Jdi na obsah Jdi na menu
 


Boj o Nauku


Znovuobjevená zavátá stezka buddhů, jak již uvedeno, byla původně duchovním  majetkem Tibeťanů, jelikož se v historii této země vyskytli dva buddhové, kteří ji uskutečnili, což byli Marpa (zvaný Překladatel) a Milaräpa (proslul i jako divotvorce a básník).

Realizací Mistra Květoslava, který byl zároveň tulkuem neboli převtělením Marpovým, byla tato Nauka Tibetu vzata („jelikož už se nenašel nikdo, kdo by polapil Zlaté ptáče ducha Milaräpova“, praví Mistr) a přenesena do Čech, za což pak byli Tibeťané ztrestáni čínskou okupací (Mistr již při realizaci pravil, že „Tibet bude za to bit, že si nechal Nauku vzít“).

 Jak je tato Nauka pro lidstvo cenná a důležitá ukázalo se v momentě, kdy Mistr pojal záměr přenést ji na dalšího adepta a učinit ji tak živou. V tu chvíli proti němu vystoupil Strážce Prahu, buddhistický Máro (Ďábel) a při vzájemné neústupnosti se lítý boj na duchovní úrovni v našem světě projevil vypuknutím  2. světové války, za což Mistr přijal zodpovědnost a nechal si do svého nitra zapsat všechny oběti této války.

Márové z ohavné říše touhy byli v tomto boji pobiti a válka skončila, ale do jejich čela se postavili noví zavilí vůdcové a na Zemi jedna totalita vystřídala druhou. „Oproti nacismu komunisté vydolovali zlo z ještě větší hloubky“, praví Mistr a po skončené válce konstatoval, že lidstvo je propasti zničení blíž, než-li před ní.

Ještě více než za války musel K.M. v padesátých letech čelit zákeřným pokusům připravit jej o život. Jako buddha k tomu říká, že „vzhledem k původu a možnostem Strážců Prahu je boj s nimi obtížný“ a pokud by to dovolil a nechal se "ukřižovat", následky pro lidstvo by byly zcela fatální.

Pro vyčerpávající a neuvěřitelně složité situace, které takto vznikaly a pro své naprosté odevzdání se Nauce, do níž vložil všechnu svou energii i skrze zničené zdraví, coby důsledek těžké dřiny v pekárně ve spojení s prudkým úsilím o zdolání vrcholu duchovního vývoje, nás Mistr předčasně opustil v roce 1974. Přesto již v té době byly vytvořeny podmínky pro přenos Nauky formou samozasvěcení jeho nástupce, kterým se stal můj guru Josef Studený.

Občas se někdo holedbá, že něco ví a něco zná nebo tvrdí, že za víkend si vyčistíte karmu a spolknutím pilulek pochybného původu dosáhnete vhledu a zasvěcení a podobně. Proto uveďme příklad solidní práce na sobě:

V roce 1973 byli již schopni tři nejvíce pokročilí Mistrovi žáci (A.Bajer, M.Kovář a J.Studený) žít ve třetím buddhistickém vnoru, na čemž vesměs pracovali celá desetiletí. To je stav, o kterém se dr. Kovář vyjádřil, že Brahma (Stvořitel) je hluboko pod ním. Trvalo však ještě dalších 15(!) let úsilí, než-li v roce 1988 dosáhl J.Studený buddhického samozasvěcení a stal se (62 let po Mistru Květoslavovi) dalším členem dynastie Kagjüpa.

Reakcí na to ve světě byla u nás Sametová revoluce a pád komunismu v Evropě. Nastalo uvolnění a v edici Přímá stezka začalo vycházet Mistrovo jedinečné dílo, které na světě nemá obdoby. Máro však svržen dosud nebyl. Projevilo se to v rozdělení Květoslavovy obce na několik frakcí, které se vzájemně osočovaly, přely se nebo se přímo nesnášely, což trvá dosud (jak buddhistické!).

S guruovým vysokým stářím pak v některých „takyusilujících“ , bez ohledu na jejich faktickou fundovanost, vyvstaly  ambice k převzetí pomyslného žezla nad obcí, aniž by snad jen tušili, jakou nesmírnou zodpovědnost a zátěž by tím na svá bedra přijali. Nevšimnuli si, že se stali nástrojem Márovým…

Boj se Strážcem Prahu vyvrcholil na podzim roku 2008, kdy se jistý pan M. pokusil buddhu Josefa magicky rituální dýkou zabít (pokud jde o snahu zabít buddhu, lékaře všech bytostí  přinášejícího nezměrné dobro, má se za to, že větší hřích ve vesmíru spáchat nelze). Jakkoliv to bylo pošetilé, zkusil to celkem třikrát a v neviditelnu ho přitom doprovázely dvě ženy, které zřejmě neměly ponětí o tom co dělá. Jedna z nich nedávno zemřela.

Jak takový magický útok vypadá, zjistil jsem v té době i sám na sobě, když jednoho dne v zaměstnání mě cosi neviditelného mocně udeřilo do prsou a neznámá energie mi tam udělala něco jako kruhy na vodě, takto se od středu uvnitř hrudi šíříc. Ve zlomku vteřiny mi přišlo, že se mé srdce zastaví a toto jsem si vnitřně i řekl. Po chvíli napjatého očekávání se však srdce znovu rozeběhlo a tak jsem se dal do pořádku a pokračoval v práci. Když mi pak guru vyprávěl, jak podle a hloupě na něj M. zaútočil, jak mu chtěl magicky zastavit srdce, pochopil jsem, že mě tehdy zaštítil a tak jsem přežil (což rozhodně nebylo poprvé).

O rok později, po veliké zkoušce pokory a nelpění, více než  dvacet let od dosažení buddhovství, stal se Josef Studený  nirmánakájou - živým buddhou, kdy toto proměněné božské tělo, jakkoli hmotně vypadající a se chovající, je už pouhá iluze (viz. Ježíš po vzkříšení, kdy jedl a pil se svými učedníky a mohli se jej dotýkat ba ohmatat jeho rány, což mu nijak nebránilo zase zázračně zmizet z viditelné pláně našeho světa, stejně jako před ním Eliáš a Henoch). Takto se nám pak jako náš guru nechal poznat, o svém stavu řka: „Nedovedete si představit, jaké je poznání buddhy“.

Skeptikům, kteří si teď říkají „nojo, měl zázračné tělo a stejně umřel jako obyčejný člověk“, ocituji Mistrova slova: „Žijeme v nesmírně výstředních časech“. Ano, v době kalijugy (černého věku) žijí buddhové  v ústrani a dokonce i běžným občanským životem a zaměstnáním. A tak K.M. dosáhl probuzení v osmnácti letech jako pekař a J.S. pro změnu realizoval až v důchodu, ale již dávno před tím v Tibetu byl Marpa pro své sousedy jenom statkářem a vůbec netušili, kdo to je.

Ač by nemuseli, trpělivě donáší své tělo (ostatně Vznešený Gautama učinil totéž) i společenské zařazení a obyčeje až do té rakve (kde se ovšem, na rozdíl od nás, promění v čirý jas a zmizí v přírodě  – a dále už osudy buddhů nelze sledovat“, praví Mistr).

O další osobní zkušenosti v tomto směru se zde dělit nechci neboť jsem dalek toho přesvědčovat kohokoliv o pravdivosti mého svědectví. Přesto věřím, že pokud toto někteří z čtenářů dokáží přijmout s čistým srdcem a bez předsudků (že je někdo chce oblafnout  a nakonec z nich vytáhnout  nějaké peníze, jak už to bývá), mohou z toho vzít veliký užitek nesrovnatelný s žádnými pozemskými statky.

Neboť Mistr pravil: „Vždycky platilo a platí, že i světští přívrženci buddhy jsou již na Cestě“.

 

                          

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zamyšlení - 1.část

(Zdeněk, 30. 5. 2015 10:29)

Bylo toho řečeno od počátku založení těchto stránek dost k tomu, abychom se pokusili o hlubší analýzu vezdejších příspěvků. No a většinou se zde hovořilo o Bílé Dynastii Gurů, převážně však o buddhovi Josefovi z pozice zda byl (je) či nebyl (není) buddhou a pokračovatelem BDG. Pokusím se v tomto směru o náhled ….

Kdysi Josef řekl: „Buddha má přehled. Duchovní přehled.“
Nevěřím proto, že by neměl intelekt, jak mu zde bylo a je podsouváno. Naopak – to, co připravil v říši příčin, se s odstupem času jeví jako velkolepé divadlo, které Robert dokresluje tím, když píše o možnosti „nekonečně dlouho si hrát“ (menu - Z poznání buddhů – božská hra). Zkusme ale sledovat jednotlivé kroky bez osobního zaujetí, respektive s co největší snahou o objektivitu.

Víme, že 99,9% všeho stvořeného patří jen jednomu vládci. Nad tuto sféru však nemůže. Proto je oblast příčin tou oblastí, kde se mohou – a taky se to děje – připravovat kroky, jež se postupně na Zemi projevují a formují události. Předpokladem je, že dotyčný umí své úmysly a myšlenky v tomto světě skrýt, neboť ví o tom, že vládce samsára myšlenky dokáže číst. Kdo takto pracuje v říši příčin, nemůže být nikým jiným než buddhou.

Když Květoslav hledal svého nástupce, zcela jistě měl přehled o možných kandidátech, o jejich přednostech i nedostatcích. Jak se můžeme dočíst z knih a dopisů, byl při sdělování faktů velmi opatrný. Víme tedy, že Mílovi se nechtělo zpět „dolů“ na zem, že Roman měl přes zasvěcení ještě „něco“ dodělat, že doc. Bajer i Josef už měli své roky a měli ještě zůstat a více zpracovat tělo, a že perfektně načasoval zasvěcení pro Zoru, aby měla energii na vydání knih přesně okolo roku 1990, a nakonec i to, že v konečném důsledku i přes zasvěcení Romana padla volba na Josefa, aby obec vedl dál.

Náhoda?! Nebo se něco pokazilo?! Že by Květoslav neměl přehled?! Nezdá se to pravděpodobné, zvláště když sledujeme kroky Josefovi. V nich je mu vyčítáno, že se nechoval podle představ ještě stále se světsky projevujících, smýšlejících a hodnotících bytostí. Zopakujme si proto nejhlavnější důvody, abychom měli taky přehled. 1. Nechtěl se podřídit a vydal životopis svého gurua dříve než vyšly všechny knihy. Tím rozštěpil obec, však nemojovská větev se mohla podle jeho slov od té doby projevovat „svobodně“.
2. Jmenoval své nástupce a následně je zase popřel. Proč? Že by buddha neměl přehled, co dělá?! Že by v tom byla fyzická slabost, kterou zrovna procházel, jak píše? Opět se nezdá, že by to takto mělo být. Jednou mi řekl: „Když je člověk zdravý, svěží, plný síly, vše se mu daří – nic se neděje, žádné zkoušky nepřicházejí.“ 3. Článkem „Zničit Zoru“ provedl značnou selekci nemojovské větve – mnoho lidí proto odešlo a zanevřelo nad ním. (…) Na něco jsem možná zapomněl, ale to není tak podstatné. Podstatné jsou příčiny, důvody, principy.

Zamyšlení - 2.část

(Zdeněk, 30. 5. 2015 10:31)

PROČ TOHLE VŠECHNO? Jen proto, že si „hrál na buddhu“?! Ne, nehrál – on jím je stále. Skutečnost by mohla být nejspíš prozaističtější, než se na první pohled zdá. Čestný člověk si na buddhu nehraje. Nemá to zapotřebí – zná případné tresty až moc dobře. To věděl i Květoslav, jinak by Josefa sotva pověřil vedením obce. Tady bych spekulace nehledal.

Josef často opakoval, že rokem 2012 to končí a že bere s sebou i nauku. Z nějakého důvodu však „svět“ neskončil. Proč? Že byl blázen, jak je mu s oblibou předhazováno? Ne – nebyl. Byl v pořádku. Sledoval jsem pozorně celý rok 2012, co a jak všechno se plní z toho, co „předpověděl“. Ale nedělo se nic, jak je to na pozemské pláni lidmi vnímáno. Jó - zase měli pravdu ti zastánci „tradičních“ názorů. Ale dost možná, že to byla časová smyčka, která za všechno může.

Když tedy svět neskončil, co dál. Květoslav říkal, že očekává vrchol rozvoje nauky někdy za 350 let. Může to být jeden z důvodů. Možná ten hlavní, ale nemusí. Vždyť každý karmicky zralý jedinec může nauku opět snést dolů – stačí splnit podmínky. Pravděpodobnější ale je, že Josef někoho svým jednáním dlouhodobě kryl. Možná nauku nevzal s sebou, možná do ní někoho zasvětil, jako dříve Květoslav Romana. Proto se může jevit celá tato „šaškaráda“ jako důmyslně promyšlený Josefův postup, ve kterém se totálně vzdal sám sebe, do poslední buňky. Nechal na sebe nakydat špínu, aby se éterem nesl názor o konci nauky, zatímco na jiném konci spektra mohla mezi tím vykvést a dozrát nová květina (více květin?!), jež by byla zárukou, že nauka živě pokračuje. Nebo že by v nabídkovém menu nebyla kolonka „nauka je živá“?! …


Jestliže má dílo pokračovat a mít vrchol za asi 350 let, nemohl si Josef dovolit nic ponechat náhodě. Naopak – všem měla být „odvedena“ pozornost jedním směrem, co nejdále od skutečného dění. Spekulace?! Nesmysl?! Možná – nic není nemožné. Pokud nevíme všechno, nevíme vlastně nic – procesem myšlení se pravdy nedomyslíme (menu – Z poznání buddhů). Proto bychom neměli odsuzovat a soudit, neboť pořád nevíme všechno. Josef všechno věděl. Proto si mohl dovolit chovat se jako avadhúta, tedy ten, který není karmou zatížen a trestán za vnější projevy svého chování. A to byl ten úkol, jehož měl dosáhnout Roman – zapomenout na sebe každou buňkou těla a plně se rozdat nauce; do poslední kapky. A protože život ještě nekončí, měli byste mu vy, jeho žáci - jak píše Robert - pomoci. Svou vírou, podporou. Neboť zhodnoťte – kolik muselo být vynaloženo úsilí a dobré, záslužné energie k tomu, aby se jeden jediný jakýkoliv člověk dostal až na metu, kdy dostane od gurua zasvěcení?! … Mnoho, neuvěřitelně mnoho.

Květoslav nám zanechal ohromné dědictví. Kromě knih a osobního vedení žáků také dopisy. Naprosto originální způsob předávání pokynů obci, ne jenom těm jednotlivcům. Údajně jich napsal okolo 1650. Když odložíme řevnivost, mohli bychom – třeba jejich prostřednictvím – obohatit obec, do které přicházejí další hledající. Snad se to lidem časem více v hlavě rozleží a docela klidně by mohly být ony dopisy ozdobou tohoto webu. Jak píše Robert, dává přednost stmelování obce více než dalšímu dělení. Když nic jiného – přimluvil bych se taky, abychom na úrovni jógy mohli naplnit první část výroku F. Kafky: „Moudří kráčejí vyrovnaným krokem a blázni okolo nich tančí dobové tance.“
Vše dobré přeje Zdeněk

škola Kagjüpa

(Charón, 27. 5. 2014 16:11)

Dobrý den Roberte
Děkuji Vám z celého srdce za založení těchto stránek.
Jsem tomu velmi rád.
Než se dostanu k vlastním otázkám, dovolte mi říci informaci, která se ke mě dostala.
Týká se to posledních dnů Milarepy, a protože se jedná o záležitost týkající se veskrze pravosti a autentičnosti, tak patří i do oddílu "Boj o Nauku."
Tedy příběh: Koná se pohřeb slavného Milarepy a jeho hlavní žák Ratchung spěchá za pomocí běhu lunggompa na tuto událost. Už jej nezastihne živého, ale sedícího na pohřební hranici před jejím zažehnutím. Milarepa tedy ještě jednou na chvíli oživuje tělo a přikazuje ohromenému davu, aby pustili jeho milovaného žáka k němu. Tak se tedy s ním rozloučí, požehná mu a po pohřbu jsou všechny jeho ostatky odneseny dhákyněmi. U této události byl i další Milarepův žák Gampopa, který byl snad Milarepou odehnán. Jisté ovšem je, že prahnul i po různých částech Nauky, které v tu chvíli mu mohl sdělit pouze Ratchung. Jednou z nich byla znalost přenosu vědomí. Tehdy, podle tradice, tuto znalost (zasvěcení) směli mít pouze 2 lidé na Zemi. Zdá se, že Gampopa tuto znalost z Ratchunga vymámil s tím, že on bude ten druhý a ten mu ji a ještě další sdělil. Na to Gampopa založil jakousi odnož zvanou dodneška Karma Kagju.
....A tak moje otázky zní:
1) Je učení Karma Kagü ještě jinak spjato s učením prastarého řádu Kagjüpa?
2) Je i učení Karma Gagjü nositelem nějakých zasvěcení?
3) Je tomu i dnes tak, že zasvěcencem do Nauky o přenosu vědomí mohou být pouze 2 lidé na Zemi?

Re: škola Kagjüpa

(Robert, 1. 6. 2014 23:54)

Dobrý den,
těší mně, že tyto stránky kladně hodnotíte a pomáháte je touto diskusní platformou rozvíjet ku prospěchu všech čtenářů.
Za hlavního žáka a nástupce Milaräpova byl vždy považován Dagpo Lhadže, zvaný též Dže(Pán) Gampopa.
Dordže Dagpo, zvaný též Räčhung, byl považován za druhého žáka. Nicméně z událostí vyplývá, že právě Räčhung zaujal ke svému guruovi Džecünovi správný postoj a jak praví Bible, miloval jej z celého srdce svého a z celé duše své.
Proto měl ve správný čas vizi, ve které jej Milaräpa vzvývá ke spěchu k poslednímu rozloučení a on "díky důvěře ve svého gurua a znalosti ovládání dechu urazil za jedno ráno vzdálenost dvou měsíců jízdy na oslu".
Ukázal se pak jako zcela nesobecký, když posléze navštívil Gampopu a předal mu vše, co mu Džecün odkázal - jeho bavlněné roucho, bambusovou hůl a celé tradice Demčhoga, čili nauky, které se šeptají do ucha. Poté odešel do kláštera Lorodol, kde setrval v hlubokém pohroužení po zbytek života a ovocem tohoto úsilí bylo, že Räčhung "při smrti přenesl své tělo do nebeské oblasti, takže nezanechal na zemi svou mrtvolu".
Gampopa pak založil linii světců, která přetrvala až do současnosti. Jeho žák Rangčhung Dordže je považován za zakladatele nejvýznamnější ze čtyř podsekt kagjüpů zvané karmapa, kdy za prvního karmapu je považován Düsum Khjenpa(1110-1193).
Tato škola Karma Kagjü, kterou si v současnosti asi nejvíce spojujeme s lamou Ole Nydalem, vyznává a udržuje dvě prastaré metody(cesty), a to Šest dharm(jóg) Naropových, které Marpa od něj obdržel a pak Učení Velké pečeti(symbolu), které Marpa získal od Maitripy.
Bez zasvěcení těmto prastarým naukám nemůže být porozuměno.
K poslední otázce: přečteme-li si v Tajemství Tibetu 1 podmnínky, které je třeba k přenosu vědomí vystihnout, připomíná to Květoslavem uváděné mahátmy, kdy na miliardu lidí připadají asi jeden až dva.
Jistě by takto zasvěcených lidí mohlo být i více, ale obávám se, že tolik této "kvality" se v současné době na Zemi prostě nevyskytuje.
Nejextrémnější situaci Mistr uvádí v případě buddhů, kdy ani krátce po sobě nemohou být na světě dva, natož pak současně. V případě vysokých zasvěcení a realizací pravil Josef, že dokud jeden určitý post neopustí, druhý nemůže jej dosáhnout.


« předchozí

1 | 2 | 3 | 4