytvořit se ho tak, že proměníme svoje tělo, že proměníme kvality svého těla, abychom sem do toho – zatím - pekelného světa přestali patřit. Abychom dostali „štempl“ na to, že se dostaneme výš, nahoru. Do Ráje.

 

Dotaz navazuje:  Kdyby se to zlepšilo, tak by jsme nepotřebovali se měnit, měli by jsme se fyzicky dobře.

 

Josef:  Tak to je ve Zlatém věku. Když probíhal Zlatý věk, tak neměl nikdo zájem se měnit. Ano, dobře. Když byl věk 80 000 let a žili v harmonii a štěstí a nemuseli dobývat chléb svůj pracný. Tak se neměli taky potřebu nějak se z toho dostat ven. Nechápali to.

    

Tazatel:  Zdokonalovat.

 

Josef:  Tak jako jsou nebeské oblasti, proč by odtamtud odcházeli. Teprve když dojde jejich záslužná karma, tak musí dolů. A jdou na zem.

 

L.:  Pokud jsou v klidu a teploučku, tak je dobře. Dokud je energie.

 

Josef:  Ano. A teď si představte, že na ty věky budoucí, co máme před sebou … E. Cayce, znáte kdo byl ten americký prorok Cayce … nám prorokuje, že tady v Evropě nám porostou palmy. Tak to prorokoval.

 

L.:  Zase budou zemědělci nadávat na nadúrodu kokosového ořechu, že bude tlačit na nadvýrobu pšenice. (všeobecný smích)

 

Josef:  Tak já osobně, když se k tomu vyjádřím, jestli předpokládám konec této technické kultury. Žádná elektřina, mašiny, žádný benzín ani auta.

 

L.:  Hlavně, že jste měl první mobil.  (smích)

 

Josef:  Ale to pomine.

 

L.:  Jasně. Zatím to je, tak to používáme.

 

Josef:  To je jediná pravda na světě: i toto pomine. To platí.

 

L.:  Byl jsem před třemi týdny na chalupě a rubal jsem dřevo jak šílený.

 

Dotaz:  Možná ani sekera nebude.

 

L.:  Těch pár lidí, co přežije, ti ji nebudou potřebovat. Možná ani zbraň.

 

Josef:  To asi ne. V Čechách je proroctví, že těch dobrých zbude na fůru a těch zlých na trakař.

 

L.:  Jaký máte velký trakař? Abych mohl zhodnotit, čeho bude víc.

 

Josef:  Vždycky ta fůra je větší než trakař.

 

L.:  Fůra je větší v Čechách.

 

Josef:  Ano, rozhodně. Zvláště ta párová, na pár koní.

 

Dotaz:  Aby to mohlo jít zase dolů, ano?

 

Josef:  To je běh světa, že ano. Ovšem opakuje se to v obrovských údobích, o kterých nemáme vůbec ponětí.

 

Dotaz:  Bude třeba se naučit létat jako v Tibetu, ať můžeme do Nemojova, když nebudou auta.

 

Josef:  Nezbude zbývat nic jiného než naučit se ten Lek-hi. Běhání, rychle.

 

L.:  Anebo nemusíte nikam chodit.

 

Josef:  Třeba … ale jsou na to lidi stavění, aby se setkali. Teď už přeci jenom dostala věda trošku jiný směr, přemýšlí trochu jinak. A teď tato věda, náboženská, psychologická, tomu dala jiný směr, oficiálně ve světě Grof. To holotropní dýchání, to nic, ale vůbec prokazuje, že je jiný svět, nejen tento hmotný. Ať už k tomu přišel jakýmkoli způsobem, prokazuje to jako skutečné. Říká, že se to poznání dá opakovat, ve vědě – to je nutné. Což platí. Vědci vyžadují opakování všeho, když to má být prokazatelné. On to prokazuje. Jako vědec začal pracovat sám na sobě. Potom rozšířil svoji praxi, zkoumal dál. Já ho hodnotím jako důležitý činitel ve vývoji.

 

Dotaz:  Ale když si to neuvědomuji, když to napětí stoupá zdola nahoru. Když to tam odešlu do nohou a když si nic neuvědomuji nebo nepociťuji nic, tak vlastně tehdy se to jako nezpracovává?!

 

Josef:  Ono to nemusí být vždy tak pozorovatelné. Ono se to děje vždycky, ale během doby zcitlivíte a budete ty věci moci pozorovat.

 

Dotaz pokračuje:  Například já nejsem schopen se dobře soustřeďovat na nohy, anebo udržet to vědomí v nohách a ten přetlak tam ještě dejme tomu nevznikl, tak tehdy, když to hážu do noh, tak se ještě neřeší ten problém – nebo se řeší?

 

Josef:  Něco už tam vzniká, nějaký proud tam vzniká. Jen je dost latentní nebo slabší a tak stálým cvičením, stálým opakováním zcitlivíte, abyste to zaregistroval.

 

Dotaz:  Ten pán použil výraz, který mě dost zarazil: vědomí v nohách. Snad opačně: nohy ve vědomí?

 

Josef:  Ano, dobře - já jsem to hned nezaregistroval. Správně, vědomí v nohách. Vy ještě nemůžete

mít vědomí v nohách, jenom nohy ve vědomí. Vědomí v nohách je docela něco jiného. To je už první buddhistický vnor. Každé přesunutí vědomí už je vyšší praxe, mystická praxe. A to už je vstup na Cestu.

 

Účastník:  On totiž, kdyby se člověk snažil mít nohy ve vědomí, tak to vede k takové fantazii, to by nemělo být. Ale mít vědomí v nohách, to je problém. A tehdy to pociťuješ, když dáš vědomí do nohou, tzn. si vědomě uvědomuješ nárty, tak ty vibrace se tam objeví. Ale kdyby se to dělalo opačně, že dám nohy do vědomí, tak tam se nemá co objevit.

 

Josef:  To je problém, ale když přesuneš vědomí ať už do nohou nebo do oblasti kostrče nebo do rukou nebo kamkoli nebo mimo tělo, vždy to znamená klid - nic se neděje.

 

Účastník:  Já jsem to špatně vyjádřil, ale toto jsem měl na mysli. Ty jsi to přesně vyjádřil. Ale opak neplatí.

 

Josef:  Ne, samozřejmě. To je začátek cvičení. Člověk musí se naučit uvědomovat vlastní tělo, jakožto hmotu ve formě a kvalitě, aby o tom věděl, že ji má a zůstává na zemi, aby někam nelítal.

 

Účastník:  Ono se to zdá být velice jednoduché: vědomí v nohách nebo nohy ve vědomí. A mnoho lidí si zaměňuje tyto pojmy.

 

Josef:  Jistě. To vědomí v nohách je jenom vzácnost. To jsou vzácné případy. To je ten případ Jiřího Viktory, že přesunul vědomí do lýtek. Ale to je místo, odkud se v klidu pozoruje vše. To už myšlenky netrápí. Ty zmizí nebo o ně člověk nemá zájem, neruší ho. Protože vědomí je mimo hlavu, mimo mozek, vědomí je jinde.

 

Dotaz:  To je už v tom vyšším stavu?

 

Josef:  To je vyšší stav.

 

Dotaz:  Pane Studený a dá se v tom stavu prvního vnoru, vědomí v nohách, žít i v běžném životě i při práci? Protože tam je opravdu těžko o něčem uvažovat, přemýšlet. Anebo se zapojit do toho normálního života.

 

Josef:  Dokud se nenaučíte rozdvojit vědomí, na dvou úrovních najednou, tak to je strašně obtížné, to nejde. To je zase zvláštní akce, která může vycházet právě z toho přesunu vědomí a se dá postupně vyvinout to, že jste nezávisle na dvou úrovních.

 

Tazatel: Čili bytost  pracuje a druhá polovička je v nohách a pozoruje.

 

Josef:  A je to stav, o kterém Meyrink mluví v Zelené tváři, který dosáhnul Eidopa, tak ten se staral; prodával kořalku a měl krám. A přitom nemyslel. A tak se jen podivoval - jeden jak to dokáže, když je mimo? A on říkal - přeci o to se stará tělo samo. To já u toho nemusím být. Ale to je ono, rozdvojení vědomí.

 

Tazatel:  Mě to přesně tak přišlo, že by tak by to mělo vypadat. Jenže jsem to nedokázal realizovat, dokud se ta druhá část ještě učila.

 

Josef:  To zanechte, dokud chodíte do školy, tak to zanechte.

 

Tazatel:  Dá se to při čtení, když čtu nějakou knihu ano, ale pokud ..

Josef:  U vás to není v paměti, co čtete?

 

Tazatel:  Když čtu například Květoslava, tak ano, tak se mi to daří, ale když se učím slovíčka a jazyk, tak tam je úplně jiný proces.

 

Josef:  Dobře, zkrátka víte, o čem mluvím. To je v pořádku.

 

Tazatel:  Aspoň si myslím.

 

Josef:  Ale ano.

 

Dotaz:  To když cítím ty nohy, to ještě není přesun vědomí do nohou.?

 

Josef:  Ano, nohy dostaly následkem cvičení vibrace. A stále se připomínají. Ale to je v pořádku. Tím vlastně nastává ten proces rozdvojení vědomí.

 

Dotaz: Vnímá i sebe i ..

 

Josef:  Ano, oboje.

 

Dotaz:  Chtěl bych se zeptat v aforismech, co psala paní Dana, tam se hovoří o tom, že se vzdává nahoru, až nad hlavu, že tam vzniká magický proud očišťování.

 

Josef:  Ano jistě.

 

Dotaz:  A to vzniká, to trvá jen, když se toho vzdávám?

 

Josef:  Ona vám to musí zodpovědět.

 

Dana:  Pokud trvá ten proud. V tom si uvědomujete tělo a to vám jakoby sprchovalo všechny buňky těla. A v tom stavu zase z buněk vystoupí určité napětí, které opět zase převedete nahoru a zase vystoupí ten stav klidu. To je ta harmonie, absolutní harmonie. Jsme o tom již mluvili. A když si v tom uvědomíte tělo, tak to předáváte tu zkušenost tělu. A ta energie, ta čistá energie už sama pracuje, sama čistí tělo. Ale musíte se toho napětí - které vlastně vzniká, to je vlastně světské napětí, které vystoupí do vědomí - zase znova vzdát a tím potom ten proces pokračuje.

 

Dotaz pokračuje: Napětí třeba v nártech?

 

Dana:  To si určuje ta energie sama potom už. Pak už vám to samo řekne, kde vlastně se soustředit, jestli v kolenou nebo v kotnících, samo se to promývá tam, kde je to právě třeba.A to je ideální, protože do toho nevkládáte svoje názory, ale samo vám to ukazuje, co je třeba dělat. A tudíž pracuje to na 100% samo a tudíž pracuje to čistě.

 

Josef:  K tomuto automatickému procesu musíte dojít svou intenzivní mystickou prací, abyste došel k tomuto bodu, kdy to začne automaticky pracovat. Potom už to je výborné.

 

Dana:  Ty nohy se samy potom uvědomují, protože vzniká to, jak jste o tom mluvil: to jemné chvění. A to vám nedovoluje odstoupit, i když se děje něco pro vás zajímavého ve světě. Nedovolí vám to ty nohy, které se připomínají. Takže už jste vlastně rozdvojený, pozorujete svět, to dění a při tom pořád si uvědomujete ty nohy. A už nevkládáte takovou víru do toho, co se děje venku.

Čili ten svět nezíská tolik energie, kterou by získal normálně, když vlastně jako kdyby se ztratíte a jenom pozorujete očima, uvěříte tomu a teď do toho vložíte třeba touhu nebo něco jiného. Protože toto Vám nedovolí a vlastně svět vám pomáhá k té mystické práci, protože ve vás jednak to pro vás znamená poznání a jednak ve vás rozvibruje energii. Když vy si uvědomujete ty nohy, tak poznáte ten svět jako energii, která na vás působí z toho světa a prochází vašim tělem, promývá vaši karmu vlastně, že ano. A zase to ve vás vyvolává pocit takové spokojenosti, že pořád víte, že pracujete na sobě. Pořád poznáváte relativitu toho, co se děje venku, nepřikládáte tomu takový důraz a vlastně spojujete mystiku s normálním běžným životem. A to je důležité, to propojit. Neoddělovat to - teď si budu cvičit půl hodiny v pozici a pak si půjdu na fotbal. Třeba. Vy na ten fotbal třeba jít můžete, ale při tom držíte ty nohy ve vědomí a už vlastně vám to pomáhá pochopit svět. Mechanismus světa, jak svět se snaží člověka připoutat a vy potom poznáte vazby, poznáte sílu vazby, poznáte, jak vazby vznikají, poznáte, jak je zrušit. Poznáte, co to pro vás znamená, ta vazba, protože vlastně to je nejdůležitější a potom se je snažíte teda zrušit. Svět na vás působí a tím vznikají vazby a už jste omezený. Už vzniká utrpení. Když nebudou - budete svobodný.

 

Dotaz:  To, čím na mě vlastně působí, to převádím na tu jinou úroveň?

 

Dana:  Nejlíp k dokonalosti. Pokud to děláte dokonale, tak vlastně jste svobodný. Ta situace se vám jeví, i když vám třeba někdo nadává, tak vy ho pozorujete, jakoby to říkal někomu jinému a jenom pozorujete tu energii. Protože pokud na vás někdo vysílá něco třeba nepěkného, tak je to energie a vy to pozorujete jenom jako energii. Kdežto kdyby ty nohy tu třeba nebyly, celý byste se do toho dal. Tak byste uvěřil, že ten člověk vás nemá rád, ale on jenom je nešťastný, má určitou energii a neví, co s tím. A je to vlastně vyrovnávání karmických účtů mezi vámi. To by mohl být kdokoli jiný, ale zrovna teda vy si máte co říct, ale vy tu vazbu mezi vámi nepřetrhnete, pokud znovu budete reagovat jako každý jiný, jak jsme zvyklí, jak běžní lidé reagují.

Chápete, ano? Tím vlastně, že se do sebe pustí, tím znovu naváží ty vazby, které by měli vyřešit.Já to beru tak, že pokud se dostaneme do určité situace, kde by mělo dojít k nějakému střetu, takže už před nějakým časem, jedno jakým, už jsme se do toho střetu dostali, vyslali jsme vůči sobě určité napětí a to teď v určitém okamžiku se projektuje do určitého dění. Je to nabídka a vy tu situaci musíte řešit. Teď si můžete vybrat: buďto si to znova to napětí obnovit, ale je to ta samá kvalita. Dejte si pozor…

 

Tazatel:  Ono když by to napětí bylo příjemné, tak on by si to rád člověk i obnovil.

 

Dana:  Jenomže jsou to právě vazby. A třeba příště, až se vám to třeba vrátí, tak zase třeba budete vyspělejší nebo karmicky zralejší a poznáte, že už se vám to líbit nebude. Zločincům se líbí napětí z krádeže nebo něco takového. V každém okamžiku se vám líbí něco jiného.

 

Dotaz: Tak se pozná zřejmě i karmická zralost, že si to člověk nechce ponechat?

 

Dana:  Ano, když není karmicky zralý, tak lační po zkušenostech zažít něco.

 

Dotaz:  Karmicky nejzralejší si nenechají nic.

 

Josef:  A tak, když tento systém použijete i když se třeba zamilujete, tak to vyřešíte suchou cestou.

 

Dana:  Tu osobu nepřitáhnete. Ta si vás ani nevšimne.

 

Dotaz:  Ale ani k ní nevytvořím ani vlastní vazbu? Měl jsem na mysli, co s takovou vazbou, která vás přitahuje - co s tím?

 

Dana:  Musíte rozlišit, zdali vás to povyšuje nebo ne. Tlačí dolů.

 

Josef i Dana:  Ano, jistě.

 

Zdeňka:  A jak je to s vazbou na gurua? Tam vlastně musí být vazba.

 

Josef:  To jsou vazby na lepší kvality.

 

Dana:  Záleží na karmické zralosti gurua. Guru musí být natolik čistý, aby nezpůsoboval utrpení. Pokud je guru dostatečně vyspělý, tak vám nemůže způsobovat utrpení, protože je očištěný od světského napětí. Ale pokud si vyvolíte za gurua někoho třeba jako byly ty sebevražedné nebo jiné - tak ten vám přinese utrpení. Vy se na něj třeba navážete sice, s tím úmyslem, ale zase je to „karmická smůla“, bych řekla. Je to karmická záležitost, že zrovna tento člověk vás třeba dovede do pekla. To už je potom zase otázka. Proto Květoslav právě doporučuje: přijímat, ale prověřovat. Vždycky si to korigovat podle stavů - to poznáte. Jestli máte dobré stavy nebo špatné stavy. Jak na vás co působí a potom přijmout vždycky to nejlepší, co jste schopen - to nejčistší. K tomu nejčistšímu se upínat a tím nejčistším promývat tělo.

 

Dotaz:  Kdybych držel gurua nad hlavou a on by tam nepatřil, tak myslí, že by se tam neudržel.

 

Dana:  Já myslím, že záleží na kvalitě toho, kdo to dělá. Protože on si tam může imaginovat vlastně napětí velice čisté a pak už to je o něčem jiném. Pak už se promývá tou čistotou.

 

Dotaz:  Myslím teď ten ideál, že bych si vybral nějakého gurua, třeba z Indie a teďka bych si ho vlastně postavil nad hlavu. A tam bych měl převádět všechny energie. Pokud by se měl držet nad hlavou ten ideál, tak on ten guru by tu kvalitu v podstatě neměl? Takže kdyby to mělo fungovat?

 

Dana:  Záleží, kdyby se setkali?

 

Dotaz upřesňuje:  Ne, myslím někdo si vybere gurua z Indie, se kterým se nemůže stýkat - teď si přečte, že nejvyšší kvalita je nad hlavou a předpokládá ve svém guruovi nejvyšší kvalitu. Teď tu kvalitu – toho gurua - tam posadí a odevzdává mu své pocity a teď s tím guruem je v kontaktu a pokud by on tu kvalitu vlastně nejvyšší neměl?  Takže by se mu to muselo zbourat.

 

Dana:  Já si myslím, že to docela dobře popisuje Larsen v tom „Kameni Mudrců“; tam popisuje tu školu. Nečetl jsi to náhodou? Tak tam vlastně ten zasvěcenec neměl ty kvality a rozboural celou tu školu. Tím pádem padla škola, protože on to využil.

 

Josef:  Mluví o té staré Egyptské škole.

 

Dotaz pokračuje:  Já nemyslím toho, co dělá ten zasvěcenec, ale toho člověka, jestli to poctivě myslel, jestli to v podstatě může na sobě nějak poznat?

 

Josef:  Ano, nemá-li ten guru příslušnou kvalitu, tak je, bohužel, ten žák nešťastný, není to v pořádku.

 

L.:  Ale to je jeho karma.

 

Josef:  Ano, toto je jeho karma, protože nerozeznal.

 

Dotaz:  Kdyby ho držel nad hlavou, že by to mohlo něco udělat?

 

Josef:  Mohl by ho imaginačně proměnit! Pro sebe!

 

Dotaz pokračuje:  Mám takový pocit, že by mu to muselo někam utéct. Do srdce, světa nebo do jiné oblasti. Že by se tam neudržel. 

 

Josef:  Pokud se to dotkne toho gurua, tak ho přivede tam, kam patří. On sám svou kvalitou. To jistě.

 

Tazatel:  Kdyby byl skutečně zralý, tak by vlastně poznal, jakou skutečně kvalitu má.

 

Josef:  Ano, po čase, ne tak honem. Ten, dopis, co jsem tady četl. Tak on tam mluví o těch „Tomášovcích“ (Eduard a Míla Tomášovi), jak se chovají, jak jednají, co žádají. Tak to znamená, že ten jejich guru jim to povoluje. Tak ho můžou stavět nad hlavu, jak chtějí.

 

Tazatel:  Oni nemají potřebu.

 

Josef:  Ano, oni nemají potřebu.

      

Tazatel:  Pohybují se v jiných oblastech. Takže ta oblast nad hlavou tu kvalitu má, ať si tam člověk dá nad hlavu, co chce - tak to, co tam nepatří, tam nevydrží.

 

Josef:  Ano, to je pravda. Ono totiž existuje: člověk má vyšší vědomí. A to vědomí má rozeznávací schopnost, perfektní. A tak si může myslet a předpokládat cokoli, ono to nakonec to vyšší Já, to vědomí, rozhodne.

 

Dana:  Ale nesměl by to vázat na živého člověka, který by neměl dostatečnou kvalitu.

 

Josef:  Ono to vědomí to rozezná.

 

Dana:  Třeba imaginovat si tam čistotu, nejvyšší čistotu, ale dát to jako čistotu.

 

Josef:  Ale on říká, když to použil, že by přímo nějak řídil gurua. On to takhle myslel. Ale v každém případě to vyšší Já to pozná, pochopí, třeba po čase a rozpadne se to, neudrží. To se rozpadne.

 

Zdeňka:  Někde Květoslav píše, že guru by se měl brát jako buddha i když buddhou není, tak se má z něho udělat buddha.

 

Josef:  Stejně musí mít určité kvality. To musí mít určité kvality.

 

Zdeňka:  To asi určitě.

 

Tazatel:  Tato buddhistická škola, podle mě, vezme jako základní, že svého gurua vidí jako dokonalého, že zastupuje buddhu na Zemi, ale ten už musí svými předpoklady směřovat k té kvalitě.

 

Josef:  Řekl bych, že v této škole je požadavek, že guru musí mít to příslušné zasvěcení: Vadžrasattvy.

 

Dana:  Taky je tu problém, že tomu musíš absolutně uvěřit, když to má mít účinek.  A když si jenom řekneš, tak já si řeknu, že je buddha. To dělá ta absolutní víra, ta dělá divy.

 

Zdeňka:  Takže můžeš mít tu víru, pevnou i když třeba víš, že ten člověk k tomu směřuje, třeba guru. Ty víš, že k tomu směřuje, ale ještě třeba toho nedosáhl.

 

Dana:  Když máš tuhle víru, tak se nemusíš ptát. To je právě to, že to vím a „basta“ a nikdo ani když mi mluví proti tomu. Doporučuje se tyto věci neříkat.

 

Josef:  S určitostí neříkat.

 

Dana:  Neposuzovat to, neříkat to na veřejnosti. Neposuzovat, jen zaregistrovat, že tam ta víra je.

 

Josef:  Na to odpovídá tady v tom dopise Š.: „Najednou vnitřně zavolal, potvrdil si, ano Květostav je Živým buddhou. Prostoupilo to jeho celou bytost,“ stalo se to pro něj skutečností. A potom už není o čem diskutovat.

 

Dana:  To už ani není víra, to už je jistota.

 

Zdeňka:  Pokud tomu člověk uvěří, tak si otevře cestu.

 

Josef:  Ano, stane se to pro něj skutečností.

 

L.:  Kéž by to šlo tak lehce.

 

Dana:  Protože jsme vycvičení nevěřit. To je jako s cvičeným psem: vemte si to, když se pes cvičí, aby nešel k cizímu člověku. A ten pes je na každého agresivní, štěká, ať se přiblíží člověk, který mu chce ublížit, anebo i když se k němu přiblíží člověk, který mu nechce ublížit. Třeba s dobrým úmyslem, stejně je vycvičený, protože uvěřil, protože to do něj bylo vlastně vpraveno nějakým výcvikem. … My jsme stejní. Od malička nám bylo něco, copak od malička - věky nám bylo něco předkládáno - takže my vlastně jenom přebíráme tu víru, co si někdo třeba vymyslel. Třeba, ten pán si vymyslel, že tomu psovi vtluče do hlavy, že každý je nepřítel. Takže my jsme stejní. Z toho je ale vidět, že ta víra, že se dá s ní manipulovat, že se dá měnit a že si můžeme určit cestu, kterou chceme jít. Že se můžeme snažit ty svoje názory a předsudky vybourat někam, kam si myslíme, že bychom chtěli být. Všechno je to záležitost postoje.

 

L.:  A ty jsou velice relativní.

 

Dana:  Ty jsou relativní, ale říkala jsem už to v Jablunkově takový případ, stal se někdy na podzim: Jezdím autobusem do práce; bylo ráno a abych si mohla vystoupit, tak jsem si stoupla k zadnímu vchodu v autobuse a on neotevřel. A jel dál prostě, zastavil, ale neotevřel ve stanici. A já jsem se ho šla zeptat, proč neotevřel. A on říkal: „Já jsem vás za tou tyčí neviděl“. (smích)

 

Josef:  Taková útlá.

 

Dana:  Nejsem útlá! Právě. Z lidského hlediska bych si mohla vybrat dvě věci: buďto být polichocená, že jsem tak hubená - že ano nebo být naštvaná, že mi nezastavil, že musím jít o stanici dál. Mohla jsem si vybrat to druhé, být naštvaná. Ale přesto jsem si vlastně uvědomila a vybrala jsem si ten třetí postoj: že jsem nepřijala ani tu radost, ani to naštvání. Vlastně ten vliv toho světa, řekla jsem si, že je to vyrovnávání toho dluhu nebo té karmy a jenom jsem to prostě zpracovávala. To si myslím, že je ideální postoj, v tom se nemůže člověk splést. Když takhle ruší ty vazby, nevytváří si další problémy, to je ta cesta vyrovnávání napětí, cesta harmonie.

Pokud to člověk správně provede v každé situaci, je jedno, jak to vezme, každý to může vzít jinak. Ale to, co na něj jak působí, pokud to správně převede, pocítí ten klid a harmonii ve svém vědomí. Funguje to.

 

L.:  Funguje, ale má to jeden malý háček. V té hře byl ten autobus řidič, vaše vědomí, váš myšlenkový svět a v tom autobuse potom ten kontrolór váš, který to všechno kontroloval a zároveň to vyvolá napětí. Ještě lépe bude, když i toho kontrolóra zrušíte.

 

Josef:  To nejde.

 

L.:  Ten se jednou musí zrušit. Ten také šlape ještě na zbytkové energie.

 

Josef:  Dobře. Ale ten odpadne sám, jakmile člověk všechny věci dořeší.

 

Dana:  Já si myslím, že člověk má plné „kecky“, takže s tím kontrolórem?

 

L.:  Je to tak, že stále někde něco ještě se vlastně děje. Ano? I ten kontrolór, něco mu vadí, tomu úplnému nic.

 

Dana:  Dokud budu namočená ve světě a ten svět na mě působit, tak je akademické tohleto řešit.

 

L.:  Buddha říkal, že nejdřív je třeba zrušit těch prvních pět pout a potom těch dalších pět.

 

Josef:  Ano. Je jich deset celkem.

 

L.:  Nejdřív zrušit ty nízké pouta a potom ty vyšší.

 

Josef:  Přesně tak.

 

Dana:  Pak už člověk...

 

Ludrovský:  …Pak už se nic neděje. Zkrátka, nikdo nic neudělal a nikdo nic neviděl. (smích všech)

 

Dana:  Ale dokud nejste průchozí …

 

L.:  To třeba dostat do krve.

 

Dana:  Pro vás je to maličkost, koukám.

 

L.:  Občas, nehrajme si na svaté.

 

Josef:  Ale tyto věci řeší jedna věc: Když člověk se dostane na rozhraní samsára a nirvány a pochopí, že jedno bez druhého nemůže existovat. Že nemůže sama o sobě existovat nirvána a sama o sobě samsára, tak přestane mít tyto problémy, takové tvrdé – protože vidí, to přeci je jenom obraz, to je jenom narýsováno na té prázdnotě nirvány. Když toto prožije, tak takové problémy přestanou vystupovat.

 

L.:  Už jsem spokojenější.

 

Josef:  A toto dlouho zůstává. To chce prožít. Procítit v sobě, na svých vlastních buňkách, že jsou jenom nakreslené, že nejsou skutečné.

 

Dana:  Navíc si myslím, že kdyby ve vás neexistovalo napětí, které by reagovalo na svět, tak zmizíte. Protože to napětí je vlastně to viditelné.

 

Josef:  Asi ano.

 

L.:  Kdo to řekl?

 

Josef:  To pocítíte. Ale je to tak, ona má pravdu.

 

L.:  Říkal to tu někdo? … Kdybys ho viděla?! Pěkné. (smích všech)

 

Účastník:  Už bude čtvrt na šest.

 

Josef:  I když je čas relativní, tak ano, utíká.

 

L.:  Setkání bylo vydařené.

 

Dotaz:  Kdybych se ještě mohl zeptat - ve vašich poznámkách ve „Ke způsobu života“ je: dokázat to, aby svým vlivem „neponoukal“ druhé.

 

Josef:  Použijme jiné slovo: „nedráždit.“ Aby ty druhé nedráždil svým vlivem k jakémukoliv jednání. Když jste přijal kázeň, tak musíte jít podle kázně a nést si následky. To vám dá dost práce je vyřešit. Máte hned co odesílat, hned o čem přemýšlet, jak se toho zbavit. Jiným způsobem. Tak jedno souvisí s druhým. A té vaší to dělá velké potíže?

 

Tazatel:  Ano.

 

Josef:  Ano? Tak co se dá dělat. Zpracovávat i za ni. I za ni. Všechno odesílat. Jako jedna paní, tam u nás, to vyzkoušela v praxi, na psovi. Pes byl u souseda, za plotem a vždycky útočil, štěkal a zuřil.  Když uviděl kočku třeba - tam u nich. Tak říkala, já to vyzkouším, s tím odesíláním. Sebrala jeho energii, psovu a posílala to sama přes kostrč nahoru. A netrvalo to dlouho a pes stáhl ocas a šel. Ztratil napětí. Jde to sebrat i druhému člověku nebo i zvířeti. To je energie.

 

Dotaz:  Kdybych ji neodeslal, tak se vrátí a člověku by uškodila - ano? Například někdo je na mě naštvaný, nadává na mě. Ale kdybych to zpracoval, tak mu neublížím. Ale kdybych se k tomu postavil jako nestranný pozorovatel, tak se to vrátí.

 

Dana:  Tak to zůstane. Ta jeho špatná karma, pokud to vy nezpracujete, tak nikdo jiný to nezpracuje.

 

Josef:  Zůstanete nedotknutý, vás se to netýká, jste pasivní, tak se to odrazí od vás a vrátí se k němu.

 

Dotaz:  Anebo někde jinde.

 

Dana:  Ne, k němu. To je vždycky jen ke svému původci. To je právě to, když něco vyšlehne, tak musíme počítat s tím, že se to vrátí.

 

Josef:  To jsou právě ty záhady energií. Když třeba někdo bude vysílat k někomu přání dobra –  osobně, tak ten člověk to přání přijme a podvědomě zpracuje a zaútočí na vás, protože to je energie, protože to je energie, kterou jste ho vydráždil.

 

Tazatel:  Potom bude na mne působit dobrá energie?

 

Josef i Dana:  To se přemění ve špatnou energii.

 

Josef:  To jsou kvality toho člověka, samozřejmě.

 

Dana:  Zkoušel jeden kluk, na manželce, když byl v dobrém stavu, po soustředění - má trošku jako hubatější manželku - a zkoušel ji dát dlaň na dlaň a takhle předat energii. Takovou scénu, kterou pak zažil, žárlivou – vydráždilo ji to a nějak se projevila. To mu vracela tu jeho energii a v tom případě, když už tuhle tu věc udělal, neměl v žádném případě jí dávat tuto energii.

 

Josef:  Tu dobrou z toho cvičení, kterou měl.

 

Dana:  Když už to udělal, tak jeho povinnost byla zase ten náboj té žárlivosti zpracovat.

 

Dotaz:  A ta jeho manželka byla světská?

 

Josef:  Ano, jasně. Super světská.

 

Dana:  Takto, když člověk chce udělat něco dobrého, může zlepšovat sám sebe a má vlastně spoustu práce. Takže rozhodně takové ty nadšené myšlenky, že já zachráním svět...

 

Josef:  Křesťanské, všem pomůžu atd...

 

Dana:  To má opravdu, když člověk na sobě poctivě pracuje, tolik práce, že se nestačí ohlížet, co dělá soused.

 

Dotaz:  Se ještě zeptám na to odražení, té energie. Mám takovou zkušenost: v práci jsem nechal utíkat energii k holkám. To byla sranda, dobře jsme se bavili, jim se to líbilo. A potom já jsem to přestal dělat a teď jsem cítil, jak ony se navázaly na tu moji energii a chtěly jí znova. Vlastně když jí přestaly dostávat, tak nastal opačný proces, že ony mi začaly vracet tu moji energii určitým způsobem přetransformovanou, ony byly na mne nepříjemné. A tam jsem jí vlastně neměl možnost, nebyl jsem v takovém stavu nebo prostředí, abych ji mohl převádět, tak jsem nereagoval. To mi přišlo, že se ta energie nevracela. To byla moje energie, cítil jsem, jak jsem jí jim dal a teďka ji dostávám zpátky v příslušné formě, tak jsem to bral, že to musím splatit tím, že to příjmu postojem.

 

Dana:  Ty jsi navázal určitě vazbu. A to je právě to, o čem tady mluvíme, celou tu dobu. Každá vazba je utrpení. A tady to máš jak na podnose.

 

Tazatel pokračuje:  Že vlastně v tom případě, když někdo mi nadává a já nereaguji, že se říkalo, že zrcadlově se to vrátí k němu. A tohle myslím, že ne.

 

Dana:  Já si myslím, že ano. Ty to nepocítíš. Pokud to nepřevedeš, tak se to jemu vrátí. Protože..

 

Tazatel:  Já myslím, že jsem to spálil.

 

Dana:  Ale pak jsi to převedl.

 

Tazatel:  Já se držím v nohou a tam to nechám spálit.

 

Josef:  Tak jsi to převedl. To je jasné.

 

Dana:  Že si to pozoroval a tím pozorováním se to rozpustí.

 

Tazatel:  Uvědomím si, že to je moje energie a že to teda beru. A už to samo o sobě dělá, už se to převádí.

 

Dana:  Že to přijmeš. Tak je to v pořádku, jinak by se jim to vrátilo. Protože to je zákon o zachování hmoty.

 

Tazatel:  Tam v podstatě přebíhaly určité energie, takové ty jemné sexuální, člověk to nedořeší úplně, když se vzdá ženského světa. Stejně se tam vazby trošku navážou. A potom, když už jsem přestával ty vazby dotovat energií a teď mi třeba volaly jiné holky, tak se mi stalo, že z ničeho nic ta holka do mě úplně strčila v práci, před kolektivem a já jsem na to musel nějak reagovat. A přišlo mi jako úplně nejlepší dělat jako by se nic nestalo. Na chvilku všichni koukali. Ona dělala jako by se nic nedělo. A prošlo mi to, co ona v tu chvíli potřebovala vyrovnat, tak to se vyrovnalo.

 

Dana:  Ano.

 

L.:  To je přesně to, co jsem říkal: sexuální askeze vyvolává přitahování opačného pohlaví.

 

Dana:  To ne, spíš ji vydráždilo, co on tam před tím dal, do toho. On navázal ty vazby. Protože když asketa to zpracovává, tu energii a nepouští ji do prostoru, tak vás ignoruje. To je právě to, ten rozdíl mezi tím zpracováváním a nezpracováváním.

 

Tazatel:  Tady je vlastně výhoda, že člověk dočerpá ty zkušenosti. Pokud to nezničí, tak je to jakoby na hraně stolu a přesně to vidí, jak to funguje, co tam platí, jaký postoj udělá, jakým způsobem se to vrátí.

 

Dana:  Třeba si myslím, že Jan Křtitel to nevyřešil, že to nezpracovával.

 

Josef:  Ano, nechával to tak.

…………

 

Zaznamenáno na Slovensku, neznámo kým.

Zapsáno ze záznamu: Michaela V.

Pro web připravil: Z.J.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Dotaz k pojmu

(Martina, 27. 12. 2015 21:46)

Dobrý večer,
chtěla jsem se zeptat, jak rozumět pojmu "Šulijata" (viz citace z textu - "L.: Rozuměl jsem. Pokud je navázaný kontakt se Šulijatou (sféra), tak vlastně jsem ve stavu buddha jednoznačně, pohlcuje všechnu energii a …"). Nedošlo zde ke zkreslení slova při poslechu záznamu? Snad tam mělo zaznít slovo "šúnjata", ale to je pochopitelně jen má dedukce.
Jinak chci velice poděkovat tvůrcům těchto stránek za důstojhnou prezentaci díla KM i JS a zejména zpřístupnění rozhovorů JS se svými žáky na setkáních. Je zde totiž dobře vysvětlena základní praxe.
Nechť jsou všechny bytosti šťastny.

Martina

Re: Dotaz k pojmu

(Robert, 29. 12. 2015 18:33)

Dobrý večer,
děkuji za Váš vhled, mně také nikde neuváděný pojem "šulijata" neseděl a podle kontextu je to nepochybně zkomolená "šúnjata". Opravu textu bych rád spojil s Vaším jménem, aby bylo zřejmé, že péče o čistotu Nauky je věcí nikoli jednotlivců, ale všech členů Obce Květoslavovy a Josefovy.
S pozdravem a přáním šťastné pohody v Novém roce
Robert

 

 


Archiv

Kalendář
<< říjen / 2022 >>


Statistiky

Online: 3
Celkem: 339001
Měsíc: 4061
Den: 140