"Přílohy k výtahu z korespondencemezi paní PhDr. Z. Š. a rodinou Pavlovýchv letech 1974–2012"

Curriculum vitae

Když jsem v roce 1922 vyšel ze školy, dovedl jsem číst dobře ze školní čítanky, ale noviny jsem číst nedokázal. Hlavně snad proto, že to nebyla čítanková četba.

Ještě téhož léta jsem utekl z domova pro domácí poměry.

Živil jsem se jako pomocný dělník na stavbě, z počátku v H. K. a později v J. n. N.

Když začínala zima, práce na stavbách přestávaly, a proto jsem se vrátil do blízkosti domova. Nastěhoval jsem se ke svému bratrovi. Tomu jsem doma překážel. Snad proto a snad z ohledu na moji existenční budoucnost mě začal nutit, abych se šel učit nějakému řemeslu. A hned mi dal na vybranou pekařinu nebo řezničinu.

Řezníkem jsem se stát nechtěl, a proto jsem se jím nestal. Když jsem se učil dva roky, vzepřel jsem se týrání svým učebním mistrem, a tak jsem se doučil jinde.

V té době jsem se už nacházel ve vrcholící vnitřní krizi. Chtěl jsem ji řešit tím, že budu chodit do putyk, mezi prostitutky a že tak tuto krizi utopím v kalu světské spodiny.

Měl jsem však tehdy jediného přítele, staršího o šest let. Snad o mé krizi věděl. A tak jednou za mnou přišel a řekl mi: „Ty jsi taková hloubavá povaha. Nezajímalo by tě tohle?“ S těmi slovy mi podal knihu od Yogiho Ramačaraky: Indických yogiů věda o dechu. Když jsem ji pak četl, svitlo mi: to jsem vždy hledal! Jenže podněcující návody k dalšímu postupu jsem v ní nenašel, i když jsem mnohá cvičení v ní uvedená prováděl.

Jednou, když jsem bez cíle bloumal ulicemi města, uviděl jsem ve výkladě knihkupectví knihu od O Hašnu Hary: Praktický joga. Co je jóga jsem už věděl a kromě toho stála 5,– Kč, což bylo pro mne únosným vydáním, a tak jsem si ji koupil.

Když jsem tuto knihu přečetl, poznal jsem zase, že jsem našel to, co jsem vždycky hledal. Rozhodoval jsem se tedy, zda nauku, již tato kniha obsahovala, mám přijmout nebo nikoli. Bylo mi totiž jasné, že nežiju v takových podmínkách, jež jsou této nauce příznivé. Jenže východisko v životě jsem stejně žádné neviděl, a proto jsem se klonil k tomu, že tuto nauku přijmu, ať už to dopadne jakkoli.

Asi čtrnáct dní jsem sledoval, jak se chová má bytost právě ve vztahu k požadavkům, kladeným touto naukovou knihou. Během té doby jsem dospěl k názoru, že bych ty podmínky s jistými výhradami splnit mohl, a proto jsem se definitivně rozhodl.

Druhého dne po tomto rozhodnutí jsem začal žít podle jejích předpisů.

Jako jedinou výhradu jsem stanovil, že budu plnit všechny příkazy, jež na své „čély“ kladla, ale když se neukáže žádný výsledek jako ovoce předepsané kázně, vrátím se k putykám a prostitutkám.

Brzy jsem se přesvědčil a také mi to bylo jasné, že setrvačnost starého způsobu života bude narušovat dokonalé dodržování všech příkazů, ale protože jsem byl na to pozorný, nezdálo se mi, že v novém způsobu života padám nazpět. Naopak. Nové prožitkové kategorie se zmocňovaly mého nitra a já jsem pouze pozoroval, jak se vše vyvíjí a co to všechno se mnou dělá. Smysl pro tyto prožitky jasně pouze příznakové si mě nepodmanil, a tak jsem pouze usiloval a pozoroval. Naději ve mně budila skutečnost, že se tyto prožitky stále zlepšovaly, což jsem akceptoval s uspokojením, aniž jsem z toho vyvozoval jakékoli závěry.

To zřejmě byla podmínka, aby takto se přetvářející bytost vydala ze sebe plod v podobě mé první mystické realizace. Trvalo to jeden a půl roku.

Již v jejím prvním okamžiku jsem náhle pochopil, že jsem dosáhl toho, po čem touží všichni lidé bez rozdílu, čeho však chce dosáhnout každý jiným, svým osobitým způsobem. Ale to už mi bylo zřejmé, že žádný z obvyklých způsobů snažení k tomu nevede, protože je vždy založen na osobních sklonech, jimiž se bludné zaměření a úsilí pouze posilují.

Na základě toho jsem uvažoval, že bych se měl uzpůsobit k tomu sdělit své zkušenosti v podobě nauky druhým. Realizační proces však trval s neztenčenou silou dále téměř po dobu dvou let. Těžká a odpovědná práce pekařského tovaryše mi však neumožnila, abych skončil se stavem, který mi dovoloval stále pouze číst dobře školní čítanku, ale špatně noviny. Ale realizační proces se konečně začal mírnit; nebyl už tak prudký, a proto jsem měl čas sledovat, jak to nyní se mnou je.

Dospěl jsem k přesvědčení, že v mé bytosti je stále ještě nějaký nepokoj, jiný, než když jsem na svou novou cestu vstoupil, ale přece jen to byl nepokoj, jenž nesvědčil o ukončení celého procesu mystického růstu.

V květnu 1928 jsem konečně dospěl k rozhodnutí, že se tento můj stav musí skončit.

Poměry byly příčinou, že jsem tehdy stál u studně a díval se na oblohu, jež byla jako vždy prostou klenbou nebes nad krajinou. Ale v tu dobu jsem už začal hřímat své zaklínání nikoho menšího než tisícinásobného Brahmy. Pod mocí tohoto zaklínání prostá nebeská klenba začala měnit svůj obvyklý vzhled. Stávala se zřetelněji a zřetelněji obličejem tisícinásobného Brahmy. A pak náhle něco ve mně začalo varovat. Uposlechl jsem tohoto varování a změnil zaklínání. Zaklínal jsem s úmyslem, aby ta podoba zmizela a místo ní se nade mnou znovu rozklenula nic neříkající, obyčejná obloha.

Pak už nebylo nic. Přece však: za několik dní potom jsem dosáhl jistoty: už nikdy nebudu nic hledat. Ani ve světě, ani v pralesích života, ani v lidech, ani ve společnosti; vůbec v ničem a nic.

Potom – divte se všichni mystikové – šel můj život dál. Nauka, již jsem konečně objevil a jež se dala dobře nazvat „znovuobjevenou zavátou stezkou buddhů“, se mi i po teoretické stránce zcela ujasnila. Proto jsem se začal snažit najít někoho, komu bych ji mohl sdělit, někoho, kdo by byl schopný přijmout ji v podobě mystického zasvěcení. Ale jako Buddha jsem si mohl postěžovat: „Ať tuto nauku vykládám kuse nebo zevrubně, stručně nebo obšírně, je vše marné.“ Lidé jsou tak zaujatí vštípeným jim přesvědčením o životě a počínání, že nikdo opravdu nehledá, aby okovy nevědomosti zlomil. Proto jsem si vynutil velmi vážný rozhovor s tisícinásobným Brahmou. Řekl mi, jaké mám v této věci možnosti. Po nějakou dobu jsem se pak rozhodoval, a když mé dva pokusy s nadějnými muži v tomto směru selhaly, obrátil jsem pozornost do ženského světa.

Na tisícinásobného Brahmu jsem se už neobracel, protože se podle mého soudu v tom vyznat nemohl. To však jen mimochodem.

Téměř žádná z dívek u mne nemohla uspět. Bylo mi jasné, že přes můj ideální pohled na ně „mají v hlavě jenom hlínu“. Dokážou se snad dobře točit kolem kamen, vychovávat děti a snad i někdy hospodařit, ale moje realizace a mystika jim jsou tak vzdálené, že dorozumění není možné.

Pak však přece jen se objevila jedna. V srdci měla světlo náboženských sklonů i oheň, jako je boží, a – pod paží Bibli svatou. To jediné bylo přijatelné.

Jejím příchodem do mého života má stále více neprodyšná izolace přestávala, jak mi to tisícinásobný Brahma předpověděl. – Jenže nic nemělo být lehké. Má průvodkyně životem a světem vedle mne dvakrát zešílela. Kdo však by nezešílel, když žije vedle mne a lne ke mně?

Pro obyčejné lidské oko jsem nevedl ideálně svatý život, nýbrž pouze život všední. Ale můj mystický život šel přesto dál, i když už ke všemu jsem měl i syna. Přiznám se: měl jsem syna. Teď podle mne pouze někde žije. Ne však jako můj syn, syn svého otce. Má totiž manželku, která nikdy nechtěla vzít v úvahu, že on má také rodiče. Na to jsem mu v jednom dopise doporučil, aby ji k tomuto zjištění přivedl tím, že ji zbije až do bezvědomí. To on neudělal. Proto nemá otce a já nemám syna. Z toho mi vzešel pocit, v jakém má žít Dokonalý.

Teď už dožívám a žiju pouze nauku. Mohu si jen klást otázku: žijí ji také ti, kdo jdou za mnou? Asi se jim nedaří přečíst si knihu nějakého O Hašnu Hary a pak jednoduše její návody v životě uplatnit bez úvah kolem jejího filozofického obsahu. Mají však pravdu: nejen O Hašnuova kniha o józe je tak suchá, že neposkytuje potravu pro myšlení a filozofování, sebeohlupování vymyšlenými pocity nebo pro vybudování falešného přesvědčení, že je člověk posvěcen nějakým zasvěcením. Snad i to se jednou spraví! Ale to už já zde nebudu. – Jak to vím? Věru nesnadno dokáže člověk opustit dosavadní způsob života, kdy mu sklony diktují každé počínání i názory i přesvědčení, a začne žít život Dokonalých, kteří jdou a jen se dívají. To nesnadno, zdá se, vyžaduje čas, který člověk za celý svůj život sotva získá, když večer nejde spát jako nedokonalý a ráno nevstane jako Dokonalý. Ale to už není má věc. Je tu možno připomenout, že neexistuje vývoj, nýbrž pouze vůlí vynucená změna. A pozor na toto: naukovou knihou není pouze ta O Hašnu Harova. Ale to nechť si každý rozřeší sám.

Řekl jsem už však, že žiju v pocitech Dokonalého. Proto jsem si jist, že končím v poznání Buddhově. V Kristově nikoli, čehož důkazem je to, že i když jsem tak mnoho a intenzivně pracoval v říši příčin, přece se nikomu nepodařilo přivést mne na šibenici. Proto mé poznání není kristovské, nýbrž buddhovské. A provaz šibenice se nad mým krkem chtivě houpal.

Zůstane však po mně mé poznání a tento můj bytostný stav jako dědictví jiných? – Asi nikomu není lehké uskutečnit toho O Hašnu Haru. Ale pozor! Nedá se říci, že jenom jeho nauka je správná. Alespoň jako učebnice mystické filozofie. Ale když se něco v životě má uskutečnit, něco, co člověka dovede až k poznání Buddhy, musí se podle předpisů spásné nauky žít. Rozhodně nestačí se její pomocí pouze filozoficky vzdělávat. V takovém případě se totiž žít reálný život přestává a zbude filozofování. To není k ničemu, s výjimkou vyhledávání hádek o správných a nesprávných mystických naukách a snahách.

Je nezbytné necvičit se v chápání teorie nauky, nýbrž v jejím uskutečňování v přirozeném, tj. citovém životě.

KOMENTÁŘ K ŽIVOTOPISU

Pokud se týče mé chudoby v dětství, nechci tvrdit, že jsem byl v podmínkách zcela neobvyklých. Je a bylo na světě více lidí stejně postižených bídou, jako jsem byl já. Ale rozdíl je v reakci na tento sociální problém.

Většina lidí, žijících ve zvláště těžkých životních podmínkách, podléhá jejich tlaku. A to se pak projevuje v jejich duševním stavu. Jejich zájmy bývají redukovány do té míry, že reagují pouze na několik impulsů, týkajících se pudu sebezáchovy. Tím se jejich duševní obzor zužuje tak, jak to vidíme u elementárních typů lidských a zvířecích. Z toho hlediska se zdá, že „nezáslužná karma“ takové lidi zahubila, i když se z objektivního smyslového hlediska jeví jako dosud živé bytosti.

Já jsem šel poněkud jinou cestou. Odolal jsem tlakům bídy dík šlechtickému duchu. Ale setkají‑li se tito dva činitelé na jednom poli, pociťuje člověk v první fázi neutěšenou situaci velmi špatně. Proto záleží pouze na „vnitřních zásluhách“, vyústí‑li tyto tlaky v boji o vítězství na duchovním poli nebo v duševní a duchovní degeneraci. Ale v každém případě je nezáslužnou karmou člověk ohrožen na duchu a tuto skutečnost dnes pociťuji jako nejstrašnější hrozbu, jíž je nutno čelit mravně bezúhonným jednáním.

Z všeobecného hlediska se ovšem každý člověk provinil proti záslužné karmě, neboť opravdové zásluhy se vždy obrážejí v pocitech štěstí a v rozvoji vyšších duševních schopností. Vzhledem k tomu by měl hledat karmické ozdravění v náboženských mravoukách a jejich pomocí se vydat na cesty dobré odplaty dříve, než k tomu bude donucen okolnostmi, přírodou nebo Bohem. Tyto okolnosti jsou ovšem vytvářeny jinými lidmi; skryté zásluhy je obracejí ve prospěch toho, kdo jde cestou mravního ozdravění dobrovolně. Ale situace tu nikdy není docela jednoduchá. Moudrost Orientu proto vytvořila školy mudrců, kteří vedeni moudrostí a životními zkušenostmi dovedli nahradit nepřízeň osudu svými vlastními zásahy a tím obrátit každou osudovou nepřízeň žáků moudrosti v jejich vlastní prospěch.

Nedbá‑li však člověk zkušeností mudrců, překročí kritickou mez na cestách vytváření zlovolné karmy a pak již jenom sjede po skluzavce nezásluh do okolností velmi neblahých. A nejsou‑li mu tyto neblahé okolnosti připomínkou a varováním, ocitne se ve výchovných rukách přírody, která bez soucitu přetavuje každý nedostatek. A když ani zde člověk nepovolí a setrvává u světských zřetelů, může se dočkat toho, že se jeho výchovy ujme sám Bůh…

Byl jsem tak šťasten nebo snad jsem měl tak spletitou karmu, že jsem byl vychováván lidmi, přírodou i Bohem. Když jsem v minulých životech, neznaje míry, překročil kritickou mez prodlévání vědomí ve světě, upadl jsem do porušené karmy, která se projevila v životních podmínkách, o nichž jsem v životopise vyprávěl. Ale v pozadí mě střežila záslužná karma, kterou jsem vytvářel dobrými stavy, které normální šlechtický stav provázejí. Z toho důvodu jsem přijal nauku a kráčel jsem mystickou cestou dobrovolně.

Spěchal jsem však příliš, a proto jsem nemohl vyvážit záslužnou karmou, již jsem vytvářel zachováváním všech mravních předpisů jógy, přirozené reakce mystického úsilí. Proto mi příroda nedovolila zemřít při strašných tlacích ze stavů první realizace; Bůh sám jako oheň, spalující každý stagnující prvek, tvořící lidství, prostupoval mé tělo bez ohledu na to, co ze mne bude v následujícím okamžiku.

Dík dobré konstituci fyzické i duševní vydržel jsem všechny tyto tlaky, a proto jsem jako živá bytost získal zkušenosti a znalosti, s nimiž vystačím v každé okolnosti, jaká se může vyskytnout na pláních karmy. Snad se to dá nazvat „milostí boží“, ale v každém případě to je v logické souvislosti s minulostí. Proto to za „milost boží“ neoznačuji.

První realizaci, v níž se shluklo velmi mnoho mystických stavů do velmi krátké doby, nehodnotím jako zbožšťující postupy. Ty se projevily v době předcházející, kdy otevřením se nádherám duchovního dechu stoupal jsem k božské slávě bez jakékoli pečetě, podle níž má být poznán ten, kdo kráčí k božským cílům a upadá přitom do sítí nižšího života a stavu. Leč každý člověk, který se z nějakých příčin dovede otevřít božskému dechu, vězí v sítích atavismu, jehož jednotlivé prvky na něho číhají po celou dobu radikálního odvracení se od světa. A pak, když se hladina jeho snahy sníží, projeví se tyto prvky jako činitelé, kteří ho mohou zničit.

Z toho důvodu mudrci nedovolí, aby jejich žáci pokládali za primární úsilí snahy ryze duchovní, nýbrž je přinucují, aby za ně, položili snahy o mravní zdokonalení. Za těchto okolností lidé vedení mudrci zpravidla nekráčí nebesy, jak se říká, ale cestou pomalé proměny, na níž je zaručen klidný vývoj směrem k dokonalosti.

Ať, je tomu jakkoli, já jsem „šel cestou nebesy“, neboť mým mistrem byla pouze kniha o józe. Proto jsem v sobě mohl rozvinout božský dech, který by nepřipustil mystické stavy, kdyby lidství mé bytosti ustupovalo úměrně k tomu, jak se božský dech rozvíjel. A tak v okamžiku, kdy se cosi jako soucit nebo zájem o svět dotklo mého vědomí, ponořil se i božský dech do mého těla; to samo bylo příčinou všech mystických stavů, o nichž se čtenář dočetl na příslušném místě.

Vzhledem k tomu považuji mystické stavy za symboly duchovního pádu z výše čiré božskosti do přírodnosti. Jsou projevem toho, že se člověk povznesl nad lidství, do sféry, v níž vdechoval duchovní dech, ale pak opět padl do přírodnosti; těmito změnami se smísil božský dech s přírodními stavy a vibracemi a tím došlo ke stigmatizacím toho nebo onoho druhu, neboť božský dech se nechce nikdy náhle změnit v hrubší strukturu psychické bytnosti.

Mystikové však mají na mystické stavy jiný názor, když si je chtějí vysvětlit. Vidí v nich symbol božské milosti, zatím co jsou pouze bojem dvou kvalit, působících ostře proti sobě. Proto se na „nejvyšší cestě“ mystické stavy nedostavují. Na této cestě vnímají jogínové božský nebo duchovní dech přímo, a pokud se jim daří s jeho rozvojem vylučovat lidství, mohou realizovat nadsvětské, nebeské nebo nejvyšší stavy bez stigmat vůbec.

Komu se však podaří jako mně dotknout se vnitřně absolutna bez jediného předcházejícího poklesku a pak teprve projevem lidskosti padnout do „mystické oblasti“, obdrží tzv. strašné zasvěcení, při němž mystické stavy znamenají tvrdé pečetě božského života. Za takových okolností nemůže člověk padnout pod mez „čtvrté oblasti“, a proto se stává „sótapattim“ s vyhlídkou na postup k nejvyšší realizaci v současném ještě životě. A to jsem právě nepostřehl u mystiků, které jsem ve svém životě poznal. Zjišťoval jsem jen, že se jejich „duch“ vzdouvá a klesá na rovině světskosti, takže neustále profanovali „duchovní dech“; to bylo dokumentováno tím, že všechny mystické stavy a symboly zůstávaly u nich bez zjevného výsledku na poli „odsvětštění“. Byli to tedy mystikové, kteří zůstávali světskými lidmi, ať prožili cokoli z mystických symbolů. Je tedy možno formulovat axiom: takováto mystika je bezcenná, pokud není profanací božskosti.

Mohu tedy uzavřít: všechny procesy první realizace byly symbolem toho, že jsem se navrátil z oblastí „vysokého zasvěcení“ do světa. Z toho ovšem někteří lidé dělají ctnost. Mluví se v té souvislosti o bódhisattvech, kteří z lásky k lidem… atd. Já jsem však pochopil, že tento návrat mě zavazuje k sdílení nauky, neboť jsa živ, musí být člověk činný; jinak by se stal vtěleným sobectvím. Proto v tom není žádná ctnost, jen sigillum božskosti, která může být živou pouze potud, pokud z ní člověk učiní karmický děj a – zde jsou buddhové, kteří na rozdíl od pratjéků karmu svého vítězství nevyžívají, ale rozvíjejí, až je dovede k neurčitelnému cíli a určení všeho bytí, žití a dění.

Co se týče životních zkoušek, které mě potkaly v mezidobí první a druhé realizace, ty pocházely z předsevzetí sdělit Nauku. První realizací se božství zaklelo do mé bytosti a sdělením Nauky mělo být zase rozvinuto na fyzické bázi, což je předpokladem tzv. dvoustranného vykoupení. V tom případě se emanace nižší životnosti personifikují ve Strážci Prahu a v něm člověk nachází svého nepřítele, který jako zástupce světskosti nechce připustit, aby člověk dosáhl tohoto vykoupení.

Pochopil jsem tuto pravdu ze spontánní interference a cirkumference sil psychické bytnosti a to rozhodlo o mém postoji. Přijal jsem tento tichý, zničující a v nepochopitelné situace se přetvářející boj a dnes, snad po pětadvaceti, snad po třiceti letech, mi skutečnost dává potvrzení, že jsem rozeznával správně. Dnes již totiž nejsem démonem Prahu já v jistém aspektu své bytosti; tento démon se ode mne dokonale oddělil a stojí již jen vedle mne jako strašidlo, jež za útoku na mne může zničit ve mně své poslední zbytky. Proto váhá a – já žiji ve větším klidu, než kdy jsem ve svém životě mohl v klidu žít.

Ale zatím co tento boj mezi mnou Márem byl velmi divoký, byl jsem nucen žít jako otec rodiny a stýkat se s „mystiky“. Ti viděli můj neklid a zevní neuspořádanost a používali této skutečnosti jako důkazu, jak jsem daleko na scestí. „Je chudý“, říkali jedni. „Nemá, spořádané domácí poměry“, tvrdili druzí. A já jsem se nemohl opřít jednomu ani druhému tvrzení, neboť jsem rozuměl Strážkyni Prahu a ona mně a jim.

Co však na tom záleží? Já jako mystik žiji; oni jsou vším jiným než právě mystiky. Já sdílím božství a Nauku, oni se utíkají k citovým vzruchům slabochů. Já vidím Boha, oni svět. – Snad je to výsledek toho, že se poučovali jen ze své pýchy, kdežto já ze skutečnosti. – Kéž by poznali pravdu…

Co však mohu říci dále je to, že v období přetěžkých životních zkoušek rostlo ve mně božství stále a stále, takže dnes nedovedu pochopit svou bytost jinak než jako božskou. Snad jsem tím vzdálen lidem, ale co na tom. Vždyť oni mne ze světa „vykopli“, ať se již nazývali mystiky nebo lidmi světskými. Ostatně v tom vidím jakousi zákonitost. Svět se brání božství, i když touží po jeho plodech. Chce se propracovat k harmonii, ale nedokáže to, neboť holduje něčemu jinému než božství. Tak svou harmonii chce založit na útlaku jedněch, ačkoli je možná jen v rovnosti. Vězí tedy v bludu ze zlé karmy.

A nyní ještě dodatek o životních zkouškách. Ty, mystiku, který jsi dosáhl zasvěcení volného vdechování duchovního nebo božského dechu, vrátíš‑li se do světa, přijmi životní zkoušky, jako jsem je já přijal. Je v tom cosi podstatného. Neboť kdo je nepřijme, utratí hodnoty duchovního dechu ve hmotě a bude na tom hůře, než kdyby zasvěcení nepřijal. Když je přijmeš, stane se tvůj pád opětným výstupem; po zkouškách se poznáš jako bytost „oboustranně vykoupená“.

Pakty s démonem Prahu se nic nespraví. Pravda, ďábel ti musí zaplatit za tvé zásluhy, které jsi utrácel na nepravém místě, ale ďábel je šejdíř a zaplatí ti neobyčejně málo, zatím co se sám Bohu odcizíš také jako nečistý šejdíř. V tom období je tedy všechno v sázce. Kéž bys to poznal a nabyl síly k boji o pravé vítězství!

Druhá realizace byla prvním projevem reálného přenosu Nauky. To, že spadala ve stejné časové období jako první realizace pí L., bylo logickým výsledkem trvalého mého úsilí o „přenos“ a vůlí k němu. V podstatě šlo o člověka, který byl ze všech ostatních, které jsem znal, jediný, kdo mohl zachycovat realizované prvky – a tím byl konečně nalezen druhý článek nebeské hierarchie guruů.

Se zřetelem na to nemá žádný z mystiků, které znám, právo na to, aby se oceňovali jako někdo, kdo dosáhl tzv. vysokého zasvěcení. Je totiž jisto, že jsem byl tehdy v pozici, která by strhla ať přítele, nebo nepřítele do hierarchického řetězce prvého zasvěcení. Ale snad je v tom cosi jako tajemství. Jsem přece také terčem mystické hádky, při níž hádající se mystik tvrdí „já jsem největší mystik, který tomu nejlépe rozumí“; tato slova jsem často slyšel, když jsem usiloval o slučování těch, kdo mysticky pracují. Znám tedy „mistry“, ale ve skutečnosti jsou jen nejvýše pratjéky. Chytili holuba duchovnosti a nyní ho chtějí za dveřmi svého bytu sežrat, pak se vypnout, jít mezi lidi a lakonicky tvrdit, že „něco mají a znají“.

Já sám jsem jen dělníkem na vinici duchovnosti. Vím totiž, že kdybych jen sám směl a mohl žít duchovnost, jíž jsem dosáhl, bylo by to stejné, jako by ji nežil nikdo. Jsem si vědom toho, že to, co je z duchovního hlediska ďáblem, se na světě žije jako reálná skutečnost proto, že se to sdělilo; stejně se stane reálnou skutečností duchovní žití, jakmile se podaří sdělit je. Z toho hlediska ti, kdo žijí duchovnost v zatuchlých koutech pýchu probouzející samoty, jsou jen různě osobití, sobectví propadlí a v dobrém smyslu zcela neužiteční.

Druhá realizace neměla znaky spalování, nýbrž spíše rozvoje robustních psychických sil. Vzhledem k tomu, že jsem byl vychováván Naukou, přírodou a Bohem po celou dobu mezi oběma realizacemi, podařilo se mi obrátit psychické energie na jiné pole než na rozvoj strnulých psychických schopností; z té příčiny mám před očima od té doby nediferencované světlo Ducha stejně jasně jako světský člověk několik smyslových skutečností. A tak i v období druhé realizace jsem si zachoval akční schopnost realizovat absolutno de facto. Jediným problémem, který tu je, je odolnost organismu a některé karmické indispozice. Ostatně myslím na přenos Nauky; chci svou existenci prodloužit jako mudrcové Východu, kteří jako Nauka žijí stále ve světě k jeho blahu.

Životní zkoušky, které mě potkávají po druhé realizaci, mají týž smysl jako zkoušky předcházející. Jedná se stále o to, aby se mi nepodařilo přenést Nauku a do tohoto boje se vmísil vyšší činitel ze společnosti Márů, totiž tzv. král Márů.

Když se mi král Márů představil, zdálo se mi, že se ocitám v zákeřné situaci. Čas však ukázal, že i tato situace může být řešena, jestliže je člověk zkušený v boji toho druhu, v jakém jsem byl zkušen já. Vcelku možno říci, že obtíže, které tu vznikají, jsou toho druhu, že již nejde o osobní vykoupení, nýbrž o zpracování nadosobních celků. To je ostatně v rámci mystického vývoje. V tomto vývoji musí jednou člověk dospět k poznání, že jednotlivec je pouze jedním kolečkem z velikého mechanismu živoucího světa a že tedy nejde o jeho spásu, nýbrž o proměnu týkající se celého světa.

Měl jsem dosti šťastný osud, že jsem poznal bezcennost vlastního bytí, bytí to jednotlivce. Právě tím totiž jsem dospěl k poznání, že je nezbytné založit subliminační proces, závisející na pojmovém obsáhnutí „skutečnosti“ vědomím, na zpracovávání „prostoru vědomí a mysli“, ať tento prostor obsahuje sám vesmír, nebo něco méně než vesmír. Vím totiž, že všechno, co obsáhneme svou myslí a vědomím, jsme my sami v existenci takto prodloužené. A zkušenost mi říká, že vztahy mezi pojmem „já jsem“ a vnějším světem, který dosahujeme svou myslí a vědomím, nelze zničit odpoutáním se ode všeho, až na jeden prostý stav, vyjadřující nirvánu. Jen tehdy, kdyby byl člověk vtěleným buddhou, mohl by popřít „žízeň“, neboť v předchozích existencích získal všechny zkušenosti ze života.

Nechť však čtenář o těchto věcech ani neuvažuje. Duchovní a karmická zralost nesedí na hlavě nebo na povrchu lidského těla, a proto ji nemůže ani určit ani poznat. V podstatě by se měl zajímat jen o to, jak se obrátit na cestě rozvoje směrem k potlačení životní žízně, neboť jinak je vždy v nebezpečí, že ztroskotá v bezhlavém spěchu za prožitky. Ostatně život a osud samy ukazují, jak si má člověk počínat. Z jejich pokynů lze zjistit, že když člověk chtíče netlumí, ocitá se v nebezpečí, že bude zničen přemírou chtění. Když je však tlumí nerozvážně, ocitá se v nebezpečí, že upadne do tamasického stavu, v němž může utrpět ještě více. Proto musí vyrovnat všechno, co ho vede jak k pasivitě, tak k aktivitě, a zakotvit v harmonii s univerzem; v této harmonii pak zhasnout jako bytost, která překročila oblast přání stejně jako oblast proklínání světa. Teprve v tomto stavu nalezne mudrce, kteří překonali svět, a sám se stane tím člověkem, který vládne prostoru a času, dvěma to formám světskosti, pokořující všechno to, co bylo stvořeno a nedovedlo se vymanit z jejích sil vše přemáhajících.

K. M.