Jdi na obsah Jdi na menu
 


Proti proudu

Vážení přátelé, s potěšením vám předkládáme náš článek, který vyšel v jarním vydání mezinárodního vědeckého časopisu Spirituality Studies (https://mailchi.mp/23d98dfc15e9/spirituality-studies-8-1-spring-2022?e=65a5b65f57). Pod metodickým a laskavým vedením doc. PaedDr. Martina Dojčára, PhD. z Trnavské univerzity v Trnavě, pokusili jsme se zde o zpracování nauky Květoslava Minaříka v akademickém formátu, snažili se podchytit ji v základních principech a navázat tím na starší a nedokončenou práci Květoslavova žáka doc. MUDr. Antonína Bajera z Brna, aby tak mohla být zpřístupněna a učiněna srozumitelnější vědeckému světu.

Robert a Helena K.     

                 

 

1 Úvod


Květoslav Minařík (1908–1974) uvádí, že „znovuobjevil zavátou stezku buddhů“ (Minařík 1993/1, 64). Dle jeho přímého žáka a pokračovatele Josefa Studeného tak učinil jako reinkarnovaný tulku Marpy Překladatele(1012–1097) (Studený in: Minařík, 1992/1, 177). Pro duchovní obrodu současného člověka tak přináší a rozvíjí originální jógicko-mystický systém, vycházející z tibetské mystiky, kterou označuje za „hloubkovou pozitivní psychologii a za nauku praktickou, protože tkví v psychologii způsobu života.“ (Minařík 1995/2, 277). A ač „mystika jako ryze praktická metoda k zvládnutí hnacích sil života“ (Minařík 1993/2, 86) není vědeckou disciplínou, Minařík nepochyboval, že jakmile akademicky vzdělaní lidé objeví v jeho učení ucelený duchovní systém, může se mystika stát předmětem vědeckého studia „ku prospěchu všeho lidstva.“ (Minařík 1993/2, 38). Před několika staletími s tzv. průmyslovou revolucí vznikl na světě trend, který se doposud globálně projevuje v upřednostňování materiálních výdobytků před hodnotami duchovními. A v tomto jakémsi materialistickém pozitivismu, jehož produktem je současná konzumní společnost na vrcholu krize, se tak neustále snažíme ovlivňovat vnější prostředí za účelem svého domnělého prospěchu a bezpečí. Výsledkem toho jsou zejména: 1) intenzívní průmyslový rozvoj s devastačními dopady na životní prostředí, 2) cyklické hospodářské krize prohlubující sociální diferenciaci ve společnosti, 3) dlouhodobé celosvětové masivní zbrojení, které s neodvratnou setrvačností směřuje k dalšímu globálnímu konfliktu, a tím k naplnění Minaříkových vizí budoucnosti, v nichž byla 2. sv. válka „sice významnou, přesto však pouhou epizodou“ (Minařík 1993/2, 30) v další zhoubné eskalaci násilí člověka proti člověku. Tomu odpovídá i současná prudká akcelerace procesu destabilizace stávajícího světového systému, budící všeobecné obavy, že již brzy dojde k jeho kaskádovitému zhroucení se. A tak „cesta, po níž lidstvo kráčí k životním zkušenostem, směřuje právě na opačnou stranu, od štěstí, jež vždy může vzejít pouze z dobrého konání a nikoli z touhy po něčem, co se zdá být dobré.“ (Minařík 1991/3, 78). Pro člověka unášeného civilizačním proudem je to jistě nemilá perspektiva v jeho očekáváních a nadějích do budoucna. Jenže právě „civilizace člověka sobě tak odcizuje, že se všechno jeho myšlení spotřebovává na poznání a využívání zevních věcí.“ (Minařík 1991/2, 233). A tak ve vleku tendencí našich předků, jsme soustavně pozorností odváděni od sebe samých do vnějšího světa. Historie lidstva však dokazuje, že „tam venku“ řešení odvěkého problému šťastného či nešťastného života nalézt nelze. „Neboť nemají-li (lidé) štěstí v srdci, venku je nenajdou.“ (Minařík 1995/1, 155). Můžeme toho tak docílit pouze ve vlastních citech a duševních stavech, „protože problém šťastného nebo nešťastného života je problém pocitový“. (Minařík 1991/2, 11). Květoslav Minařík se tedy obrací na všechny, kdo už „začínají chápat význam psychických projevů jakožto činitelů, které tak mocně ovlivňují pocity lidí. Význam pociťování je v tom, že se jím vlastně utvářejí životní a mravní názory každého člověka. Tyto názory zase vytvářejí životní podmínky pro společenské soužití.“ (Minařík 1991/3, 7). K Buddhově formulaci „v činech oddáni dobrému, ve slovech oddáni dobrému, v myšlenkách oddáni dobrému“ (Neumann 1993, 60), by tedy bylo možno přidat „v pocitech oddáni dobrému“. Neboť ubližování, které je příčinou zla na světě, začíná již v našich citech, na jejichž základě se myšlenky zraňující jiné bytosti teprve tvoří. „Mystika je proto praktická nauka, jež směřuje především k rozmnožování dobra ve světě.“ (Minařík 1991/3, 15). S pochopením těchto vzájemných vztahů tím před světovou intelektuální elitou vyvstává úkol, aby ke zlepšení životních podmínek na zemi přispívala zaváděním nových „vzestupných“ tendencí v oblasti společenského života. Proto řada autorů v poslední době osvíceně hovoří o nadcházející nutnosti transformace lidského vědomí a potvrzuje nezbytnost „kolektivního se probuzení“ či „přípravy na návrat prastaré moudrosti“ (Clowová 2006, 257). Pro nejzákladnější vhled do Minaříkova jógicko-mystickému systému si přitom stačí položit jednoduchou otázku: Proč se nám zdá být v pořádku, pokud jsme vnějšími okolnostmi nebo z vnitřních příčin uváděni do disharmonických pocitů a špatných nálad, které přímo a negativně ovlivňují průběh našich životních osudů, zatímco aktivní vytváření svých dobrých pocitů a nálad ze své vlastní vůle automaticky zamítáme, pakliže nemají žádnou konkrétní vnější hmatatelnou příčinu či nevznikají tzv. spontánně v psychické přirozenosti, i když mohou vést k vysoce harmonickému prožívání a šťastným osudovým okolnostem? Zkusme tedy přijmout jako fakt, „že spokojenost nebo pocity štěstí jsou závislé na překonání bytostné mechaniky, odrážející se ve změnách duševních stavů.“ (Minařík 1992/2, 82). Nauka Květoslava Minaříka však přistupuje k člověku holisticky. Proto vzhledem k jeho prapůvodu namísto „pouhé“ transformace vědomí, či „jen“ šťastného a harmonického prožívání, bazíruje na celkové regresívní transformaci lidského bytí, a to až na buněčné či genetické úrovni DNA. Proto Minařík své učení označuje také za „cestu mystické proměny“ (Minařík 1993/2, 129), která je nastíněna v následujících krocích: kosmologický a fylogenetický kontext Minaříkovy mystiky, mystika jako reverze procesu involuce, psychosomatická východiska Minaříkovy mystiky, mystika jako cesta bytostné proměny, a konečně vnitřní předpoklady k praktickému úsilí.

 

 

2 Kosmologický a fylogenetický kontext Minaříkovy mystiky


Z hlediska „buddhovského poznání“ Květoslava Minaříka (Minařík 1993/2, 23) je kosmologickým centrem a původem veškerenstva nepochopitelné absolutno (Tao), které lze ztotožnit s Vědomím samým o sobě. Z něho se emanací postupně vyvíjejí tři na sobě nezávislá kontinua, tři těla Buddhova (Sa. Trikāya), tj. Dharmakāya (světy prázdnoty), Sambhogakāya (světy sil) a Nirmānakāya (světy tvarů), jejíž periferní částí je pak náš hmotný vesmír. Všechny existující dimenze jsou tedy jenom jistými stavy tohoto Vědomí. Na základě jeho totožnosti s vědomím lidským, jsou proto tyto dimenze bytí pro člověka v meditaci dosažitelné jako prožitkové kategorie, jež buddhismus zná jako devět ze sebe vycházejících „vnorů“ (Sa. dhyāna). Tytéž kvality, které daly vzniknout imanentnímu vesmíru, obsahuje i lidské tělo, a to včetně jisté látky, která zde existovala ještě před vznikem tohoto vesmíru, „proto člověk představuje mikrokosmos“ (Minařík 1991/1, 23). Toto „nezrozené a nestvořené“ v nás, se tak od veškerého projeveného makrokosmu kvalitativně odlišuje a je mu nadřazeno coby transcendentní, věčné, protože neprocesující bytí. Dle Minaříka jde o „říši absolutní svobody“ (Minařík 1993/3, 90), kde již nepůsobí zotročující karmické síly, a proto ustává i jinak nekončící koloběh vynucených zrození (Sa. samsāra) – „a moudrý jogín sansarický proces opakovat nechce, neboť ví, že se nikdy nemůže stát jeho vládcem, jen jeho obětí.“ (Minařík 1993/1, 168). Proto je „ztotožnění já s absolutnem“ Minaříkem označováno jako „spása“ (Minařík 1993/1, 248), jež má být ideálně dosažena jako výsledek bódhisattvické (e.g., Mahāyāna) cesty, „která se na vysokých stupních stává cestou Brahmů“ (Minařík 1991/2, 17). Dle Minaříka je celý vesmír „velice hustě a beze zbytku osídlen, nejblíže nás na Venuši“ (Minařík 1993/2, 79). V protikladu s Darwinovou vývojovou teorií pak uvádí, že lidé se na Zemi usadili v samých prvopočátcích konsolidace zemské kůry. „Tehdy však byly bytosti, které nazýváme lidmi, skutečně více duchy, než hmotnými bytostmi. Proto byly duchovně mnohem pokročilejší, než dnešní lidé.“ (Minařík 1991/1, 83). Jejich vlastním domovem před osídlením Země byla božská sféra Nirmānakāya, „svět tzv. živých Buddhů. To je tam, kde žilo původní lidstvo a kam se zase vrátí ta jeho část, která bezvýhradným vyžíváním se v reflexech neklesne do primitivních forem. To je duchovní svět bytostí nesmrtelných nebo neviditelných, jejichž životní podmínky jsou zcela jiné než podmínky žití lidí fyzických.“ (Minařík 1991/2, 236). S úpadkem mravních hodnot během miliard let prošli procesem zhutňování těl a následně mnoha fylogenetickými stádii vyúsťujícími v dnešním člověku druhu homo sapiens sapiens. „Proto je duchovní sféra pravým domovem vnitřní podstaty člověka. V ní kotví schopnost pozorovat, usuzovat, chápat, udržovat duševní rovnováhu a získat moudrost.“ (Minařík 1991/1, 37).

 

 


3 Mystika jako reverze procesu involuce


Darwinově evoluční teorii tak Minařík oponuje poznáním o involučním vývoji člověka a o své nauce proto hovoří jako o cestě proti proudu dekadence kvalit bytí. V rámci kosmické tvorby zjišťuje dva odlišné druhy bytostí, tj. šťastně utvářené „nirvanické, u nichž mají všechny energie bytí tendenci centripetální“ a nešťastné „sansarické, jejichž všechny energie bytí mají tendenci centrifugální.“ (Minařík 1997, 95). Odstředivé tendence, jevící se v postupném vyzařování se do vnějšího světa, se u člověka psychologicky vyvíjejí v devíti stupních úpadku, které pak zásadním způsobem kvalitativně ovlivňují samotnou jeho psychofyzickou strukturu i duchovní zařazení (Minařík 1991/3, 13–15):


1. Jestliže náplň vědomí tvoří toliko vjemy hmotné přírody, pokrývá se vědomí jakousi temnotou, nepoznáním.
2. V takovém případě se pozorování stává více a více závislým na smyslových postřezích, což přivodí ztrátu správných inspirací a intuice.
3. Nakonec se usídlí ve vědomí lhostejnost k vyššímu způsobu života a tím de facto i ke stavu, který se vykazuje bezstarostností a samovolně vystupujícími radostmi.
4. Potom zbude zájem pouze o hmotné věci a to člověka zatíží psychicky tak, že se stane nevrlým, sobeckým a nevlídným.
5. Nevlídná mysl se dále opřádá stále se zvyšující zarputilostí.
6. To v člověku vyvolává hlubokou nespokojenost.
7. Tato nespokojenost v něm budí zlost, která je vždy podmíněna sobectvím.
8. Tyto duševní stavy pak vzbudí sklony k ubližování.
9. Ubližování zase tvoří zlou osobní karmu a vůbec je semenem všeho zla na světě.


Cesta proti involuci tak spočívá v užití retrográdní buddhistické metody „vzdávání se“, tedy vnitřního odstupovaní od všeho, co v nás vyvolává zlost, nespokojenost, zarputilost, nevlídnou mysl, atd. Avšak pro reálné uskutečnění tohoto duchovního a mravního ozdravění, s velmi dobrými dopady na tělesné a duševní zdraví, je třeba v sobě najít jisté opory. Tyto popisovaný jógicko-mystický systém nachází výhradně v těle a pociťování člověka, v jejichž disfunkci jsou skryty vlastní příčiny dekadence bytí.

 

 


4 Psychosomatická východiska Minaříkovy mystiky


Podle Květoslava Minaříka je lidské tělo formou zhuštěné či vykrystalizované karmy. Je tak zdrojem nesčetných fenoménů a kouzelných sil, jelikož „v bytí člověka jsou pouze jevy fyzikální, i když se tvrdí, že i biologické.“ (Minařík 1991/2, 125). Díky podobnosti kvalit, tj. lidského vědomí a éterického principu vesmírného prostoru, „je tedy člověk oživován nejen hrubou potravou, nýbrž i esencemi prostoru. Ale člověk myslí. Myslí tolik, že plýtvá absorbovanou esenciální kosmickou silou a tak je odkázán pouze na potravu. Proto je problém zdraví dosavadními prostředky neřešitelný. Nechť jakkoli nutíte orgány do správné funkce léky, přece se kromě okamžitého chemického povzbuzování nepodaří je donutit k uspokojivému procesu asimilace esenciálních sil“ (Minařík 1991/2, 176). Proto, „když člověk začal žít bezvýhradně pro vnímání zevního světa a pro požitky, vznikající sbíráním dojmů z něho“ (Minařík 1991/2, 234), došlo u něj k obrácení toku sil, k „dekoncentraci“ či „duševní roztříštěnosti“, kterou Minařík označuje za pravou příčinu nevědomosti a neštěstí v životě. Toto „neovládání se v myšlení, pociťování a v náladách“ (Minařík 1991/1, 30) a v důsledku toho „velmi pokročilý stav duševní vyčerpanosti u všech lidí“ (Minařík 1991/2, 177), vyplývá podle jeho zjištění především ze dvou faktorů: 1) z esenciální podstaty duševních sil, 2) z difúzní podstaty činné mysli.


1) Jemné esenciální energie, jež nazýváme duševní síly, jsou vyčerpatelným zdrojem lidské kreativity, pokud nejsou v těle vázány a doplňovány. „Člověk, který je svým vědomím neustále mimo tělo, vyzařuje tuto životodárnou substanci vně svého těla, ačkoliv je tato substance vlastně kvintesencí, která je pro lidské zdraví posledním a nejvíce rozhodujícím činitelem v oblasti psychických funkcí“ (Minařík 1991/2, 175). „Z toho důvodu se zvyšuje nervozita a stále roste počet psychóz“. (Minařík 1991/1, 117). Tak dochází ke skokovému duševnímu úpadku jednotlivců i celých civilizací. „Svět nutí člověka k soustředění, z čehož se vyvíjí duševní napětí. Duševní napětí je tlak na psychická centra, která se tím otevírají a uvolňují nejjemnější substanci. Tato emanace musí být stočena ve směru centripetálním – pak člověka oživuje a povznáší jako nějaký hormon duchovního původu. Jinak se projeví vyzáření této substance jako duševní vyčerpanost, jejíž stupně mohou určovat psychiatři.“ (Minařík 1991/1, 117).
2) Činná lidská mysl má charakter difúzně se rozplývajícího jevu. Při jejím nadměrném vyzařování přemírou myšlení pak „organismus chřadne pro nedostatek oživujících sil“ (Minařík 1991/2, 177). „Prognosticky je tedy každý člověk, který se nestará o rozvoj uvědomělého myšlení, vystaven mentální degeneraci (Minařík, 1991/2, 195).

 

 


5 Mystika jako cesta bytostné proměny


Proces zvyšující se vzdělanosti světové populace tedy vede člověka k tomu, aby intelektuálním napětím činil velký tlak na centra esenciálních energií. „Ani v nejmenším mu však neposkytuje poučení, jak s těmito uvolněnými energiemi nakládat.“ (Minařík 1991/1, 117). „Proto se uvědomění lidí tzv. emancipovaných více a více stahuje k jeho ústředí, k hlavě, čímž je jejich žití nejen prostorově značně omezeno, ale i zle subjektivizováno.“ (Minařík 1991/2, 233). Nepoučený člověk tak uvolněné duševní síly zaměřuje vně sebe a ty pak s sebou strhávají i jeho vědomí. Tím se vzdaluje vnímání svého těla a stává se tak tvorem více mentálním než vitálním, a tím i nevědomým, neboť „kosmické informace dostáváme především přes pocity v našich tělech“ (Clowová 2006, 251). „Je tudíž zcela mylné, když se běžní lidé domnívají, že čím dokonaleji hltají svět smysly, tím šťastněji žijí. Neboť neuvědomování si vlastního těla vyvolává pocit ochuzování, které se nedá odstranit žádným kvantem vjemů zevního světa.
Jde tedy u běžných lidí o všeobecný úpadek, který je nutno zastavit.“ (Minařík 1991/2, 234–5). Proto Minařík dává světu k dispozici jedinečný systém, který jako „nauka nejmoudřejších jogínů čelí tendenci omezování a zužování vědomí“ (Minařík 1991/2, 233), a to zejména dvěma způsoby: 1) připomínáním si těla, 2) pozorováním svých pocitů.


1) Prostým, ale systematickým připomínáním si těla je možno se „vrátit k přirozenému stavu lidství, s nímž právě souvisí trvalé zpřítomnění těla ve vědomí“ (Minařík 1991/2, 235). V 1. fázi spočívá blahodárnost tohoto cvičení ve schopnosti těla stabilizovat těkavou mysl. Klíčovou roli v tomto hraje určitý „distanční efekt“. Vezmeme-li totiž své vědomí jako subjekt sídlící v hlavě jakožto centru uvědomování, pak nohy, tedy hlavě nejvzdálenější část, velmi dobře představují objekt. „Jsou-li objektem soustřeďující se mysli a tím i vědomí nohy, pak je rozdíl mezi subjektem a objektem tak velký, že oba dva činitelé dobře představují krajně rozdílné kvality celého kosmického kontinua. Tímto stavem věcí se vědomí a mysl udrží v nepohnutosti“ (Minařík, 1991/2, 45 ). Ve 2. fázi tohoto cvičení pak dochází k vlastní transformaci těla „následkem podvojného pojetí vědomí a těla. Mysl obdrží charakter korpuskulárního faktoru, jakmile vědomí nebo uvědomění dá tělu charakter hmotného útvaru a sobě charakter potenciálního elektromagnetického napětí. V tom případě se tělo stává činitelem pasívním, který může pohlcovat aktivní náboje usměrněného vědomého myšlení, čili zůstává vystaveno silám rušícím jeho strukturální uspořádání.“ (Minařík 1992/2, 44).                                   

2) Pozorováním sebe na úrovni cítění. Mentálně velmi rozvinutý a od vlastního bytí stále více abstrahovaný moderní člověk, je fakticky stále bytostí pocitovou. To je dokázáno tím, „že i největší racionalista jedná pouze ve shodě s pocity, které se ho zmocňují“ (Minařík 1991/3, 21). Proto intelektuální či mentální snahy člověka na jeho faktickém prožívání máloco dokáží změnit. „V běžném pojetí jsou pocity zajisté pouze funkcí organismu, fenoménem hmatu, ale to je pouze jedna fáze kvantitativního projevu této formy životní energie. Kvalita pocitů, zakládající se na kvantu energie, se může měnit, jakmile člověk duševní silou (vůlí) vytváří napětí proti tělu pomocí usměrňované pozornosti. Dlouhovlnná vibrace, značící pociťování, se v tomto případě proměňuje ve vibraci a napětí měnící strukturu bytí.“ (Minařík 1992/2, 31). Pouze tedy „koncentrace na tělo (jeho povrch) způsobuje, že směr jeho vyzařování se obrací dovnitř, místo jak tomu je obvykle, totiž ven“ (Minařík 1994, 116). Cesta bytostné proměny tak pojímá lidské tělo jako materiál, jenž má být kvalitativně proměněn a toto „spojování, resp. slučování kvalit, symbolizovaných tělem, pudy, živočišnými sklony a světskými náklonnostmi na straně jedné a nadšením, radostností, důvěrou v Boha a ve Světlo a čiré vědomí na straně druhé, je vždy nutné pokládat za nejdůležitější mystické cvičení nebo spíše úsilí.“ (Minařík 1991/3, 105). Počátek bytostného úpadku začíná u člověka ztrátou samovolně vystupujících radostí, jejichž doznívání můžeme spatřovat v malých dětech. Je tedy zapotřebí, při současném solidním uvědomování si těla, a to zejména jeho distálních částí (nohou), s použitím vůle v sobě stále vyvolávat zejména onu bezpříčinnou radostivost. "Ale radostivost není jen stav pocitový. Je to tingující činitel, jenž se chopí lidského bytí jako předmětu, jejž přetvoří. A o to přetvoření bytosti vlastně jde. Neboť ať existují jakékoli filozofie o řešení životních, duševních a filozofických problémů, zůstává neměnitelným faktem, že mysl a vědomí je vždy naplněno jenom tím, čím je naplňují kvality těla. Vzhledem k tomu pak bezpříčinná radostivost, jíž vůle naplnila tělo, začne působit zpětně“ (Minařík, 1991/2, 33).  A teprve „správně použitá bezpříčinná radostivost vede k poznání, z něhož teprve vyrůstá filozofie známá jako duchovní. Když tato filozofie nevytryskne z této radostivosti, je to vždy jen řada spekulací, jež jejího nositele přivedou k duchovnímu a často všeobecnému ztroskotání" (Minařík, 1991/2, 34). „Ale kvalita pocitových a duševních stavů se nemění snadno. Pokud je člověk pokažen pesimismem, nevlídnou myslí a špatnými náladami, pocit štěstí se nechce dostavit. Musí tedy jít proti své bytosti a přes nepříznivé okolnosti rozvíjet míruplnou mysl, šťastnou náladu, důvěřivost a optimismus.“ (Minařík 1992, 58).   

 

 

6 Vnitřní předpoklady k praktickému úsilí


Podle Minaříka náhody neexistují, a proto ani setkání s osvobozujícím učením „nemůžeme jednoduše přijmout jako nějakou běžnou nahodilost v životě“ (Minařík 1993/1, 204), ale je nutno považovat to za hnutí lidského ducha (Sa. Ātman), který zatoužil po osvobození ze strastného kolotání životy, jež plyne z „neovladatelného reinkarnačního procesu“ (Minařík 1993/1, 143). Květoslav Minařík svou nauku přizpůsobil potřebám současného intelektuálně rozvinutého člověka. Proto autor klade požadavek nejprve dokonale jeho systém pochopit a pak teprve přistoupit k praxi. V ohlédnutí se za několika generacemi jeho žáků lze však konstatovat, že úspěch zde nepřináší samotný vysoký intelekt aspirantů ani jejich „extravagantní duševní založení, idealismus a extatičnost“ (Minařík, 1991/2, 37 ), jinak by tato nauka byla bezesporu doménou profesorů, doktorů, či inženýrů. Naopak „příliš mnoho úvah vystavuje člověka nebezpečí, že nebude uskutečňovat to, co nauka nabízí, nýbrž pouze o teorii nauky přemýšlet. Takovým přemýšlením se však člověk nepřiblíží k poznání ani o krok.“ (Minařík 1993/3, 67–68). Pro praktické vyzkoušení popisovaného jógicko-mystického systému si tak každý zpočátku bude muset vypomoci trochou víry. Slovo „muset“ je však pro Evropany nestravitelné neboť „jsme vychováni k tomu, abychom nekázeň považovali za projev osobní svobody, za projev dobře vyvinuté individuality. S ohledem na to nemůžeme s úspěchem dělat jinou jógu, než jógu přizpůsobenou evropské mentalitě. Nemůže být založena na "musíš" a "nesmíš", nýbrž jen na vlastní odpovědnosti na cestě k duševnímu ozdravění" (Minařík, 1991/2, 23). Paradoxně se tak začíná tím nejtěžším a pro bytostný odpor člověka často i nejméně chápaným, tedy učinit se ze své vůle radostným a šťastným optimistou, i když k tomu nejsou žádné objektivní důvody. K tomu je „ jako první krok k jógickému školení předepsána „jama“, značící kázeň citu, jejíž pomocí se doslova „vyrábí štěstí“ (Minařík, 1991/2, 11). "Tomu, kdo trvale usiluje o dobré duševní a mentální stavy, přinese žádoucí výsledek, to jest štěstí, jenom čas. A když se to stane, dosáhne člověk úspěchu v nejdůležitější části jógické kázně, v jamě" (Minařík, 1991/2, 12). Avšak „kdo tuto radostivost, především bezpříčinnou neuplatňuje, protože se domnívá, že není tím pravým účinným prostředkem v řádu duševních věcí, nebude mít úspěch v povznášení se do světa transcendentního, byť se uchýlí k jakémukoliv filozofickému systému duchovní výchovy" (Minařík, 1991/2, 34).

 

 

7 Závěr


Úsilím o zachovávání dobra v myšlení, pociťování atd., se v životě jednotlivců i společnosti vytvářejí tendence, „které se formou vibrací jednou musí uplatnit jako hnací síly k dobru, resp. ke štěstí“. (Minařík 1991/3, 32). Když tedy „velký počet lidí začne jednat podle mravních směrnic praktické mystiky, objeví se na světě v poměrně brzké době podmínky dobrého soužití tak zřetelně, že budou tlumit vliv sil, bránících šťastnému a míruplnému životu na zemi. To proto, že žádná mobilní energie nemůže zůstat bez účinku.“ (Minařík 1991/3, 32). A tak, i když je náš svět bohatý na množství dobrých filozofických a náboženských směrů či idejí, „teprve tendence životní síly, která je v bytí člověka rozhodujícím faktorem, ukazují na to, zda ta která ideální nauka byla realizovaná, nebo je to jen abstrakce, která ovlivňuje myšlení a nikoliv život.“ (Minařík 1992/2, 58). Proto také naše planeta stojí na pokraji jaderné zkázy. Přitom, podle Minaříka, by se aplikací jeho jógicko-mystického systému daly z lidského rodu vymýtit všechny sebedestruktivní tendence a bylo by možné se tak vyhnout se „ponurému Buddhovu proroctví“ (Minařík 1991/3, 27) o zkáze a útrapách palingenese lidstva kalijugy. Květoslav Minařík se proto nesnaží vyvolávat novou náboženskou vlnu zachvacující svět, ale zaměřuje se na praktické uchopení životní síly jednotlivců, která se:

1) „dostává do moci vůle pouze za předpokladu, že tendence pozorování postupuje od povrchu těla, resp. od tvaru jakožto trojrozměrného jevu.“ (Minařík 1992/2, 54).
2) Dále „pod tlakem jeho soustřeďující se mysli se začne uvolňovat energie obsažená v mase nohou. Když se tato energie uvolní, nevyzáří se difúzně, všemi směry, nýbrž začne stoupat vzhůru. Z hlediska jógy je tento postup hathajógový“ (Minařík, 1991/2, 46).
3) Až „do třetího buddhistického vnoru proudí „životnost“ ve formě vibrující energie tělem dolů, k nohám a odtud ven, do země. Třetí buddhistický vnor umožňuje držet permanentně vlastní tělo jogína ve vědomí, což tento proud obrací vzhůru k hlavě. Když se tedy tento směr životní síly působením nepřerušeného uvědomování si těla, počínaje jeho distálními částmi, obrátí vzhůru, přestává zemská gravitace vykonávat absolutní funkci. Až uvědomování zasáhne i hrubší fyziologické principy, bude (jogín) moci ovládat i buněčnou strukturu svého těla. Tím se začne měnit tendence elektromagnetického náboje buněk hmotného těla, a to je počátek ovládnutí bytosti ve hmotné sféře.“ (Minařík 1993/1, 147–148).
4) Chopí-li se jogín „substrátu buněk, jenž je kvintesenciálním faktorem hmoty, vytváří tzv. vnitřní nebo duchovní tělo, které může absolutně zastoupit hmotné tělo, získané zrozením z matky.“ (Minařík 1991/2, 239 - 240).
5) Znovuvytvořením tohoto původního nezničitelného kosmického těla je proces transformace a přenosu vědomí úspěšně dokončen.

 

 

Bibliografie


Minařík, Květoslav. 1990. Přímá Stezka. Praha: Canopus.
Minařík, Květoslav. 1991/1. Cesta k dokonalosti. Praha: Canopus.
Minařík, Květoslav. 1991/2. Jóga v životě současného člověka. Praha: Canopus.
Minařík, Květoslav. 1991/3. Světlo géniů. Praha: Canopus.
Minařík, Květoslav. 1992/1. Kečara. Praha: Canopus.
Minařík, Květoslav. 1992/2. Spása. Praha: Canopus.
Minařík, Květoslav. 1992/3. Vnitřní smysl Nového zákona. Praha: Canopus
Minařík, Květoslav. 1993/1. Drahokamy 1. Praha: Canopus.
Minařík, Květoslav. 1993/2. Drahokamy 2. Praha: Canopus.
Minařík, Květoslav. 1993/3. Pronikavý vhled. Praha: Canopus.
Minařík, Květoslav. 1994. Pataňdžaliho jógasútra. Praha: Canopus.
Minařík, Květoslav. 1995/1. Lac‘ovo Tao-te-t‘ing. Praha: Canopus.
Minařík, Květoslav. 1995/2. Malý slovník mystický. Praha: Canopus.
Minařík, Květoslav. 1997. Tajné zasvěcení. Praha: Canopus.
Minařík, Květoslav. 2013. Yoga and Buddhism in the Life of a Contemporary Person. Praha: Canopus.
Clowová, Barbara H. 2006. Katastrofobie. Praha. BB/art.
Neumann, K.E. 1993. Dvacet jedna řečí askety Gótama zvaného Buddha. Praha: FELT TECHNIKA s.r.o.

 

 


O autorech


Manželé Robert a Helena Kalužovi se věnují mystické praxi od roku 1998 pod vedením přímého žáka a nástupce Květoslava Minaříka, gurua Josefa Studeného. Angažují se též při interpretaci a popularizaci Minaříkovy mystické nauky.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Koniec alebo prerod civilizácie

(Miroslav , 2. 10. 2022 1:50)

Dobrý den
Takže na zmenu je už pozde? Prekročil sa ten pomyselný prah kedy už niet možnosť nápravy nenásilnou cestou? Skončí to jadrovou apokalypsou?

Re: Koniec alebo prerod civilizácie

(Robert, 2. 10. 2022 17:47)

Dobrý večer, Miroslave.

Ohlédneme-li se zpět do historie, pak všechny známé civilizace, i ty, o jejichž existenci nemáme ani tušení, jak říkával guru Josef, tady již nejsou. Mistr Květoslav zde hovoří o odvěké tendenci těch zlých, kteří se s úpadkem mravních kvalit té které společnosti dostávají do jejich čela, přivést je k destrukci a zániku. A úkolem těch dobrých je snažit se jim v tom zabránit...
V České mahajáně Mistr Květoslav podotýká, že je hrou temných sil, že se proroctví nesplňují, aby se prorokům jednoduše nevěřilo. A protože Květoslavovy i Josefovy vize na téma apokalypsy jsou známé, je tedy určitá pravděpodobnost, že se nesplní.
Ale i kdyby, pak krátkou jadernou válkou a následným ukončením precese zemské osy, jak již předvídali staří Egypťané, lidské dějiny neskončí, a než člověka na Zemi definitivně vystřídá jiný živočišný druh, uplynou ještě mnohé věky. Bible praví a Mistr Květoslav potvrzuje, že zlo pohltí zlo, a to bude trumf Satanův, že zničí sám sebe. Někdy je tedy třeba dát věcem volný průběh, pročež vyšší bytosti ve světě lidí nedělají ani moudré ani nemoudré zásahy, praví Mistr.
A tak, když člověk, snažící se rozvinout mystický vhled na dění vůkol sebe, konečně pochopí jisté zákonitosti a nevyhnutelnosti jevů, rozvine se v něm radostný klid a nadčasová bezstarostnost, v němž, uzavřen v sobě vůči světu, s láskou ke všem bytostem může jim jen přát, aby byly šťastny - tím pro ně, a také i pro sebe, jsa nedílnou součástí celku, udělá maximum a bude připraven přijmout nevyhnutelné a neustálé změny, které jsou přece samou podstatou sansarického života.
S pozdravem Robert

Re: Koniec alebo prerod civilizácie

(Libor, 15. 11. 2022 23:43)

...Jak pravil jeden mnich ve filmu "Sansára": "Je zvláštní, že lidi nejvíc zajímá konec" :-)

Re: Re: Koniec alebo prerod civilizácie

(Michal, 16. 11. 2022 7:54)

Protože konec je nový začátek

Dvě otázky

(Marcel, 4. 10. 2022 21:34)

Pokud je původem veškerenstva nepochopitelné Tao, značí to, že je třeba nejdříve přijmout jako fakt (dogma) existenci něčeho, co je nezrozené, nepočaté, atd., aby se dalo vysvětlit to další ?
A je tedy tento kolotoč neustálého upadání a návratu, kolotoč proměny vědomí od jasu k temnotě a zpět k jasu, samoúčelným neustále se opakujícím procesem ? Nebo má nějaký hlubší smysl, který ani ten, co dosáhne, nezjistí?

Re: Dvě otázky

(Robert, 5. 10. 2022 6:00)

Dobré jitro, Marceli.

Ač se pojem doktrína někdy vysvětluje jako soustava dogmat, v buddhismu jsou tyto hlavní teze opřené o autoritu dokazatelnými, protože metodickými postupy opakovatelnými zkušenostmi.
Mistr Květoslav se odkazuje na tato slova Buddhy Gautamy, že "kdyby nebylo toto Nezrozené a Nestvořené, nebylo by pro co usilovat a kam jít, nebylo by osvobození" (volně citováno) a podotýká, že všechny buddhistické vnory jsou prožitkovými stavy, a ti, kteří jimi prochází, získávají stejné poznatky nezávisle na sobě.
Proto i proces vstřebávání se do tohoto Absolutna je opakovatelným zážitkem a tento sestup do centra vlastní bytosti usilujícího, v němž je toto Tao coby podstata všeho obsaženo, je provázen vždy stejnými ukazateli, praví Mistr - tedy čím blíže onomu centru, tím větší blaženosti se člověka zmocňují a tím víc se opřed ním otevírá i bezmezné poznání.
Ostatně, je to logické a dospívá k tomu i moderní astrofyzika, tedy odkud se berou různé systémy - jedině z nadsystému, který je jim nadřazený, a to až k onomu pro člověka nepochopitelnému, jelikož nám chybí příslušný objem a obsah vědomí, praví Mistr.
Zda-li to má či nemá nějaký smysl? Mistr Květoslav hovoří o "bezcílné duchovní jsoucnosti", je to tedy jenom "líla", božská hra. Vše existující i pomyslné vychází z prapohybu, píše Květoslav, který určuje i samotný charakter našich činů.
Proč se ono Absolutno kdysi v hlubinách eonů věků zavlnilo, tedy z jakého důvodu, a emanací neboť není přímým původcem tvorby, praví Mistr, se z něj vyzářila ona tři kontinua, to je poznáním nevyšším a proto snad i pointou celé této božské hry. Na to nikde odpověď nedostanete, na toto nejvyšší mystérium si každý jednou bude muset přijít sám - tedy až dosáhne stavu buddhy...
S pozdravem Robert

 

 


Archiv

Kalendář
<< prosinec / 2022 >>


Statistiky

Online: 3
Celkem: 346902
Měsíc: 4054
Den: 197