Znovuobjevená zavátá stezka buddhů, jak již uvedeno, byla původně duchovním  majetkem Tibeťanů, jelikož se v historii této země vyskytli dva buddhové, kteří ji uskutečnili, což byli Marpa (zvaný Překladatel) a Milaräpa (proslul i jako divotvorce a básník).

Realizací Mistra Květoslava, který byl zároveň tulkuem neboli převtělením Marpovým, byla tato Nauka Tibetu vzata („jelikož už se nenašel nikdo, kdo by polapil Zlaté ptáče ducha Milaräpova“, praví Mistr) a přenesena do Čech, za což pak byli Tibeťané ztrestáni čínskou okupací (Mistr již při realizaci pravil, že „Tibet bude za to bit, že si nechal Nauku vzít“).

 Jak je tato Nauka pro lidstvo cenná a důležitá ukázalo se v momentě, kdy Mistr pojal záměr přenést ji na dalšího adepta a učinit ji tak živou. V tu chvíli proti němu vystoupil Strážce Prahu, buddhistický Máro (Ďábel) a při vzájemné neústupnosti se lítý boj na duchovní úrovni v našem světě projevil vypuknutím  2. světové války, za což Mistr přijal zodpovědnost a nechal si do svého nitra zapsat všechny oběti této války.

Márové z ohavné říše touhy byli v tomto boji pobiti a válka skončila, ale do jejich čela se postavili noví zavilí vůdcové a na Zemi jedna totalita vystřídala druhou. „Oproti nacismu komunisté vydolovali zlo z ještě větší hloubky“, praví Mistr a po skončené válce konstatoval, že lidstvo je propasti zničení blíž, než-li před ní.

Ještě více než za války musel K.M. v padesátých letech čelit zákeřným pokusům připravit jej o život. Jako buddha k tomu říká, že „vzhledem k původu a možnostem Strážců Prahu je boj s nimi obtížný“ a pokud by to dovolil a nechal se "ukřižovat", následky pro lidstvo by byly zcela fatální.

Pro vyčerpávající a neuvěřitelně složité situace, které takto vznikaly a pro své naprosté odevzdání se Nauce, do níž vložil všechnu svou energii i skrze zničené zdraví, coby důsledek těžké dřiny v pekárně ve spojení s prudkým úsilím o zdolání vrcholu duchovního vývoje, nás Mistr předčasně opustil v roce 1974. Přesto již v té době byly vytvořeny podmínky pro přenos Nauky formou samozasvěcení jeho nástupce, kterým se stal můj guru Josef Studený.

Občas se někdo holedbá, že něco ví a něco zná nebo tvrdí, že za víkend si vyčistíte karmu a spolknutím pilulek pochybného původu dosáhnete vhledu a zasvěcení a podobně. Proto uveďme příklad solidní práce na sobě:

V roce 1973 byli již schopni tři nejvíce pokročilí Mistrovi žáci (A.Bajer, M.Kovář a J.Studený) žít ve třetím buddhistickém vnoru, na čemž vesměs pracovali celá desetiletí. To je stav, o kterém se dr. Kovář vyjádřil, že Brahma (Stvořitel) je hluboko pod ním. Trvalo však ještě dalších 15(!) let úsilí, než-li v roce 1988 dosáhl J.Studený buddhického samozasvěcení a stal se (62 let po Mistru Květoslavovi) dalším členem dynastie Kagjüpa.

Reakcí na to ve světě byla u nás Sametová revoluce a pád komunismu v Evropě. Nastalo uvolnění a v edici Přímá stezka začalo vycházet Mistrovo jedinečné dílo, které na světě nemá obdoby. Máro však svržen dosud nebyl. Projevilo se to v rozdělení Květoslavovy obce na několik frakcí, které se vzájemně osočovaly, přely se nebo se přímo nesnášely, což trvá dosud (jak buddhistické!).

S guruovým vysokým stářím pak v některých „takyusilujících“ , bez ohledu na jejich faktickou fundovanost, vyvstaly  ambice k převzetí pomyslného žezla nad obcí, aniž by snad jen tušili, jakou nesmírnou zodpovědnost a zátěž by tím na svá bedra přijali. Nevšimnuli si, že se stali nástrojem Márovým…

Boj se Strážcem Prahu vyvrcholil na podzim roku 2008, kdy se jistý pan M. pokusil buddhu Josefa magicky rituální dýkou zabít (pokud jde o snahu zabít buddhu, lékaře všech bytostí  přinášejícího nezměrné dobro, má se za to, že větší hřích ve vesmíru spáchat nelze). Jakkoliv to bylo pošetilé, zkusil to celkem třikrát a v neviditelnu ho přitom doprovázely dvě ženy, které zřejmě neměly ponětí o tom co dělá. Jedna z nich nedávno zemřela.

Jak takový magický útok vypadá, zjistil jsem v té době i sám na sobě, když jednoho dne v zaměstnání mě cosi neviditelného mocně udeřilo do prsou a neznámá energie mi tam udělala něco jako kruhy na vodě, takto se od středu uvnitř hrudi šíříc. Ve zlomku vteřiny mi přišlo, že se mé srdce zastaví a toto jsem si vnitřně i řekl. Po chvíli napjatého očekávání se však srdce znovu rozeběhlo a tak jsem se dal do pořádku a pokračoval v práci. Když mi pak guru vyprávěl, jak podle a hloupě na něj M. zaútočil, jak mu chtěl magicky zastavit srdce, pochopil jsem, že mě tehdy zaštítil a tak jsem přežil (což rozhodně nebylo poprvé).

O rok později, po veliké zkoušce pokory a nelpění, více než  dvacet let od dosažení buddhovství, stal se Josef Studený  nirmánakájou - živým buddhou, kdy toto proměněné božské tělo, jakkoli hmotně vypadající a se chovající, je už pouhá iluze (viz. Ježíš po vzkříšení, kdy jedl a pil se svými učedníky a mohli se jej dotýkat ba ohmatat jeho rány, což mu nijak nebránilo zase zázračně zmizet z viditelné pláně našeho světa, stejně jako před ním Eliáš a Henoch). Takto se nám pak jako náš guru nechal poznat, o svém stavu řka: „Nedovedete si představit, jaké je poznání buddhy“.

Skeptikům, kteří si teď říkají „nojo, měl zázračné tělo a stejně umřel jako obyčejný člověk“, ocituji Mistrova slova: „Žijeme v nesmírně výstředních časech“. Ano, v době kalijugy (černého věku) žijí buddhové  v ústrani a dokonce i běžným občanským životem a zaměstnáním. A tak K.M. dosáhl probuzení v osmnácti letech jako pekař a J.S. pro změnu realizoval až v důchodu, ale již dávno před tím v Tibetu byl Marpa pro své sousedy jenom statkářem a vůbec netušili, kdo to je.

Ač by nemuseli, trpělivě donáší své tělo (ostatně Vznešený Gautama učinil totéž) i společenské zařazení a obyčeje až do té rakve (kde se ovšem, na rozdíl od nás, promění v čirý jas a zmizí v přírodě  – a „dále už osudy buddhů nelze sledovat“, praví Mistr).

O další osobní zkušenosti v tomto směru se zde dělit nechci neboť jsem dalek toho přesvědčovat kohokoliv o pravdivosti mého svědectví. Přesto věřím, že pokud toto někteří z čtenářů dokáží přijmout s čistým srdcem a bez předsudků (že je někdo chce oblafnout  a nakonec z nich vytáhnout  nějaké peníze, jak už to bývá), mohou z toho vzít veliký užitek nesrovnatelný s žádnými pozemskými statky.

Neboť Mistr pravil: „Vždycky platilo a platí, že i světští přívrženci buddhy jsou již na Cestě“.